Toneme doslova v záplavě nejrůznějších textů přesycených informacemi (některé texty – zejména pak ty politické – tento rys naopak naprosto postrádají). Jedno však mají všechny texty společné.
Každý má svého autora, jakéhosi duchovního (někdy také bezduchého) otce. (Všechny ctěné feministky upozorňuji, že “duchovní otec” je pojmenování pouze obrazné a se skutečným pohlavím autora či autorky nesouvisí ani vzdáleně.) Co víme o autorech textů, které denně konzumujeme v obrovských kvantech (texty, ne autory…!)? Nic.
Takový autor článků o fotografii má celý týden prodchnutý myšlenkami na nový článek. Ten je nutno odevzdat nejpozději v neděli dopoledne (pokud nemá obrázky) nebo raději v sobotu (pokud obrázky má). V noci z neděle na pondělí se totiž nové články přidávají na webovou stránku. Odevzdání textu kterýkoli dřívější den v týdnu je samozřejmě možné a nanejvýš chvályhodné, neboť je na vše více času. Podívejme se na takový autorský týden den po dni.
Týden začíná poměrně časným pondělním vstáváním. Věty typu “Do …, už zase do práce!” pronáší autor – jsa relativně slušně vychován – pouze v duchu, v případě ošklivého počasí tichým hlasem, neb nikdo není povinen poslouchat informace o tom, že v pondělí se chodí do práce – ostatně spolubydlících se to rovněž bez výjimky týká. V první volné chvíli – zpravidla místo oběda – se nedočkavý autor připojuje na Internet, aby zjistil, jak byl upraven text předaný minulý týden. Dopadá to bez výjimek dobře. Následuje ještě poslední krok, který se dá popsat takto: Soubor -> Uložit jako… Tímto vpravdě symbolickým krokem se autor rozloučí s článkem a je čas začít myslet na další. Čas od času někdo ze čtenářů pošle e-mailem dotaz (žádoucí), připomínku (méně žádoucí) nebo totální nesouhlas (z důvodu vrozené mužské ješitnosti zcela nežádoucí; z důvodů odborných samozřejmě podnětné…). Někdy je tedy třeba také cosi komusi odpovědět. Autor odpovídá vždy. I když neví.
V úterý po skončení pracovní doby (díky vstřícnému vedení a jiným šťastným náhodám to je přesně ve 13:10) je ideální čas na dofotografování těch deseti snímků, které v přístroji zbyly po víkendu. Jenže kam jít? Po usilovném přemýšlení je vybráno místo (důležité) a doprovod (nejdůležitější; vybrán zcela bez přemýšlení) a objeví se jistá naděje, že dnes vyfotím něco skvělýho…! Tato naděje se často ukáže jako zcela neopodstatněná, neboť přesně v okamžiku odchodu z domu začíná pršet, sněžit atd., tudíž se fotografická procházka mění na procházku pohříchu nefotografickou a nabízí se tedy velmi dobrá možnost věnovat se doprovodu, který je tvořen vždy jedním a týmž člověkem. Nový článek je odsunut na neurčito, které se ovšem vzhledem k délce týdne a blížící se uzávěrce neustále krátí, tenčí a nenávratně mizí.
Ve středu a ve čtvrtek nedělá nebohý autor nic, co by souviselo s fotografií, je totiž třeba: opravit testy, vymyslet testy, opravit kolo, jít na nákup, do kina a v neposlední řádě také do práce, hrát na kytaru, hádat se s bratrem nebo tím, kdo je zrovna po ruce, číst knihy a noviny, chodit ven a dovnitř, jíst, pít, spát – tento výčet zahrnuje ještě asi tisíc položek, které v textu tohoto rozměru nelze uvést. Čas od času se někdo přijde zeptat na něco, co s fotografií souvisí – tudíž nezbývá než udělat výjimku a fotografii se přece jen věnovat.
Přichází pátek. Často se stane, že v pátek zavolá šéfredaktor a vydavatel Pavel (nebo jak se mu vlastně na Internetu říká?!) a položí autorovi záludnou otázku: “Máš článek? A jakej, o čem je?”. Tak. A teď si honem něco vymyslete… Je dobré říct, že článek je skoro hotový, že je třeba ho ještě mírně upravit. “Dobře. Tak to zejtra dones nebo pošli. A o čem že to je?”, táže se Pavel dále. Inu, tak. Třeba o stativech. Nebo o expozimetrech. Nezbývá než si sednout a napsat cosi o slíbeném tématu. Autor je živoucím důkazem toho, že vědomí nutnosti napsat něco o něčem v krátkém termínu pozitivně ovlivňuje pracovní nasazení. Výsledný text pak bývá zpravidla mnohem lepší než text tvořený několik dní či snad týdnů. Není to tak vždy, protože některá témata jsou autorem promýšlena a zpracovávána poměrně dlouho. Výše uvedený scénář platí pouze v případě, kdy se nápad jaksi nedostavil a místo něj je v hlavě tma tmoucí.
Článek je tedy zdárně dokončen a je buď poslán jako příloha mailu (v případě, že neobsahuje obrázky), nebo je nutno vykonat osobní návštěvu. Autor, nemaje skener, musí dodat obrázky v hmotné podobě a jejich “odhmotnění” se děje až na místě samém. To je vše. Co se děje s textem pak, to si autor může pouze domýšlet – napřed si ho někdo (vím kdo) přečte, pak naskenuje obrázky, změní formát z “doc” na “html” a článek může odejít na server. Jednoduché, že?
Jsou i výjimky – v týdnech školních prázdnin nebo státních svátků je občas třeba odjet kamsi pryč, přivézt odtamtud snímky a následně vytvořit reportáž nebo něco podobného. Týdenní scénář pak přestává platit, nicméně je třeba se předzásobit články tak, aby autorova nepřítomnost nenarušila tak krásně fungující pravidelný řád světa…
