Beirette Electronic

V minulých dílech jsme si představili různé typy malých východoněmeckých fotoaparátů Beirette; v tomto duchu budeme pokračovat i v tomto článku.

Beirette Electronic – ceník (1988)

Beirette Electronic je kinofilmový přístroj vyráběný v letech 1981 – 1988 (koncem 70. let byl představen na průmyslovém veletrhu v Lipsku) závodem VEB Kamerafabrik Freital. Do roku 1972 se podnik jmenoval Woldemar Beier KG (proto i některé poválečné typy přístrojů Beirette nesly ještě Beier Beirette), roku 1976 se stal součástí kombinátu VEB Pentacon Dresden, jenž byl v roce 1985 spojen do jednoho podniku s VEB Carl Zeiss Jena (proto poslední Beiretty, např. typ 35, nesou logo CZJ, ačkoli byly stále a výhradně z Freitalu). Právě v roce 1985 dosáhla produkce freitalského závodu svého historického maxima, vyrobil 391.128 kusů přístrojů všech typů. Přesný počet vyrobených kusů typu Electronic se mi zjistit nepodařilo, ale dozajista tento typ tvořil menší část výrobního programu, masově se vyráběl zejména typ VSN.

Mimochodem – zkratka VEB znamená Volkseigener Betrieb, tedy závod patřící lidu, u nás totéž jako národní podnik. Specifikem NDR bylo časté spojování průmyslových podniků do tzv. kombinátů, které sdružovaly závody operující v podobném segmentu trhu. U nás se používal název koncernový podnik a tak častý jev to zdaleka nebyl. Tolik historická odbočka na téma socialistická ekonomika, pojďme k přístroji…

Přístroj fotografuje na typický kinofilmový formát 24×36 mm v běžné kazetě typu 135, žádný SL-systém, v NDR jednu dobu kdovíproč tak oblíbený, se (naštěstí!) nekonal. Tělo je převážně plastové a jeho rozměry jsou 112 × 76 × 62 mm, hmotnost 265 gramů bez baterie a filmu. Přístroj se dodával spolu s kvalitní pohotovostní brašnou, ale opět (proč?) bez krytky (na objektiv naštěstí pasuje převlečná krytka s vnitřním průměrem 51 mm). Beirette Electronic byla – jak už to tak bývalo – poměrně nedostatkovým zbožím, v Československu také dosti drahá (1235 korun nebylo právě málo). Ve srovnání s přístroji podobné třídy (např. Siluet Elektro) byla ale Beirette Electronic mnohem lépe dílensky zpracovaná. Budu se opakovat: kdyby přístroj měl dálkoměr, byla by to ještě jiná káva… Na Západě se přístroj prodával pod názvem Beroquick Electronic.

Posun filmu je mechanický, pomocí rychlonatahovací páčky, s posunem filmu je spřaženo i natahování závěrky a její blokace proti dvojímu osvitu. Zpět do kazety se film přetáčí vyklápěcí kličkou, nejprve je však třeba na spodní straně přístroje stisknout tlačítko, které odblokuje zpětný posun filmu. Počítadlo snímků je mechanické, s automatickým nulováním při otevření zadní stěny. Objektiv nese pro Beiretty typický název Meritar, je to tmelený triplet (typ Tessar) složený ze 4 skleněných čoček ve 3 skupinách, má ohniskovou vzdálenost 42 mm (mírně zkrácena, všechny ostatní Beiretty mají 45 mm) a světelnost f/2.8, což je hodnota velmi dobrá. Objektiv má antireflexní vrstvy a na přední přírubě má závit pro filtry průměru 49 mm; CdS čidlo je umístěno tak, že měření probíhá přes filtr a žádné korekce tedy nejsou třeba.

Hledáček je průhledový, velmi světlý a se znaky pro korekci paralaxy (pod 2 metry, nad 2 metry), uvnitř má červenou diodu, která při polovičním stisku spouště signalizuje připravenost ke snímku, při stisku červeného tlačítka vedle kličky pro zpětné převíjení filmu pak dostatečné napětí baterie. Zaostřování se provádí odhadem v rozmezí 0,9 m až ∞. V průběhu výroby přístroje došlo jen k nemnoha designovým změnám (hladký či vroubkovaný vzor polepové koženky a oranžová nebo zelená čísla stupnice vzdálenosti). Jistou odlišností je i to, že uvnitř je v některých (novějších) kusech vyraženo výrobní číslo (můj kus se zelenými čísly na objektivu má vyraženo číslo 011628), zatímco u starších kusů je uvedeno datum výroby (můj „oranžový“ kus má 1/86).

Závěrka je centrální, elektronicky řízená čidlem CdS (pracovní rozsah je 15 – 30 DIN, resp. 25 – 800 ASA, citlivost filmu se nastavuje ručně kroužkem na přední část objektivu). Rozsah časů je 4s až 1/500s (plynule) + B, závěrku napájí 1 baterie o napětí 6V, typ 4LR44 (Varta PX28 apod.), což je – krom tvaru pohotovostní brašny – další důkaz příbuznosti s řadou Praktica B (ostatně v jednom prospektu se právě Beirette Electronic zmiňuje jako vhodný doplněk k zrcadlovce Praktica B). I bez baterie je závěrka schopna provozu, ale pouze s mechanickým časem 1/500s, což tedy není zrovna ideální, ale lepší než nic. V návodu je uvedeno, že bez baterií a při použití filmu 21/100 (= ISO 100) je vhodné nastavit clonu f/8 pro Seelandschaft (krajinu u moře) či f/5.6 pro Landschaft (krajinu), pro špatné světelné podmínky (např. v místnosti) použít film 27/400 (ISO 400) a clonu f/2.8; jistě je to nouzové řešení, ale – jak už jsem psal – lepší než žádné.

Zajímavým způsobem se nastavuje čas B (Bulb): po natažení je třeba stisknout tlačítko pro test baterie a teprve po něm spoušť. Uvolněním jednoho či druhého dojde k opětovnému uzavření závěrky. Tlačítko spouště má závit pro drátěnou spoušť; pro časy do 4s je to dobré, pro B, které se nastavuje dvojstiskem, ale v podstatě zbytečné (ale málokdy se takovýmto přístrojem fotografuje časem delším než 4s, takže to asi málokomu vadilo). Synchronizace blesku probíhá při 1/30s (automaticky se nastaví při zapnutí blesku připojeného do sáněk se středovým kontaktem). Bez baterie funguje jen čas 1/500s, takže – jak upozorňuje návod – nelze použít bleskové žárovky (kdo už ale ví, co to vlastně bylo?), pouze elektronický blesk.

Beirette Electronic umožňuje pouze režim s předvolbou clony, jejíž hodnota se nastavuje kroužkem na objektivu v rozmezí f/2.8 až f/22, lze využít také 5 symbolů od sluníčka (f/16) až po zataženo (f/4); symboly jsou umístěny nahoře na objektivu, zatímco clonová čísla na jeho boku. Fotografuje se tak, že po natažení závěrky lehce stiskneme spoušť a otáčíme clonovým kroužkem, dokud nezhasne červená dioda v hledáčku; po plném stisku spouště je exponován obrázek. Červená dioda oznamuje čas delší než 1/30s, není tedy vhodné exponovat z ruky. Spoušť lze stisknout, i když dioda svítí, ale čas může být opravdu hodně dlouhý (až do 4s) a snímek bude roztřesený. Pokud by čas vycházel delší než 4s, což je pro závěrku i měřicí elektroniku maximum, závěrka se otevře na ony 4s a snímek bude podexponovaný. To jsou však případy, které se až tak často neděly, protože přístroj byl určen hlavně těm, kdo fotografují za standardních světelných podmínek a nějaký stativ je moc nezajímal.

Možná bude někdo – zejména lomografové – nesouhlasit, ale myslím, že Beirette je dobrý přístroj a že umí fotografie, u kterých není nutno tvrdit, že optické vady či neostrost jsou jakýsi záměr a že tak jsem to chtěl(a). Před nějakými 30 lety byly vinětované fotografie u přístrojů této kategorie jednoznačně nechtěné a sami majitelé se na svou techniku zlobili (nebo dělali z nouze ctnost, jak to známe v jiných variantách i dnes, kdy se fotografie nepovedená vinou techniky či fotografa snadno a často omlouvá či vysvětluje právě tímto záměrem, vzniklým však ex-post).

Beirette není takovou legendou jako Smena, Lomo LC-A, Vilia, Siluet a další veteš (ve smyslu staré přístroje, abych někoho neurazil), což je hlavně proto, že fotí jaksi normálně. Nic proti nenormální fotografii, když někoho baví (mě někdy taky), ovšem musí být opravdu chtěná, ne jediná, kterou přístroj umí – pak je to jednoduše přístroj špatný, pokud není jeho úkolem dělat právě ony nenormální fotografie (Diana či Holga, nové Lomo aj.). Výhodou ne-legendárnosti Beirette je to, že ji lze při troše štěstí nyní koupit i za méně než 100 korun. I mezi Beirettami je jedna lomografická toy-camera produkující velmi divné fotografie – je to Beirette k100 s objektivem Chromar, jehož ne-světelnost f/11 (!) je zárukou skutečně zvláštních výsledků. O tomto typu ale až někdy příště…

Návod k Beirette (Beroquick) Electronic najdete zde (německy, PDF).