Belfast

Hlavní město Severního Irska, které naplno zasáhla průmyslová revoluce i
občanská válka.

Radnice v Belfastu

Nejstarší dochovaný dům v Belfastu – hospoda z roku 1711

Příjezd do Belfastu je jako do každého velkého města nepříjemný. Spousty dálnic s mnoha pruhy, odbočky v rychlém sledu za sebou a nepříjemný pocit, že pokud přejedu tu pravou, můžu klidně skončit až na druhé straně města. Navíc jedeme vlastním autem – tudíž máme volant na špatné straně. Ale pohotovost, kterou jsem si vypěstoval mnohaletým ježděním po rodné Praze se hodí všude na světě, takže za chvíli celkem bez problémů parkujeme kousek od centra.

Samson a Goliáš – jeřáby loděnice H&W. Zde se stavěl Titanic

Hotel Europa a budova Opery. Časté cíle bombových útoků IRA

Bez nadsázky lze prohlásit, že průmyslová revoluce se na Belfastu podepsala ze všech irských měst nejvíc. Stavba lodí, výroba lan a plátenický průmysl. Na přelomu 18. a 19. století pocházelo 80% všech košil v Britském impériu právě z Ulsteru a v nejznámější belfastské loděnici Harland and Wolff byl postaven Titanic. Tehdejší blahobyt se zrcadlí v impozantních bankách, kostelech a další veřejných budovách. Belfastská radnice je postavena z portlandského vápence a její kopule ční do výšky 53 m. Bohatě zdobena je i budova Opery, vedle níž stojí hotel Europa – častý cíl bombových útoků IRA.

Zdobené průčelí nejznámější belfastské hospody

Hned naproti této dvojici se nachází něco výjimečného. Crown Liquor Saloon – honosná viktoriánská nálevna z 80. let 19. století – jediná hospoda, kterou má v péči památkový ústav. Pestrobarevnými dlaždicemi obložené průčelí, interiér vyniká sklomalbami, spoustou mramoru, a kůží potaženým stropem s reliéfy. Proti dlouhému výčepnímu pultu jsou přepážkami oddělené salonky, takže společnost u každého stolu má své soukromí. A samozřejmě vynikající piva jako Guinness nebo Bass, doprovázená ústřicemi z nedalekého Strangford Lough.

Vítejte na Shankill Road

Zde není místo pro opozici

Kousek odtud začíná západní Belfast. Místo které čas od času plní stránky světového tisku. Katolická a protestantská čtvrť. Chvíli váhám, vezmeme si taxíka, jak radí průvodce, nebo to riskneme vlastním autem? Vítězí dobrodružná povaha – zkusíme si to projet sami. Tak nejdřív k protestantům. Podle mapy snadno vyhledáme Shankill Road, hlavní tepnu této čtvrti. Na barevné obrubníky jsme již zvyklí, ale tady je červeno-modro-bílá kombinace prakticky všude. Projíždíme Shankill Road a pomalu přivykáme místní výzdobě. Zatím fotím jen z auta.

Úklid po demonstranci

Odbočujeme z hlavní a dostáváme se na místo, kde buldozer odklízí zbytky z nedávné demonstrace. No, je vidět, že to tady žije. Popojíždíme mezi obytné domy a rázem se ocitáme v galerii. Vystupuji z auta a fotím již zcela otevřeně. Kupodivu se nesetkávám s žádným nepřátelstvím, procházející lidé dokonce klidně počkají než zkomponuji snímek a s úsměvem pokračují dál. Ovšem ještě předtím se dlouze zadívali na SPZku našeho auta. Česká registrace zde vypadá skoro jako místní, ale co je důležité, je zřetelně odlišná od irské. Auto z irské půjčovny by to tady mělo asi velmi rychle spočítané.

Dům opravdu loajálních občanů britského impéria

Aspoň to zde není tak šedivé jako na jiných předměstích

Historii je nutno neustále připomínat

Náš vzor, náš ochránce, náš vůdce

Každý štít domu je zde vymalován v pestrých barvách. Některé připomínají hlavní cíl unionistů – spojení s Velkou Británií, další se vrací k historickým událostem, jako je vítězství Viléma Oranžského nad Jakubem II. v bitvě na řece Boyne, nebo samotná postava Olivera Cromwella, kterého oslavují jako velkého bojovníka proti katolíkům.

Ovšem největší část štítových fresek slouží jako výkladní skříň všech možných paramilitaristických organizací, které zde mají své stoupence.

Nejstarší z těchto skupin je UVF (Ulster Volunteer Forces), která byla založena v roce 1996 a navázala tak na tradici dobrovolníků sdružených v roce 1912 Edwardem Carsonem na podporu setrvání šesti hrabství Ulsteru ve spojení s Velkou Británií.

Patrně nejznámější je UDA (Ulster Defence Association), založená v září 1971. Ve svých nejlepších letech sdružovala na 30 000 členů a 10.8.1992 byla zakázána, resp. přešla do ilegality.

Její složkou odpovědnou za pouliční boj proti katolíkům je UFF (Ulster Freedom Fighters), která se zformovala v roce 1973. Její členové se dělí dále na různá komanda, která prochází výcvikem a působí po celém Severním Irsku, nikoliv jen v Belfastu. Stejně tak její mladší křídlo UYM (Ulster Young Militants). Tyto organizace vznikly jako reakce na teroristickou činnost IRA na počátku sedmdesátých let minulého století. V roce 1972 na „Bloody Friday“ usmrtilo 26 bomb, které IRA nastražila, devět lidí. Loajalisté z Shankill zase umučili k smrti devatenáct katolíků. Jednou z vyhlédnutých obětí byl i Gerry Adams, představitel Sinn Fein a IRA, kterého se UFF v roce 1984 pokusili zabít. Adams útok přežil a jako zástupce Sinn Fein se později zúčastnil mírových rozhovorů. V létě roku 1994 vyhlásila IRA příměří, ke kterému se na podzim toho roku přidaly i severoirské paramilitaristické organizace.

UFF svoje cíle ani prostředky neskrývá

Přechod mezi katolickou a protestantskou čtvrtí

Projíždíme protestantskou čtvrtí a hledám kudy se dostat ke katolíkům. Ale všude jsou jen slepé ulice, které nikam nevedou. Kromě jediné. Northumberland Road. Jediná ulice, která spojuje znesvářené strany. Najednou končí obytné domy, následuje 200 m volného prostoru a budovy staré, již nepoužívané, továrny. A uprostřed ulice dvě brány, železné mříže a zábrany z ostnatého drátu, všude spousta kamení a střepů. Dnes je otevřeno, tak projíždíme do katolické čtvrti.

A za zdí jsou protestanti

Zde se mi podařilo dostat až do samé blízkosti hranice mezi katolíky a protestanty. Vlastní hranici tvoří čtyřmetrová mohutná zeď, která je ještě zvýšena další čtyřmetrovou ocelovou nástavbou. A to vše uprostřed velkoměsta členského státu Evropské unie.

Katolická čtvrť se rozkládá kolem Falls Road a rovněž zde jsou zdi a štíty domů vyzdobeny nástěnnými malbami. Nutno však podotknout, že zdaleka nepůsobí tak militantně jako na druhé straně barikády, spíše připomínají hrdiny boje za lidská práva a jiné národy v podobné situaci.

Výzdoba katolické čtvrti rozkládající se kolem Falls Road

Křižujeme katolickou čtvrtí a najednou si začínám ve zpětném zrcátku všímat stále stejného auta.

Policejní stanice uprostřed katolické čtvrti

Vypadá to, že se naše návštěva západního Belfastu blíží ke konci. Ještě fotím opevněnou policejní stanici a opouštíme katolickou čtvrť.

Policejní stanice hlídající protestantskou čtvrť

Před výjezdem z města míjíme další policejní posádku, která – soudě podle mohutných mříží a barevných fleků – bývá zřejmě často cílem útoků.

Novodobá tvrz bránící město před vpády nájezdníků. Z Belfastu odjíždíme dálnicí směrem na jih, do svobodného Irska, do Dublinu. Asi tak jako se vraceli ze svých misí příslušníci IRA. Tentokrát je hranice zřetelná. Silnice zúžená do jednoho pruhu, vojenské objekty a po straně připravené zátarasy. Jak dlouho tady ještě budou připomínat konflikt, který téměř devadesát let rozděluje jeden národ a jeden „věčně zelený“ ostrov a který již stál stovky nevinných obětí?