Začalo léto, což se mimo jiné dalo vypozorovat z dívčího a ženského oblečení omezeného na tu nejmenší možnou míru (kolikrát už se v minulosti zdálo, že méně se už obléknout nelze…?) a z toho, že v hospodách občas došlo pivo, neboť kdo měl žízeň, ten ji hasil…
|
| Vršatec |
S kamarádem Martinem, zkušeným cestovatelem po tu- i cizo-zemsku, jsme se rozhodli navštívit naše východní sousedy na Slovensku a nakonec jsme se shodli, že Bílé Karpaty jsou tím Místem s velkým M. Způsob dopravy: železnice kombinovaná s pěší chůzí. Chuť veliká, věk odpovídající, peněz relativní dostatek (?!) a volného času naprostý nadbytek. Takže: jedem!
S sebou jsem měl pro sebe poněkud netypickou fotografickou výbavu – kompakt Olympus AF-S2 (veterán, který toho má za sebou opravdu hodně, včetně cest letadlem a katastrofálního počasí kdysi na Šumavě, když jsme brodili Vydru…) a zrcadlovku “all in one”, Olympus IS 100. Materiálu jsem měl dva typy – Kodak PFG 400 a Konicu VX 200.
Prvního dne (8.července 1999) jsme dorazili – po dvou přestupech – do Kroměříže. Krásné město, ovšem počasí poněkud nejisté. Věci jsme nechali v úschovně na nádraží a najednou z nás spadla veškerá únava (cestování s ČD je vždycky příběh sám pro sebe…); to místo má jakési kouzlo, které přímo léčí. Shlédli jsme kromě jiného i místní pamětihodnost, Arcibiskupské vinné sklepy, založené už roku 1266. Je to jediné místo v naší republice, kde do vína není přidáván cukr ani jiné přísady. Proto jsou tamní vína suchá a velice dobrá, což jsme samozřejmě rádi vyzkoušeli v rámci prohlídky sklepů. Mimochodem – průvodkyní nám byla asi pětadvacetiletá slečna, která zjevně pracovala už od rána a byla roztomile přiopilá… Inu, Morava.
Až večer jsme dojeli vlakem do Holešova, odkud jsme pokračovali asi po hodině autobusem do Ludslavic – tam má Martinova rodina chalupu a ta se měla stát jakýmsi naším “výškovým táborem” či základnou. Autobus navazuje na vlak natolik “skvěle”, že odjede asi 5 minut před příjezdem vlaku a další jede až za hodinu. Lidem, kteří sestavují jízdní řád, tímto třesu pravicí za jejich opravdu geniální dílo.
Další den ráno jsme opět vlakem pokračovali ke slovenské hranici, po dvou přestupech jsme konečně dospěli do Horní Lidče a překročili čáru. Vystupovali jsme brzo – na stanici Púchov-zastávka; to místo nemá s nádražím věru nic společného, je tam jedna rozpadlá čekárna plná odpadků.
|
| Bílé Karpaty |
Odtud vede modrá značka do Vršatského Podhradia. Podle mapy to má být příjemná a nepříliš náročná turistická cesta. Omyl! Kousek za posledními domky púchovského předměstí nás čekal polom, jaký jsem v životě neviděl a asi ani neuvidím. Cesta? A kde??!! Navíc vzduch by se dal přirovnat k prádelně – vedro a dusno, zamračená obloha… Polom jsme překonali až asi za hodinu, ačkoli to byl necelý kilometr. Přelézat polámané kmeny jeden dva metry nad zemí s krosnou na zádech a ještě k tomu držet správný směr… Nic moc. Testovací terén, který spolehlivě prověří všechno, od bot až po povahu. Ve vesnici Horná Breznica jsme vypili první slovenské pivo (vypil jsem ho celé jen proto, že za námi byl ten polom, jinak ten nápoj neměl s pivem “nič spoločné“).
|
| Zřícenina hradu Lednica |
Dál jsme zamířili ke zřícenině hradu Lednica, která byla za mohutným hřebenem. Bývala by to byla dobrá cesta, kdyby tři dny před tím souvisle nepršelo (spíš by se hodil jiný, nesalónní výraz…!) a cesty se nezměnily v koryta dravých bystřin. Cestou jsme viděli poničené chalupy a přátelské Slováky, kteří se snažili odklidit trosky a neustále při tom vtipkovali, že to vlastně nic moc nebylo. Hrad je jen pár kamenů a zbytek věže, ale pohled z protějšího svahu je nádherný.
Vzhledem k naprostému vyčerpání jsme se rozhodli dojet autobusem do Iľavy (nové okresní město, jehož dominantou je kdysi zámek, nyní věznice) a dále do Trenčína, kde je kemp a jakási možnost kultivovaného přenocování. Byla to dobrá volba, protože už v Dubnici nad Váhom (mimochodem, strašné město) lilo jako z konve.
|
| Trenčín |
V Trenčíně přestalo pršet, jakmile jsme celí promočení dokončili stavbu stanu. Měli jsme nový zážitek – kemp stál pro Slováky 40,- SK a pro “cudzincov” rovnou stovku. Paní v recepci jsme nedokázali ukecat, byla milá a bylo jí to líto, nicméně předpis je předpis… Šli jsme to zklamání rozchodit do City of Trenčín. Vyrazilo nám dech, protože jsme čekali leccos, ale určitě ne to, že najdeme jedno z nejhezčích měst, které jsme dosud spatřili. Náměstí, hrad, divadlo, prostě všechno za maximální počet bodů. Situace přímo vyžadovala nějaké to pivo – vsadili jsme na Smädného mnícha a dobře jsme udělali. Seděli jsme v podloubí a dívali se, jak pomalu padá večer, kolem chodili lidé a mluvili tou krásnou slovenštinou, která mi dost chybí. Všechny hospody byly plné, protože ceny byly mírné a obsluha rychlá, i když se vzhledem k podobným situacím z historických center českých měst dal očekávat pravý (nebo levý ?!) opak.
Vzhledem k počasí bylo nutno upravit program – místo do Karpat jsme zamířili zpět na Moravu, ale zcela jinou trasou – přes Vlárský průsmyk. To místo je snad poslední Bohem zapomenuté údolí ve střední Evropě. Řeku Vláru lemuje klikatá kolej, po níž jen občas jede nějaký ten vlak. Nádhera! (Čert vem, že prší…). Udělali jsme si vyhlídkový železniční den. Po Uherském Brodě, Uherském Hradišti, Hulíně a Holešově jsme večer opět odemykali chalupu v Ludslavicích. Pršelo, jen se lilo.
Snímky byly pořízeny automatickou zrcadlovkou Olympus IS-100 s objektivem 28-110mm f/4.5-5.6 na materiál Kodak ProFoto 400 a kompaktem Olympus AF-S2 (objektiv 34 mm) na materiál Konica VX 200.
