Navštívit deltu řeky Okavango je snem každého cestovatele, stejně jako vidět Viktoriiny vodopády či amazonský prales…
Tato řeka nikdy nedosáhne moře, jelikož se “vlévá” do pouště Kalahari, kde vytváří největší vnitrozemskou deltu na světě. Panuje zde jedinečné mikroklima, které je pro místní faunu a flóru opravdovým rájem na zemi. Je to také ráj pro turisty – na téměř neobydleném území je neobyčejně vysoká hustota divokých zvířat. To vše daleko od civilizace, což si dnes Evropan ani nedovede představit…
Okavango – ztracená řeka
Okavango je více než 1500 km dlouhá řeka, která pramení v Angole a dále protéká Namibií a Botswanou. V poušti Kalahari na severu Botswany se rozvětvuje a vytváří deltu o velikosti Švýcarska s nesčetným množstvím ramen, jezírek, ostrovů a bažin. Část vody pohltí vyprahlá zem, část se vypaří a zanechá za sebou obrovské pole soli.
Pro Botswanu je delta Okavanga druhým diamantovým dolem: voda je pitná a prohání se v ní velké množství ryb. Okavango zároveň zavlažuje jinak beznadějně vyprahlou zemi, takže se zde nachází jediná půda vhodná pro zemědělství a chov dobytka. Maso potom Botswana vyváží, mimo jiné do zemí Evropské unie. Ostatně právě kvůli tomu jsou dnes po celé zemi dezinfekční hranice, které mají zabránit šíření slintavky.
V praxi to vypadá tak, že všichni cestující musí vystoupit a projít přes dezinfekční rohožku, vozidlo projede dezinfekční louží. Když však ochutnáte místní maso, pochopíte, proč o něj má zájem i Evropská unie! Takové hovězí zde má nepopsatelně lahodnou chuť – nejspíš proto, že se zvířata mohou pást ve volné přírodě.
Turismus v Okavangu aneb jak se nenechat napálit od cestovky
Přírodní bohatství delty Okavanga je využíváno také k turismu. Ten je dnes druhým největším zdrojem příjmů, hned za diamanty. Cestovní kanceláře vědí, že na tuto jedinečnou destinaci nalákají dobrodruhy toužící po nevšedním zážitku. Zvláště pokud je to cesta spojená s návštěvou Viktoriiných vodopádů v Zimbabwe a následně dunami v Namibii. Vláda Botswany však vsadila na politiku luxusního turismu, aby tak omezila počet turistů a negativní dopady jejich pobytu. To znamená, že každý musí za svoji návštěvu pořádně zaplatit: ubytování je zajištěno v lodge, z nichž nejlevnější stojí podle průvodců několik stovek amerických dolarů na noc. Jedná se o luxusní bungalowy na okraji řeky či jezera, kam chodí zvířata pít. Slovo luxus zde neoznačuje vybavení interiérů, ale spíše možnost pozorování divoké zvěře přímo z pokoje.
Některé cestovky se snaží snížit cenu tím, že vás zavezou jen na samý okraj delty a zajistí ubytování ve stanech. Do programu však napíší “návštěva delty Okavanga”, takže může následovat zklamání (jak se to stalo nám). Divokou zvěř jsme spatřili až v národním parku Chobe na východě Botswany. Proto jsem připojila také popis a fotky z této výpravy. Nyní se ale vydejme na cestu do srdce delty Okavanga…
Výprava do srdce Okavanga
Výchozím bodem každé výpravy je město Maun. “Jako v žádném městě v Botswaně, ani zde neexistuje žádné centrum,” čteme v průvodci. Tím je řečeno vše – prohlídka města se omezí na pouhé projetí z jedné strany na druhou a na návštěvu supermarketu Spar.
Druhý den brzo ráno vyjíždíme ve 4×4 na sever od Maunu. Z asfaltky se brzy stává písčitá cesta. Po dvou hodinách cesty zemí nikoho se náhle vynoří vesnice. Tytam jsou supermarkety a internet, teď už jsme opravdu v Africe – domy mají kruhový půdorys a střechu ze slámy. Zde na náš terénní vůz naskakuje pár domorodců, zřejmě se chtějí svézt. Za chvíli jsou jimi ověšeny všechny strany auta. Jedeme dál a přijíždíme k jednomu z tisíců ramen řeky Okavango.
 |
 |
|
Zde nasedáme na dřevěné pirogy, kterým místní říkají “mokoro”. Do jedné se vejdou jen dvě osoby a kormidelník, který připomíná plťaře v slovensko-polských Pieninách. Jeho jediným nástrojem je bidlo, kterým se odráží ode dna a kormidluje své vratké plavidlo. Mokoro jsou vyrobeny z jediného kusu dřeva, podle našeho plťaře výroba zabere měsíc času. Životnost jedné z nich jsou pouhé tři roky, proto se dnes vyrábějí také z laminátu. Mokoro vypadají trochu jako jídelní podnosy pro krokodýly, vše proto závisí na zručnosti “plťaře”. Ten musí znát oblíbená místa vodní fauny, aby po cestě nezvalchoval záda nějakému hrochovi. Pokud by se tak stalo, nestačilo by nám vzít nohy na ramena – hroch je schopný vyvinout na souši rychlost až 40 km za hodinu.
 |
 |
Slyšíme šplouchání vody, jak se postupně noříme do obdivuhodné spleti říček. Obdivujeme okolí: všudypřítomné papyrusy a vodní rostliny. Výhled poněkud kazí požáry, které jsou sice zakázané, ale domorodci příkazů zhůry nedbají a údajně si tak připravují terén pro lov. Po příjezdu do tábořiště vyrážíme konečně na výpravu do divočiny. Před odchodem jsme poučeni o základech bezpečnosti: “Pokud potkáte lva, hlavně nezačněte utíkat pryč nebo ječet (tak se chová jeho kořist). Dívejte se mu zpříma do očí a on odejde.” Zkouším si představit, jak dlouho může takového lva bavit hrát si na mrkanou s člověkem…
 |
 |
Žádné vzrušující setkání se však nekoná, na to si budeme muset počkat do parku Chobé. Vidíme však aspoň obrovské termitiéry, které nyní pravděpodobně používají už jiná zvířata. Proto je s respektem obcházíme velkým obloukem. Nakonec jsme z této výpravy do divočiny poněkud zklamaní – kromě dvou žiraf, slona a hrochů, vidíme v bájné deltě Okavanga pouze stopy a bobky zvířat, popřípadě jejich kostry.
Přelet nad deltou Okavanga: úchvatný pohled na největší deltu na světě
Můj největší dojem z Okavanga byl zcela určitě letecký přelet. Jinak řečeno: co jsme neviděli ze země, to jsme viděli ze vzduchu. Teprve tehdy jsme pochopili, proč všichni mluví o nesčetném množství ramen a jezírek… Voda je opravdu všude, ale ze země to není vidět. Hned po startu se nám nabízí pohled na místní metropoli Maun, která se opravdu nepodobá evropským městům. Pár roztroušených domů a dál jen polopoušť.
Cesta z Maunu do parku Chobe je poněkud monotónní: jediná silnice bez zatáček vede polopouští. Zastavujeme se u místní kuriozity – stromu baobab. Víte, proč má jeho koruna tak zvláštní tvar? Podle legendy na něj bohové při stvoření světa zapomněli a hodili je na zem na poslední chvíli. Kořeny baobabů tak zůstaly nahoře. Pokud byste si chtěli přivézt domů semínko baobabu a zasadit si ho, vězte, že není vyhráno: budete k tomu potřebovat slona. Ten sežere ovoce baobabu, semeno pak projde jeho střevy a dostane se ven v trusu. Teprvé po této “kůře” může vzklíčit. Tak si to příroda zařídila a až nebudou sloni, nebudou ani baobaby. Další zvláštností je dřevo baobabu – jedná se o pouhou drť jako u palem. I tentokrát si příroda poradila, jinak by už lidi baobaby dávno vykáceli a použili jako palivo.
