Budapešť – parky, lázně a šachy

Největší město Maďarska neskrývá pouze historické skvosty a památky podobné těm, které najdete i v ostatních evropských metropolích, ale i několik rarit, které byste jinde hledali marně. Znáte snad jiné město, ve kterém lidé uctívají uřezanou ruku bývalého krále, koupou se v termálech a hrají přitom šachy, chodí se dívat na slony do mešity nebo na Lenina a jeho následovníky do parku, jehož záhony jsou osázeny rudými hvězdami?

V židovské čtvrti

Židovská synagoga na ulici Dohány, detail věží.

K architektonickým klenotům, jejichž shlédnutí by si neměl nechat ujít žádný návštěvník města, patří i židovská synagoga na ulici Dohány. Je to největší synagoga v Evropě, která dokáže pojmout přes 3000 věřících. Její architektura, poznamenaná orientálními vlivy, odráží byzantsko-maurský styl oblíbený kolem roku 1850. Nedávno byla důkladně zrekonstruována a náklady na opravu prý přesáhly čtyřicet milionů dolarů. Vedle svatyně leží hřbitov plný jednoduchých náhrobních kamenů, označujících masový hrob více než dvou tisíc Židů, kteří zde zemřeli v zimě roku 1944. V těsném sousedství se nachází krychlovitá stavba s kupolí – Templ hrdinů – vybudovaný na počest deseti tisíc židovských vojáků, kteří padli za Maďarsko na frontách první světové války a Židovské muzeum, které nabízí důkazy o tom, že Židé žili na zdejším území již šest set let před příchodem Maďarů.

Obří socha biskupa Gellérta, který shlíží na město z pahorku nad Dunajem

O tom, že v Budapešti nepřijdou zkrátka nejen obdivovatelé památek a vyznavači nejrozmanitějších druhů kultury, ale ani milovníci zeleně, jsem se přesvědčil následujícího dne, který jsem strávil ve společnosti dívky, s níž jsem se seznámil předchozí večer. „Každý budapešťan má svůj oblíbený park,“ vysvětlovala bezvadnou angličtinou, zatímco jsme seděli na kamenných schodech pahorku Gellért, asi sto čtyřicet metrů nad hladinou Dunaje. Za zády se nám tyčil obří monument místního patrona, biskupa Gellérta. Jak jsem se krátce před tím dověděl, tento vousatý pán, svírající v ruce kamenný kříž, se kdysi pokoušel obrátit na víru místní pohany. Těm se to však vůbec nelíbilo. Pana biskupa proto v roce 1046 zavřeli do sudu, a ten svrhli ze skály. Mučedník pád nepřežil a na jeho památku byl kopec později pojmenován.

Padesát kamenných bolševiků

Szobor park

Zvířecí pavilon ve tvaru muslimské mešity je jednou ze zajímavostí, které jsou k vidění v místní ZOO

„Když už jsme u těch soch,“ pravila Eszter, „máme tu jeden park, ve kterém je jich kolem pěti desítek. Jmenuje se Szobor a chodí tam hlavně turisté ze západu. Ty sochy totiž znázorňují Marxe, Engelse, Lenina a jejich maďarské následovníky. Kdysi zaujímaly prestižní lokality po celém městě, ale před deseti lety je přesunuli sem, aby vytvořily jakýsi skanzen. Byla jsem tam jenom jednou, je to trochu z ruky.
Sem chodím častěji. Hlavně když mám před zkouškami, dobře se tu učí.“ Kráčeli jsme klikatou alejí. Zelené koruny mohutných stromů vytvářely příjemný stín, kterým jen tu a tam probleskovaly paprsky pozdního slunce. Eszter se na chvíli odmlčela, jakoby se ponořila do vzpomínek, a po pár minutách pokračovala: „Když jsme byli menší, táta nás o víkendech brával do parku Népliget. Ten je, myslím, největší ze všech. Není tam tolik lidí a mají tam báječné planetárium. My měli však stejně raději Vidámpark v Městském sadu, v jehož sousedství je i zologická zahrada. Nejsou tam jen zvířata, ale i spousta zajímavých staveb, jako například sloní pavilon ve tvaru muslimské mešity.”

V Szobor parku na předměstí Budapešti jsou desítky komunistických symbolů a soch, které zdobily ulice města za předchozího režimu

Lázně v hotelích, hotely v lázních

Interiér lázní Gellért vyniká secesní výzdobou

Budapešť je jediné velkoměsto na světě, ve kterém je více než stovka termálních pramenů a studní. Den co den z nich vyvěrá osmdesát milionů litrů vody o teplotě 20 až 76°C do veřejných lázeňských zařízení města. Je jich zde několik desítek a jsou velice populární mezi obyvateli metropole i množstvím návštěvníků z ciziny. Přibalit si do svého zavazadla plavky je proto doporučováno bez ohledu na roční dobu. Pokud na koupací úbor a osušku zapomenete, nic není ztraceno. Za malý poplatek vám budou ochotně zapůjčeny. Navíc, v některých zařízeních plavky vůbec nepotřebujete. Ženy a muži mají v takových případech umožněn vstup jen do určitých prostor, anebo v předepsané sudé či liché návštěvní dny. K nejoblíbenějším lázeňským areálům města patří novobarokní koupele pana Széchenyiho, které jsou údajně největším komplexem svého druhu v celé Evropě. K termálním, parním a vanovým kůrám je zde využívána na minerály bohatá voda o teplotě 75°C, tryskající z hloubky 1250 metrů. Jelikož i koupání na čerstvém vzduchu má své nezaměnitelné kouzlo, v první polovině minulého století byly lázně rozšířeny o tři venkovní plavecké bazény. Ty jsou, díky vysoké teplotě léčivé vody, hojně navštěvovány i v zimních měsících a sníh ani mráz není pro koupele chtivé budapešťany žádnou překážkou.

Novobarokní koupele pana Széchenyiho jsou údajně největším lázeňským komplexem v celé Evropě

Zřizovatelé lázní se snaží vycházet vstříc všem druhům návštěvníků, a aby bohatá a náročná klientela některých ubytovacích zařízení nemusela za léčebnými účinky horkých zřídel chodit daleko, mnohá lázeňská zařízení se stala součástí luxusních hotelů. K nejznámějším patří Gellért, vyhledávané koupele jsou i v hotelech Therme a Ramada.

Svatyně balzamované ruky

Detail kupole, na které je rozhledna

Bazilika svatého Štěpána

V příjemné společnosti mladé Eszter jsem strávil i neděli, poslední den svého pobytu ve městě, které mi začalo přirůstat k srdci. Při svých potulkách městem jsme se najednou octli na protáhlém náměstí, kterému dominovala impozantní stavba s mohutnou kupolí. Byla mi povědomá a jak jsem si záhy uvědomil, znal jsem jí z pohlednic města, na nichž málokdy chyběla. „Bazilika svatého Štěpána!“, vykřikl jsem, jakmile se mi vybavilo jméno kostela zasvěceného prvnímu maďarskému křesťanskému králi. „Správně,“ přitakala Eszter krátce před tím, než jsme vešli dovnitř. Mrzelo mě, že rozhledna na kupoli je mimo provoz, údajně totiž patří k nejlepším vyhlídkovým bodům ve městě. Již od včerejška jsem však věděl, že v Budapešti rozhodně nejsem naposledy. Prostorný interiér chrámu byl impozantní a neméně silný, byť trochu rozpačitější dojem ve mně zanechala návštěva přilehlé kaple svaté pravice. Jak sám název napovídá, nachází se v něm jedna z nejpodivuhodnějších relikvií v Maďarsku – mumifikované předloktí krále Štěpána.

Šachy v podzemí i ve vodě

Šachisté v Szechényiho lázních

„Pojedeme nejstarší trasou metra v kontinentální Evropě,“ dověděl jsem se, když jsme sestupovali po schodech. Atmosféra v podchodu, kterým jsme procházeli byla neobvykle živá. U okýnek podzemních kiosků s občerstvením posedávali lidé, někteří seděli na podlaze, další postávali u mohutných železobetonových pilířů. Obzvláště mě zaujala skupinka tmavě oděných lidí otočených zády.
Jejich statické postavy tvořily neproniknutelnou hradbu a zdálo se, že všichni nehnutě hledí na totéž místo v jejím středu. „Co to dělají?“ vrtalo mi hlavou.

Posezení u šachovnice patří k nejoblíbenějším kratochvílím Maďarů

Jeden z mlčenlivých mužů se nepatrně vychýlil a vytvořil skulinku dostatečně velkou na to, abych odhalil jejich pečlivě střežené tajemství. Byl to malý dřevěný stoleček a na něm… trojice šachovnic. Podobný obrázek jsem viděl i na několika dalších místech a jak mi potvrdila Eszter, tato zábava je mezi domorodým lidem hojně rozšířená. „Šachisty uvidíš i v Széchenyiho lázních”, řekla samozřejmě. „Přes léto je najdeš polonahé ve stínu slunečníků v areálu koupaliště, ale v zimě hrají přímo ve venkovním bazénu, ponoření po prsa v termální vodě. Je to docela hezký obrázek. Na sobě mají jen plavky a koupací čepice, všude kolem stoupá pára, a ať mrzne nebo sněží, je zajímá pouze dění na šachovnici, která se vznáší těsně nad hladinou.“

Pýcha tisíciletí

Vajdahunyadský hrad je směsicí mnoha stylů architektury. Najdete na něm prvky románské, renesanční, barokní i gotické

Szechéniyho lázně jsou obklopeny pečlivě udržovanou zelení Městského sadu

Historicky nejstarší linka metra M1, přezdívaná též miléniová, nás přepravila na Hösök tér, náměstí Hrdinů. Jak jsem byl vzápětí poučen, miléniové oslavy dobytí Uher v roce 1896 znamenaly vrcholný okamžik v rozvoji města a podle mnohých i v historii celé rakousko-uherské monarchie. Modernizace Budapešti dosáhla nevídaného rozsahu, jenž neměl v tehdejší Evropě obdoby. „Byla to nejpyšnější éra v našich dějinách“, oznamovala hrdě Eszter před hlavní dominantou náměstí, mohutnou kolonádou Památníku tisíciletí. „Ta postava na vrcholku sloupu, to je archanděl Gabriel,“ vysvětlovala trpělivě. „Za ním už začíná Városliget – Městský sad s velkým jezerem. Uprostřed vody se tyčí nejokázalejší projekt miléniových oslav,

Vácká kaple v těsném sousedství Vajdahunyadského hradu

Vajdahunyadský hrad. Reprezentuje naše dějiny a vývoj architektury. Část je románská, část gotická, najdeš tam renesanci i baroko. Každý pavilon nese kopie autentických detailů z nejvýznamnějších budov v zemi. Je to tak trochu mozaika složená ze střípků naší historie. Líbí se ti?“ „Líbí,“ přikývl jsem. „Obě se mi líbíte“, dodal jsem v duchu, ale nahlas jsem nic neříkal. Přišlo mi hloupé srovnávat Eszter s budovou Vajdahunyadského hradu, ale zároveň mi to docházelo. Stále intenzivněji jsem si uvědomoval, jak jsou obě krásné a hrdé. Hodné obdivu a bližšího poznání. Šarmantní a elegantní. Pyšné na historii země, ve které se zrodily. Je to symbol, blesklo mi hlavou. Metafora. Bohatá minulost, půvabná přítomnost, nadějná budoucnost. Zkrátka Budapešť.