Bulharsko 4. část – Pohoří Rila aneb mlha, zima a déšť

Týdenní putování po pohoří Rila, v mlze a dešti mezi desítkami jezer a hor.

Čtvrtek 15.8. – středa 20.8.

Borovice v mlze

Včera večer jsme odešli asi hodinu cesty nad Rilski manastir, kde jsme v lese našli studánku s vodou a kousek od ní rozbalili naše stany. Čeká nás 1400 metrů převýšení a tak moc neotálíme a okolo půl deváté se vydáváme na cestu vzhůru. Nejprve hustými lesy se strašidelnými buky, pak mokrými nesekanými loukami, takže po několika minutách jsme do pasu mokří. Do toho se chvílemi přidává déšť a odspodu stoupá mlha. Vytahuji fotoaparát a mokro nemokro, nadšeně fotím. Kdybych jen tušil, že takovéto počasí nás bude doprovázet celý týden. Já si ale zatím myslím, že nás čeká hezké počasí, nádherné velehorské scenérie se spoustou jezer a rozkvetlými loukami. Vystoupali jsme až na hřeben, kde se stoupání mírní, pramení zde potok a po dešti se tu vytvořily obrovské mokřiny. Naštěstí naše goretexové boty náporu vody odolávají. Uprostřed mokřin nalézáme rozcestí značek, byť podle mapy tady žádné není. Doleva odbočuje červená na chatu Ivan Vazov, my se vydáváme po žluté směrem na Sedemte ezera. Motáme se v mlze a dešti. Přestože jsou 2 hodiny odpoledne, začínáme toho mít dost a pomalu pokukujeme po nějakém dobrém místě na spaní. Záhadně nás kříží modrá značka, mapa opět taktně mlčí. Přicházíme do sedla Razdela. Jsme promoklí a zmrzlí, je zde celkem slušný plácek, tak stavíme stan a zalézáme dovnitř. Rychle uvařit čaj a bude fajn. Akorát benzinový vařič nějak stávkuje. Nevadí, to znám, stačí přeci rozebrat a vyčistit. Když rozebírám, čistím, skládám, zkouším a opět znovu rozebírám … dvě hodiny, začínám si říkat, že někde bude chyba. Najednou se ale vařič vzchopil, nastartoval a vařil v pohodě. Byť nevím jak, jsem hrdý, že jsem ho opravil a konečně bude teplý čaj.

Strašnoto ezero

Vstáváme po sedmé hodině, venku prší a tak se pokoušíme vařit ve stanu. Má radost z opraveného vařiče rychle mizí. Opět nefunguje tak, jak by měl. Sice hoří, ale nezplynuje. Po hodině a půl máme uvařený čaj a gulášovku, jsme však zplodinami slušně přiotráveni. Nezbývá než zatnout zuby, navléci se do mokrých věcí, sbalit stan a vydat se v dešti dále. Jdeme po červené značce směrem na chatu Maljovica. Snadno vylézáme na Vazov vrch (2669 m.n.m.). Nebýt díky mlze viditelnost maximálně 10 metrů, mohl být odsud nádherný rozhled po rilských údolích a hřebenech. Všudypřítomná mlha se krátce rozptýlí pouze v sedélku. Snad abychom mohli zahlédnout strmý kamenitý svah, kterým budeme stoupat na Dodov vrch (2661 m.n.m.). Na ten opět přicházíme za mlhy a ve změti značených cest se snažíme najít tu naši.

Typické počasí

Asi ani nemá smysl dodávat, že podle mapy tudy vede pouze ta naše značka a ještě přímo. Ani nevím jak, ale podařilo se nám trefit tu správnou cestu a scházíme do sedla Malk Mramorec, kde se připojuje modrá značka z Rilského manastiru. Odsud se cesta opět zvedá až na vrchol Maljovica (2729 m. n. m.). Zde jsme na nejvyšším bodě našeho rilského putování. Po mokrých slizkých kamenech sestupujeme k Elenskim ezerům. Ta se na dvě minuty vynořují z mlhy, tak se to hned snažíme zachytit na citlivý fotomateriál. Následuje nekonečné klesání podél potůčku vytékajícího z jezera až na chatu Maljovica. Ta se nachází ve výšce 2000 m.n.m. Přicházíme na ni o půl třetí. Je liduprázdná, pouze dvě mladé bulharské dvojice a personál. Dáváme si čaj na zahřátí a jídlo kebabčata. Jedná se o směs masa, rýže a zeleniny. Moc to nevoní, chuť je také nevalná, alespoň, že je to levné (4 čaje a 4 porce jídla za 9,2 Leva). Na chatě je zima, nocleh stojí 12 Leva/os., venku přestává pršet, tak se rozhodujeme jít dále. Stoupáme vzhůru kosodřevinou kolem jezer a opět se spouští déšť, tentokrát pořádný ceďák. Vylézáme až do Prekorečkého cirkusu (kotle). Zde je u Strašnota ezera ve výšce 2650 m.n.m. zaslon (bivak). Do něj dorážíme okolo 18 hodiny totálně promoklí. V zaslonu je jeden Bulhar, který již rozdělal oheň. Takže v příjemném teple postupně rozmrzáme a schneme. Je zde 6 dvoupatrových postelí, takže se sem pohodlně vejdeme i se dvěma bulharskými páry, které jsme potkali už na chatě Maljovici a které dorazily krátce po nás.

Západ slunce u Strašnota ezera

Ráno nás již obligátně vítá mlha, déšť a nefungující benziňák. Ještě že Václav má plyn, snídaně je zachráněna. Vzhledem ke studenému počasí a teple vytopenému bivaku volíme vyčkávací taktiku u kanasty. Holky prohrály, tak vaří oběd. Já si hraji známou hru z vojny – obligátní rozborku a sborku vařiče. Ve hře pokračuji i po obědě a není to tím, že by mě tolik bavila. Odpoledne přestává pršet, občas vykoukne slunce přes trhající se mraky a i vařič se definitivně chytil a začal fungovat. Idylka ale nevydržela dlouho, vše se po chvíli opět halí do mlhy a je čas na odvetu v kartách. V půl osmé se trhají mraky a tak můžeme sledovat nádherný západ slunce a konečně si prohlédnout zdejší krajinu. Krátce po západu se vše zase halí do mlhy.

Kůň

Ráno o půl sedmé jsou krásně vidět okolní štíty a v údolí pod námi mraky. Rychle jdu uvařit snídani, abych stihl v klidu nafotit východ slunce a pak jsme mohli vyrazit. Když v sedm hodin vylézám z bivaku, abych vyfotil tu nádheru, vítá mě pouze mlha. Nedá se nic dělat, balíme věci a o půl deváté vyrážíme dále po červené značce. Po hodině chůze přicházíme k Popovokanským ezerům.

Rilský hřeben

Plave v nich tráva, tak se to pokoušíme zvěčnit. Odsud mírně klesáme až na Kobilino braniště. Zde je další zaslon. Je hezký, uklizený a prostorný – pohodlně by se zde vyspalo 20 lidí. Po sladké svačince stoupáme na Vodni vrch. Cestou potkáváme stádo pasoucích se koní. Přestože začíná lehce mrholit, holky vytahují foťáky a my s Václavem máme půlhodinový odpočinek. Na Vodnim vrchu (2683 m.n.m.) v závětří za kameny obědváme. Při sestupu potkáváme první skupinku Čechů, tak si vyměňujeme informace. Počasí se lepší, vylézá sluníčko. Sbíráme pravé hřiby, abychom si zpestřili večeři. Stany stavíme u potoka Marinkovica, ke kterému přicházíme okolo 17 hodiny. Ještě sbíráme pár borůvek. Ve spojení s jahodovým pudinkem tak máme po večeři výborný dezert.

Smradlivo ezero

Poprvé na Rile nás po ránu vítá slunce, využíváme to pro usušení stanů a věcí. Zhruba po hodině mírného stoupání jsme u Ribnich ezer. Nachází se v malebném horském kotli a na rozcestí značených cest je zde ubytovna.

Lišejníkový les

Daří se nám zde získat razítko do vízové kartičky. Stoupáme po neznačené cestě na Smradlivo ezero. Je zde spousta malých jezírek a náhle se tu objevuje i žlutá značka. Ta nás dovedla až k Smradlivu ezeru. Navzdory názvu je velice malebné. Žlutá odbočuje dolů do údolí, my se snažíme nalézt neznačenou cestu na hřeben. Bohužel tady žádná není a průstup klečí vzdáváme po několika desítkách metrů. Vracíme se, obcházíme jezero a na hřeben stoupáme přímo suťoviskem za jezerem. Je to namáhavé, ale úspěšné. Několik postavených kamenných mužíků dává tušit, že nejsme první. Po hřebeni vinoucím se ve výšce cca 2600 m.n.m. už se jde za svitu slunka snadno. Míjíme horu Rilec, prohlížíme si Diabolska ezera a stany stavíme u potůčku na úbočí hory Baba.

Stobské pyramidy

Ráno vylézáme zpět na hřeben a jdeme po něm až na hranici lesa u vrchu Bričebor. Nacházíme se 1000 metrů nad Rilským manastirem, kde na nás snad čeká auto. Již tradičně nenalézáme cestu vyznačenou na mapě. Klesáme tedy hlava nehlava dolů prudkým zarostlým svahem. Slizké kameny, maliní, ostružiní, bolševníky, husté smrčky – vše se střídá a staví do cesty. Po dvou hodinách jsme z tohoto marastu vypadli na nějaké cestě. Je nám jedno kam jde, hlavně že se po ní dá jít pohodlně. Sbíráme houby a máme štěstí, cesta nás dovedla až k Rilskému manastiru.

Zemní pyramida

Byť jsme v to ani nedoufali, auto na nás počkalo naprosto bez problémů. Jedeme do Rily, kde nakupujeme vejce, zmrzlinu, chalvu, ovoce a spoustu dalších dobrot, abychom si po týdenní horské stravě trochu dopřáli. Asi tři kilometry za Rilou odbočujeme do vesničky Stob. Za ní se podle mapy nachází zemní pyramidy. Auto necháváme na náměstí, pyramidy jsou tušit v travnatém hřebínku nad městem. Podle mapy by pyramidy měly být v údolí vlevo od města. Po hodině cesty pod ně přicházíme. Jsou to hezké skalní útvary. Bohužel písčitému charakteru území odpovídá i pichlavá vegetace, množství kamenů a mravenců. Horko těžko hledáme místo na stany, nakonec se nouzově podařilo. Káťa má sice strach z mravenců, já ji ale uklidňuji tvrzením, že je šance tak jedna k miliónu, že by se mohla opakovat ta děsivá mravenčí invaze. Holky vaří k večeři smaženici, já beru foťák a drápu se mezi pyramidy. Ani nevím jak, ale podařilo se mi skrz pískové útvary vylézt až na hřeben. Nádhera, kterou vidím, mi vyráží dech. Netrefili jsme to správné údolí. Když vidím ty roztodivné útvary a uvědomuji si příznivou polohu pro nasvícení od zapadajícího slunce, nezbývá než litovat.

Zemní tvary

V noci mě Káťa budí s tvrzením, že ji něco kouše, že tu jsou určitě mravenci. Snažím se ji odbýt tvrzením, že je paranoidní. Když to nepomáhá, rozsvěcím baterku, abych jí ukázal, že tu žádní nejsou.

Stobské pyramidy

Nezbývá než přijmout fakt, že opět nastala ta naprosto nepatrná možnost a ty mrchy se sem opět začaly stěhovat. Nějak to s nimi překlepeme do rána a když se rozední, mají smůlu. Za klení a nadávání je stěhuji ven. S Václavem se pokoušíme najít nějakou schůdnou cestu nahoru na hřeben, bohužel neúspěšně. Pokračujeme tedy cestou v údolí, která k naší radosti asi po 1 km stoupá nahoru. Pěkně v klidu si prolézáme tři velké skupiny skalních útvarů v druhém údolí. Závěrky našich fotoaparátů nemají šanci si odpočinout. Odpoledne se vracíme zpět do Stobu a vyrážíme směrem do pohoří Pirin.