Bulharsko 5. část – Pohoří Pirin a městečko Melnik

Pohoří Pirin se táhne podélně ze severozápadu na jihovýchod. Jeho nejvyšším vrcholem je Vichren – vysoký 2914 metrů. Kromě majestátních velehorských štítů zde nalezneme i řadu horských ples. Melnik je proslulý široko daleko svými zemními pyramidami a červeným vínem.

Čtvrtek 22.8. – úterý 27.8.

Z hlavní silnice odbočujeme do města Sandanski. Na jeho konci je na silnici závora s obsazenou strážní budkou pro registraci.

Odpočívající pták

U Malokamenickich ezer

Tu se nám nechce provádět, tak po vzoru místních nezpomalujeme a zastavujeme až v 18 km vzdáleném horském středisku Popina Laka. To se nachází ve výšce 1230 m.n.m. a probíhá zde mohutná výstavba různých chat, rezidencí a hotelových komplexů. Je vidět, že kdo má peníze, může vše. Na architektonické a estetické hledisko zde nehledí nikdo. Necháváme tu auto a vyrážíme do hor. Stoupáme po modré značce směrem na chatu Kamenica (1750 m.n.m.). Stoupání 500 výškových metrů podél malebného potůčku i se zastávkami na občerstvení formou borůvek nám trvalo 2,5 hodiny. Lehký oběd z vlastních zásob a stoupáme za střídavého deště a slunečního žáru po modrožluté značce. Cesta nám trvá dost dlouho, jsme nějak unaveni. Ne ale tak, jako pták spící na kameni s turistickou značkou. Opatrně se k němu blížím, abych ho mohl vyfotit z 10 cm. Hluk závěrky fotoaparátu s ním kupodivu nehne. Zkouším na něj mluvit, pískat a nakonec zvyšuji hlas. To konečně zabralo a tak vystrkuje asi na 10 vteřin hlavu. Jeho výraz ve tváři mluví za vše – „jaký blbec mne zase otravuje a nenechá spát?“ V duchu se mu omlouvám a pokračuji dále, zatímco on zase spí. Docela mu závidím. Před pátou hodinou jsme konečně v sedle Kozi preval ve výšce 2500 m.n.m. Klesáme asi 100 metrů a pak traverzujeme po žluté značce k Malokamenickim ezerum, u kterých stavíme stan a sbíráme síly na další putování.

Hlavní hřeben

Pohoří Pirin

Probouzíme se do jasného dne a vychutnáváme si impozantní pohled na sluncem ozářené okolní skalní štíty. Vystoupáme posledních pár metrů k Tevnotu ezeru. Zde je celkem útulná chata a pár dobrých míst na stanování. Napojujeme se na červenou hřebenovku a za střídavého klesání a stoupání přes sedla Mozgoriška, Vinarska a Glavniška porta, proložená vrcholy Prevalski čukar (2604 m.n.m.) a Goljmata strana (2644 m.n.m.), nabíráme směr Vichren.

Pozdní odpoledene

Zastavují nás pouze přestávky na jídlo a focení. Po obou stranách hřebene jsou vidět jezera, údolí a kopce. U Ribna ezera se rozhodujeme neklesat na chatu Vichren. Do 1950 m.n.m. se nám klesat nechce a navíc tam bude spousta lidí. Odbočujeme ze značky a snažíme se trefit směr na Chvojnato ezero.

Značení cesty

S menšími obtížemi se nám to daří. Bohužel u jezera je dost lidí, takže se rozhodujeme jít ještě kousek dále. Tak dlouho se rozhodujeme, kde rozložíme stany, až jsme v sedle Vlachinski preval. Tady pro stany žádná slušná místa nejsou, ale protože se nikomu nechce klesat dolů, tak tu dva nouzové plácky nacházíme. Utěšujeme se tím, že zde bude nádherný západ slunce. Zvýšená oblačnost však byla jiného názoru.

Vichren

Na Vichrenu

Vzhledem k plánovanému výstupu na Vichren vstáváme o půl šesté. Východ slunce nebyl o nic lepší něž západ. Po jídle vyráží holky napřed a já s Václavem slézáme do údolí pro vodu. Dnes totiž na hřebeni žádnou nepotkáme. S půlhodinovým zpožděním, zato kromě batohů obtěžkáni každý dalšími 4 litry vody se také vydáváme na cestu. Z Chvojnateho vrchu máme krásný rozhled na mramorový Vichren i stoupající oblačnost z údolí. V sedle Vichrenski preval jsme okolo 9. hodiny. Zbývá nám posledních 300 výškových metrů.

Západní stěna Vichrenu

Vydávám se na souboj s časem a stoupající oblačností. Těch 300 metrů s plnou zátěží zvládám za 34 minut.

Hřebínek Končeto

Kromě značného vysílení a potu je mi odměnou posledních pár pohledů po okolí bez mlhy. 2914 metrů vysoký Vichren je nejvyšší vrchol pohoří Pirin. Zvláštností je to, že je z mramoru. Klesáme západní stěnou. Zde je pyramidovitý vrchol dosti strmý a za vlhka musí značně klouzat. Pokračujeme po hlavním hřebeni a před sebou máme další z atraktivních

Hřebínek Končeto

a známých oblastí zdejšího pohoří – hřebínek Končeto. To je úzký, asi 2 metry široký hřebínek délky cca 300 metrů se strmými srázy po obou stranách. Pro slabší povahy jsou zde místy natažena fixní ocelová lana, my ostatní se zde můžeme pořádně vyřádit. Půl hodiny chůze za hřebínkem je nouzový bivak – zaslon Končeto.

Zaslon Končeto

Je to malá budka rozměrů cca 2 x 3 m (velikostí připomíná klasickou trafiku PNS). Uvnitř je ale vše naprosto perfektně zoptimalizované a vejde se sem na postele až 10 lidí (dle návštěvní knihy jich tu jednu noc bylo i 14). Dáváme si tu v suchu oběd a pak za deště vyrážíme na zbývající část hřebene. Do sedla Suchodolski preval přicházíme již se sluncem nad hlavou. Klesáme dolů po žluté značce a rovinku nacházíme až ve výšce 1900 m.n.m. pod skalami Orlite u odbočky k Vlachinskim ezerum. Zde stavíme stany, mohutně vaříme a oddáváme se zaslouženému odpočinku.

Ráno zjišťujeme, že náš plán k autu už jenom klesat má drobný nedostatek. Tím je asi 1200 výškových metrů stoupání přes jeden boční hřeben, který jsme jakýmsi nedopatřením přehlédli.

Zátiší s bodlákem

Sinivrašske ezero

Neklesáme na mysli, část z toho si přece můžeme ušetřit traversem značeným v mapě. A skutečně po chvíli sestupu odbočuje do lesa cesta. Že na ní není značka? To nás přeci v Bulharsku nepřekvapuje. Podle mapy je to ve správném místě a dle šířky je to určitě ona, jen tu značku zde ještě nestihli nakreslit. Že se ta cesta divně stáčí a stále zužuje? Však ona zase dostane ten správný směr a rozšíří se. Po hodině hledání v šíleném svahu, suťovisku a hustých smrčinách nezbývá než si přiznat krutou pravdu. Není to ta správná cesta a místo zkratky jsme zvolili zacházku. Vracíme se zpět na žlutou a klesáme až do výšky 1250 m.n.m. k rozcestí Pešerata. Odsud nás čeká stoupání 1200 m. na chatu Sini vrch. Za střídavého lijáku a prudkého slunce se plahočíme vzhůru. Výstup nám ještě mírně komplikuje stádo ovcí, respektive smečka ovčáckých psů, které nezajímá, že turistická značka vede skrz stádo. Vysvětlili nám, že bude lepší celé stádo obejít v uctivé vzdálenosti. O půl sedmé jsme u chaty Sini vrch. Je na břehu Sinivrašského ezera, které je obklopené nádherným skalním amfiteátrem. Ubytováváme se zde za 8 Leva/os ve společné noclehárně. Únavu z výstupu splachuji místním pivem (2 Leva za velkou plechovku).

Sinivrašské ezero při východu slunce

Ráno jsme se pokoušeli získat razítko do víza, vystaveného na hranicích. Bohužel jim razítko někdo ukradl. Je to smůla. Jediná chata, kde jsme za celý měsíc ubytovaní a nedostaneme razítko. Nicméně majitel chaty nám místo razítka píše potvrzení a to se zpětným datumem, takže se nám podařilo ubytovat se do 48 hodin po příjezdu do Bulharska 🙂

Městečko Melnik

Papíry tedy máme v pořádku a cestou zpět nebudeme snad mít problémy. Po hezkém východu slunce přichází mlha, za které stoupáme posledních 200 výškových metrů. Ze sedla Sinivršski preval už k autu budeme pouze klesat. Nejprve po červené a pak po žluté značce. Cestou ještě sbíráme houby a borůvky. U auta v Popina Luka jsme okolo 14. hodiny. V tomto horském středisku je dosti živo, tak se přesouváme autem asi 10 km níže po potoce. Zde si dopřáváme osvěživou koupel a relaxaci proloženou konzumací nasbíraných borůvek a uvařených dobrot.

Melnické pyramidy

Melnické pyramidy

Ráno sjíždíme do Sandanski, kde doplňujeme zásoby (zejména ovoce a sladké buchtičky). Pak se již pokoušíme dojet do městečka Melnik. Vzhledem k tomu, že volíme zdánlivě kratší cestu po místních komunikacích oproti objížďce po státní silnici, není nouze o bloudění a různá překvapení. Začínáme si zvykat, že značka v mapě neznačí kvalitu silnice ale její důležitost. Nicméně projet se dá a před polednem jsme na místě. Melnik je nejmenší bulharské město – má 260 obyvatel. Je obklopeno unikátními pískovcovými přírodními útvary – Melnickými pyramidami. Mezi nimi vede okružní cesta, po které se dostaneme i do 6 km vzdáleného Roženského manastiru. Ten byl založený na přelomu XII. a XIII. století a současná podoba pochází ze XVI. – XVII. století.

Roženski manastir

Roženski manastir

Oproti Rilskému manastiru je tento dosud v provozu, je zde větší klid a místo stovek turistů tu na nás dýchají dávné časy, klid a pohoda. Jen škoda, že je zde zákaz focení. Z kláštera se do Melniku vracíme po asfaltové silnici, lemované dalšími výhledy na pískovcové pyramidy. Ve srovnání se Stobskými pyramidami se mi Melnické líbily méně. Snad to bylo tím, že Stobské byly liduprázdné, kdežto z Melnických je turistická atrakce. Co se ale Melniku nedá upřít, je jeho jedinečná vesnická architektura vsazená do pískovcových svahů a výborné červené víno pěstované ve zdejší oblasti. Údajně je tak husté, že by se dalo krájet. To se nám sice nepodařilo, zato chuť mělo znamenitou.