Bulharsko 6. část – Rodopi a cesta zpět

Navštěvujeme zajímavá místa v pohoří Rodopi a pomalu se vracíme po měsíci zpět domů.

Středa 28.8. – pátek 30.8.

Jagodinská jeskyně

Výzdoba leopardí kůže

Po návštěvě Melnických pyramid nabíráme směr Rodopi. Jedná se o dosti rozsáhlé pohoří (220 km dlouhé a 120 km široké) u hranic s Řeckem. Není tak vysoké jako Rila nebo Pirin a svými rozsáhlými lesy a oblými vrcholy připomíná Beskydy. Je zde také velké množství krasových jevů a jeskyní. Nejprve ale musíme přejet Pirin. K tomu nám slouží úzká horská silnička. Místy ji vzala voda a tak asi 2 km poskakujeme po nasypaných kamenech. Naše auto to naštěstí vydrželo a odměnou mu je již opravená a rozšířená cesta dále. Po přespání v horách přijíždíme do města Goce Delčev. Z něj jedeme do Dospatu, kde se marně pokoušíme koupit mapu Rodop.

Jeskynní perly

Máme to prý zkusit ve městě Devin, které je lázeňským a turistickým centrem. Než do něj dojedeme, je po cestě úzká vápencová soutěska Bujnovsko ždrelo. Na dně soutěsky teče Bujnovská říčka, která ji vytvořila. Za soutěskou na nás čeká Jagodinská jeskyně. Na rozdíl od ostatních Bulharských jeskyní zde čeká na prohlídku docela dost lidí. Za vstupné pro nás čtyři a focení platíme 10,5 Leva. Prohlídka asi 2 km dlouhé jeskyně trvá tři čtvrtě hodiny. Přestože je s námi na prohlídce hodně lidí, mohu fotit a nikdo mě nehoní. Jeskynní výzdoba je velice bohatá a kromě krápníků je zde k vidění zvláštnost této jeskyně – jeskynní perly. Jsou to malé vápencové kuličky vzniklé v jezírku se spodním vývěrem obohacených pramenů.

Ve vedlejším údolí je další známá turistická atrakce – Trigradská soutěska a jeskyně Djavolskoto garlo (Dáblovo hrdlo).

Jagodinská soutěska

Vtok do Djavolskoto garlo

Vstupné jsme po delší době usmlouvali na 8 Leva (původně chtěli 20). Sestupujeme 150 metrů dlouhým uměle vytesaným tunelem a ocitáme se v obrovské jeskyni. Do ní spadá 42 metrů vysoký podzemní vodopád, který dále pokračuje jako řeka. Bohužel vodopád schovaný skálami není příliš vidět, je spíše tušit a slyšet. Údajně tudy dle pověstí sestoupil Orfeus do podzemí a tak tu má vzpomínkové místo. Kolem schovaného hučícího vodopádu stoupáme po strmých schodech a nahoře je východ z jeskyně. Přestože jeskyně byla obrovská, podle ceny a mohutné propagace jsme čekali trochu něco jiného (mysleli jsme, že vodopád bude vidět). Jsme proto lehce zklamáni a množství odpadků v říčce vtékající do jeskyně nám také k dobré náladě zrovna nepřispěje. Bohužel jsme v turistické oblasti a příroda je zde pouze využívána, místo aby byla chráněna. Mapa, kterou mají u vchodu do jeskyně, se nám nezdá příliš dobrá. Ve srovnání s perfektními turistickými mapami pohoří Rila a Pirin, které jsme používali doposud, vypadá jako reklamní omalovánka a tak se rozhodujeme ji nekupovat. Pořádnou si přeci pořídíme v Devine.

Djavolskoto garlo

Orfeus

Bohužel Devin je sice centrum, ale lázeňské a místo mapy mají barevné schémátko. K jeskyni se nám vracet nechce a tak za to schémátko platíme 3 Leva. Pokud byste zde chtěli navštívit bazén s teplou minerální vodou (dle knižních průvodců), doporučuji maximální ostražitost. My jsme to udělali. Nicméně do teplé minerální vody měla voda v bazénu daleko. Chuchvalce řas a nečistot na dně, hygienické zabezpečení žádné. Vzhledem k tomu, že o kvalitě bazénových vod něco málo vím z hlediska mé profese, tak považuji za malý zázrak, že jsme koupání přežili bez újmy na zdraví. Nutno ale dodat, že v okamžiku, kdy jsme opouštěli areál, obsluha vypustila bazén, lehce ho vyčistili a začali napouštět vodou a to dokonce teplou a minerální. Jak jsme se doptali, je zde čtrnáctidenní cyklus obměny vody a my měli tu smůlu, že jsme přišli na konci. Nu což, stane se. Budeme pokračovat dále a třeba budeme mít více štěstí. Cestou se ozve škyt, škyt, auto stojí, zamyká se a spouští alarm. My sedíme zamčeni vevnitř ječícího auta a dálkové ovládání zámku a alarmu je naprosto bez odezvy. Otevíráme dveře mechanicky (jo jo, kde nepomůže technika, nastupuje hrubá síla). Abychom se zbavili alarmu, jdu odpojit baterii a pak budeme přemýšlet, co dále. Při odpojování zjišťuji, že voda v baterii je asi 5 cm pod minimální ryskou a začínám tušit, že zde by mohl být ten zakopaný pes. Doplňujeme vodu, roztlačujeme auto, to chytá, vše vypadá v pořádku.

Široka Laka

Široka Laka – most

Přijíždíme do vesnice Široka Laka. Ta je etnicko-architektonickou rezervací. Nejstarší domy pochází z počátku XIX. století. Ty novější jsou z poloviny XIX. století, jsou větší, s typickým kamenným přízemím a dřevěnými patry. Je zde také několik starobylých klenutých kamenných mostů. Vesnice není příliš rozsáhlá a tak nám prohlídka trvá zhruba dvě hodiny. Podařilo se nám zde dokonce sehnat mapu kvality alespoň takové, jakou měli u jeskyně Djavolskoto garlo. Protože se ukázalo, že auto stále ještě není v pořádku – roztlačování auta s houkajícím alarmem docela pobavilo místní obyvatelstvo, volíme jako další cíl město Smoljan.

Jeskyně Uchlovica

~ledopád~

Zde by měl být servis na škodovky. Nicméně auto se umoudřilo a tak servis nepotřebujeme. Když už jsme tady, zajíždíme k asi 20 km vzdálené jeskyni Uchlovica. Je to blízko řeckých hranic a tak je zde pohraniční kontrola. Prošli jsme bez problémů a již stoupáme k jeskyni. Za 2 Leva/os. si prohlížíme 320m dlouhou jeskyni. Má tři rozdílné výškové úrovně. Jeskyně je hodně křemičitá a tak můžeme obdivovat zajímavé útvary – na krápnících jsou bobkovité nárůsty připomínající korály. Na samotném dně jeskyně na konci prohlídkové trasy nás čeká překvapení – asi 6m vysoký sněhobílý splaz, pod kterým evidentně bývalo jezírko. Tento nádherný útvar má výstižné pojmenování – ledopád. Nedaleko od jeskyně je další zajímavý útvar – skalní oblouk o rozpětí 20m se zbytky pevnosti.

Sobota 31.8. – pondělí 2.9.

cvrček

Rodopi

Po prohlídce sedáme do auta a přesouváme se podél romantického údolí Čepelarské řeky. Z tohoto úzkého skalnatého údolí odbočujeme a stoupáme do vesnice Zabardo. Zde necháváme auto na návsi a vyrážíme na třídenní putování po Rodopech. Přes vesnici stoupáme po cestě pro dobytek a za vesnicí se cesta stáčí do lesa. Stoupáme již mírně a vychutnáváme si louky se sluníčkem střídající se s příjemným lesním stínem. V lese roste velké množství hub a tak si s nimi zpestřujeme večeři. Teoreticky bychom měli být na žluté turistické značce, ale tu zahlídneme pouze sporadicky. Kombinace intuice spolu s radami domorodců nás přivádí až na chatu Izgrev.

hřib

Gluchite kamuni

Ta je na velké křižovatce turistických cest, nicméně zde téměř nikdo není a tak nepohrdneme občerstvením. Od chaty již vede červeně značená hřebenová cesta. V chladivém lesním stínu cesta příjemně ubíhá a my můžeme v klidu obdivovat neporušená lesní zákoutí. Na loukách jsou zde udělána napajedla, díky nimž nemáme o vodu nouzi a tak stanujeme na romantické louce. Druhý den přicházíme ke skupince náhodně roztroušených skalních útvarů – Gluchite kamuni. Zde odbočuje modrá značka zpět do Zabarda. Té si nevšímáme a pokračujeme po hřebenové cestě, místy vyskládané z kamenů – pozůstatek z dob Římanů.

Čudnite mostove

Největší oblouk

Přicházíme do sedla mezi Goljam Persenk a Maluk Persenk, odkud klesáme po žluté značce až na Čudnite mostove. Zde se ve výšce 1500 m.n.m nachází největší přírodní zajímavost Rodop a širokého okolí. Jak napovídá název, jedná se o skalní útvary ve tvaru mostů a skalních oken. Vše je dílem vodní eroze od malé říčky, která pod mosty protéká. Největší most má rozpětí 96m, je široký 7 – 45m a vysoký 14 – 43m. Když k němu slézáme dolů, zjišťujeme, že řeka měnící koryto tu vyhlodala oblouky tři. Pořádně je prolézáme a fotíme. Chvíli zkouším průstup korytem řeky, ale nemám baterku a tak končím v jeskyni, ve které mi říčka mizí z dohledu. Po 2,5 hodinách důkladného zkoumání a focení tohoto přírodního útvaru přecházíme po spodní vyhlídce řeku a pokračujeme po žluté značce do Zabarda. Zde sedáme do auta a vyrážíme směr Plovdiv.

Úterý 3.9. – pátek 6.9.

Skalní okno

Vyhlídka

Cestou se zastavujeme v Bačkovském manastiru. Byl založen v 11. století, ale z tohoto období zůstala pouze kaple na několik set metrů vzdáleném hřbitově. Dnešní podoba manastiru je převážně ze 16. a 19. století. Je zde velice rozsáhlá výzdoba – fresky jsou na nádvoří i v jednotlivých kaplích. Klášter je hezký, ale nachází se u hlavní silnice a tomu odpovídá i množství návštěvníků a stánkařů. Po jeho prohlídce přijíždíme do Plovdivu. Zde doplňujeme zásoby a prohlížíme si historické centrum. Od místního prodavače zeleniny se dozvídáme o rozsáhlých povodních, které zaplavily Prahu.

Bačkovski manastir

Bačkovski manastir

Rozhodujeme se přehodnotit naše plány a pomalu směřovat zpět domů, zjistit, co se vlastně stalo. Přespáváme asi 40 km za Plovdivem a ráno si prohlížíme město Chisarja, které jsme objevili včera večer při hledání místa na spaní. Je zde nejlépe uchovaná římská pevnost na Balkánském poloostrově. Jsou zde zbytky městského opevnění ze 4. století (až 12m vysoké a 3m široké), které mělo délku 2315m.

Chisarja – brána Kamilite

Chisarja – hradby

Dochovaly se zbytky 43 věží mezi 4 hlavními branami. Nejzachovalejší je brána Kamilite. Kromě zbytků hradeb je zde odkryté divadlo, lázně a spousta dalších zajímavých vykopávek. Po Chisarji odjíždíme do Karlova, kde si v pohoří Stara planina prohlížíme Karlovskou soutěsku. Je tu velký vodopád, ale většinu vody mu sebrala vodní elektrárna. Zbytky vody navíc hyzdí souběžné ocelové potrubí, takže z focení nic není. Po přenocování v pohoří Stará planina nás opět zlobí auto. Protože nás nebaví po každé zastávce roztlačovat auto s houkajícím alarmem, tak ve městě Veliko Tarnovo hledáme servis Škoda.

Karlovská soutěska

Ivanovský skalní klášter

Nalézáme pouze prodejnu, ale mladý chlapík v kvádru se nás ochotně ujímá a přes celé město nás vyvádí až ke škodováckému servisu. Zde si půjčí přístroje a přestože je velmi slušně oblečen, proměří nám elektriku. Identifikuje špatné dobíjení a protože zde nemají žádné náhradní díly (vše snad nejdříve složitě objednávají, jak jsme z rozhovoru pochopili) opět nás vede do dalšího servisu, kde nás předává konkurenci. Přestože s námi strávil 1,5 hodiny, nic nechce a tvrdí že je to samozřejmost. Moc mu děkujeme a obdivujeme jeho skromnost. U konkurence nám rozdělali dobíjení a zjistili, že je špatné relátko. Bohužel ale do naší feldy žádné z těch, co mají, nepasuje. Šéf servisu se slovy „no problem“ naskakuje do nejnovějšího modelu Audi a za půl hodiny ho odněkud přiváží. Netušíme, kde ho sehnal. Ale každopádně funguje a tak nám naše auto dávají zase do kupy. Cena 30 Euro nám připadá velmi přijatelná. Poslední místo, které v Bulharsku navštěvujeme, je přírodní park Rusenski Lom.

Rusenski Lom

~památka na hranice~

Jedná se o údolí obklopené místy pískovcovými stěnami. Kromě velkého množství ptactva je zde Ivanovský skalní klášter. Ten jsme sice našli, ale hlídač nikde nebyl a tak jsme se dovnitř nedostali. Ale i nahlédnutí přes zamčené mříže do kláštera vytesaného vysoko ve skalách zdobeného freskami stálo za to. Po procházce po skalách sedáme do auta a ve městě Ruse utrácíme poslední bulharské peníze. Pak již po mostě přes Dunaj překračujeme hranice a opouštíme Bulharsko. Na hranicích odevzdáváme víza a přestože jsme se nikde nehlásili a razítka do víza získali více než podivně, nemáme žádný problém. Prostě máme nějaké razítko a tak je vše v pohodě. Ještě poplatky za přejezd mostu, na rumunské straně opět dezinfekce a ekologická daň (na naše námitky, že nikde jinde v Rumunsku jsme nikdy podobné věci neplatili, nám odpoví, že je to možné, ale tady že se platí a jestli se nám to nelíbí, ať jedeme jinudy). Nezbývá než zaplatit. Na rozdíl od Bulharska se zde ale nedá platit Eury a tak u každé budky s vybíráním poplatků je další budka, kde je směnárna. Vypadá to jako plnění plánu umělé zaměstnanosti. Průjezd se nám podařil mnohem levněji než při vjezdu do Bulharska, celkem asi 30 Euro. Nyní již následuje celkem bezproblémová cesta přes Bukurešť, Nagylac a Bratislavu až domů.