Carpe Diem v Namibii – I

Polední africké slunce v kombinaci s Jackem Danielsem mě nemilosrdně uvelebuje hlouběji a hlouběji do křesla na verandě farmy Harnas a já mám po třech týdnech zarputilého putování cestami a (mnohem častěji) necestami Namibie konečně příležitost všemi smysly absorbovat pohodlí civilizace.

Kapky tennesseeského destilátu se převalují po chuťových pohárcích tam a zpět a za přivřenými víčky se mi začínají roztáčet videosekvence posledních týdnů – divoké křovácké tance u večerních ohňů střídají zlaté duny nekonečné Namibské pouště, stáda slonů zvedající oblaka prachu ve vyschlé etošské pánvi. Mlhavá linie dělící skutečné vzpomínky od iluzí se rozplývá. Po překonání čtyř a půl tisíce kilometrů napříč namibským štěrkem a pískem jsem nabyl jedné jistoty – když Bůh tvořil tento kout Země, určitě myslel na fotografy, dobrodruhy, cestovatele a milovníky života vůbec. A také že terénní auta v tomhle terénu nic nevydrží. “Spotřeboval” jsem hned tři.

Duchové noci

Namibie je z jedné části vyprahlá, z druhé části extrémně vyprahlá. Ostatně víte co dělat, když vám zde spadne dítě do řeky? Nic zvláštního, jen zvednout a oprášit. Když řeka Kunene před dvěma miliony let vlivem klimatických změn a pohybů zemské kůry změnila svoji cestu a přestala napájet obrovské jezero na severu Namibie, zřejmě nemohla tušit, že dává vzniknout jedné z nejpozoruhodnějších oblastí jižní Afriky – pánvi Etoša. V místech, kde se před deseti miliony let rozlévalo bezbřehé jezero, je dnes nekonečná rovina vyprahlé půdy, krajina suchá jak lázeňská oplatka, a stejně tak beztvará.

V období sucha voda z pánve takřka zmizí a na celé ploše 22 tisíc km² zůstane pouze několik málo vodních zdrojů, ke kterým se pravidelně stahují zástupy žíznivé zvěře a lačných turistů. Divadlo bez režiséra, kde scénář napsaly zákony přírody a diváci nemají k dispozici program, takové je večerní pozorování zvěře u napajedel. V kolik představení začíná a co se dnes večer bude hrát nikdo netuší, ale jen zřídkakdy odchází divák neuspokojen.

Tlustokožci v namibijské noci

Aktéři se před našimi zraky střídají s noblesou sobě vlastní – skotačivé gazely zdánlivě ani neregistrují přítomnost zvědavců a kolem dokola šermují krátkými růžky, přeopatrné žirafy si dávají načas – trvá jim přes hodinu, než překonají obavy, přivlní se k napajedlu a odváží se v nemotorném pokleku či v úsměvné roznožce sklonit z pětimetrové výšky a napít. Prase bradavičnaté, to krásně ošklivé zvíře, které díky nekonformní vizáži rypadla propůjčilo své jméno americkým letounům (A10 – Warthog), pobíhá trávou se vztyčeným ocáskem jak autíčko na dálkové ovládání. Jako duchové noci se po setmění zcela neslyšně přibližují mnohatunové kolosy slonů a nosorožců, napijí se, zmizí ve tmě stejně nepozorovaně jako přišli, a zanechají po sobě pouze stopy v písku, zvířený vzduch a snad i odrazy na vodní hladině.
Každým namibským večerem tráveným u ohně před stanem mě doprovází, společně s dávkou antimalarik, zářivé hvězdy nad hlavou, dnes prožité příhody a pořízené záběry; každou noc usínám s přesvědčením, že zítřejší den už nemůže přinést nic zajímavějšího. Pokaždé se mýlím.

Národní park Etoša

Za cihlu zlata

Od angolské řeky Caranjamba až dolů k toku Olifants v Jihoafrické republice se v úzkém pásu táhnou duny Namibské pouště. Více než dva tisíce kilometrů písku – místy sněhově bílého, jinde cihlově červeného, to podle obsahu oxidu železa, chvíli jasně žlutooranžového, chvíli jemně nafialovělého, to podle pohybu slunce na nebi – lemují pobřeží podél Atlantického oceánu. Namibská poušť je považována za nejstarší poušť světa, duny uhlazených tvarů se vzdouvají do úctyhodných čtyř set metrů a vyšší nikde nenajdete.

Jestli mě panák amerického bourbonu přišel v luxusním prostředí africké farmy na pětadvacet korun, tak obyčejnou vodu hluboko v poušti Namib bych nekoupil ani za cihlu zlata. Tedy ne že bych to zkoušel; do nejstarší pouště světa jsem vyrazil připraven. Nákladní prostor terénního vozu s náhonem na všechna čtyři kola jsem měl vycpán desítkami pětilitrových lahví s vodou – a nelitoval jsem. Vlastně litoval, dvakrát, to když jsem musel všechny lahve tahat z rozbitého auta do auta nového, ještě nerozbitého; a podruhé, když jsem zásoby vody přerovnával z automobilu již opět porouchaného do dalšího…

Poušť Namib

Bez ohledu na momentální rozpoložení automobilu vyrážím ráno dávno před úsvitem do samého lůna písečných dun v Sossusvlei, abych si mohl splnit sen všech fotografů a zvěčnit si východ slunce nad Namibskou pouští. O co namáhavější je pohyb v písku, o to úchvatnější jsou výjevy, které mě za každým přesypem čekají a rozptylují únavu. Přestože tu jsem po období životadárných dešťů, poušť mnoho života neprojevuje, nebo jej přede mnou pečlivě skrývá. Pouze vyprahlá torza prastarých akácií tu na solných pánvích jako svědkové času shlížejí na příchozí a nemohou porozumět jejich omámení touto surrealistickou krajinou.

Oranžové moře

Po celodenním vyčerpání neúprosným sluncem by se cesta zpět do tábořiště mohla zdát vrcholně únavnou a monotónní, přesto se přiřadila k mým nezapomenutelným zážitkům. Divoká jízda mezi obrovitými dunami pod oblohou poskládanou z těch nejzářivějších hvězd, z reproduktorů se jako na objednávku řítí takty Tracy Chapman o projížďce rychlým autem – „you got a fast car, and we go cruising to entertain ourselves“. Volnost a nespoutanost pouště i textu té písničky se mi dostávají pod kůži. Dlouho do noci se potom, fascinován vzpomínkami na geometrii písečných dun a Jižního kříže nad nimi, převaluji na slaměné podestýlce a nemohu usnout. Do písečného oceánu se ještě třikrát vracím.
„Máš rychlé auto, je ale dost rychlé na to, abychom odlétli?“, naléhavě se táže Tracy.
„….you got a fast car, but is it fast enough so we can fly away
you gotta make a decision, you leave tonight or live and die this way…“

Letecké snímky pouště Namib

Ne, můj vůz nebyl tak rychlý, abych se mohl vznést a „fly away“, ale malá Cessna pronajatá ve Swakopmundu mi tuto tužbu splnila. V jazyce domorodých Namů znamená „Namib“ nekonečný, rozsáhlý či nedohledný. Odtud tedy pochází jméno Namibské pouště a následně celé Namibie. Etymologii slova mám příležitost porozumět při večerním letu nad oranžovým mořem zvlněného písku. Nechat se unášet svůdnými tvary malovanými zapadajícím sluncem na hřebenech dun, politovat posádku lodi Eduard Bohlen, z níž zbyl jen fotogenický vrak, oddávat se pocitům, které jistě zažíval Saint-Exupéry, když létal nad Saharou a hledal svého Malého prince – to vše a mnohem více, můžete z paluby hornoplošníku kroužícího nad Namibskou pouští.

Atlantik se potkává s pouští Namib

Z ptačí perspektivy ztrácí výška dun na impozantnosti, ale symfonie barev, tvarů a dlouhých stínů ji do sytosti nahrazuje. Vysoké lineární duny dlouhé stovky kilometrů jsou střídány malými, neustále se přesunujícími dunami barchanovými. Neuvěřitelný souboj Titánů se odehrává hluboko pode mnou, když se vznáším nad atlantickým pobřežím. Zpěněné vlny tmavého Atlantiku ostrým řezem přecházejí v obdobně tvarované duny světlého písku a krajina jakoby neměnila formu, pouze barvu a skupenství. Moře sytě modré vody se zázrakem přírody mění v oceán zářivého písku, chlad se mísí s žárem, život se potkává se smrtí, jing se objímá s jangem. Tady v Africe.

Příště v Namibii:
Raději smrt
Gepard a plechový zajíc
Bušmanland