Carpe Diem v Namibii – II

Dnešní putování nás zavede od Pobřeží koster až ke Křovákům.

Raději smrt

Už samotný název – Skeleton Coast, tedy Pobřeží koster – zní přinejmenším výhrůžně. Ale ruku v ruce s respektem vzbuzuje i neodolatelné pokušení vydat se touto nehostinnou krajinou podél atlantického pobřeží co nejdále nahoru na sever.

Námořníci, kteří přežili ztroskotání u zrádného Namibského pobřeží, se prvních pár okamžiků radovali, že unikli utonutí, aby po několika dnech v suché poušti, bez šance na záchranu, záviděli svým spoluplavcům, kteří zahynuli rychlou smrtí ve vlnách Atlantiku. „Raději smrt, než vyhnanství na takovémto místě,“ prohlásil švédský cestovatel Charles Anderson, když koncem 19. století pro Evropany objevoval Afriku.

Počátek cesty nechává na všechna varováni zapomenout. Tisícihlavé stádo lvounů rozvalujících se na pobřeží v místě zvaném Cape Cross skýtá fantastickou podívanou. Zvířata si chvíli bezstarostně užívají spreje slaného příboje, chvíli se líně válí na kamenech a vystavují svoje zmáchané kožichy posledním paprskům rudnoucího slunce. Nic nedbají toho, že namibijské pobřeží, zvané „pekelné“, má snad nejhorší reputaci mezi námořníky celého světa.

Brána s malovaným kostlivcem a vybělenými lebkami nosorožců mě oficiálně uvádí na pobřeží koster a napovídá, že jde do tuhého – Namibie pro mě připravuje i rubovou tvář. Neutuchající vítr zvedá do výšky mračna žlutého písku a na několik hodin mě uvězní v autě. Jakýkoliv pokus opustit čtyřkolé vězení je odměněn bolestivou písečnou sprchou. Viditelnost na deset metrů, okolní duny vyplazují písečné jazyky přes štěrkovou cestu, auto se v nich zmítá jak ve sněhových závějích. V podmínkách, které imperativně vybízejí k úniku, i druhé auto vypovídá poslušnost a prasklá hadička vysává nejen benzín z nádrže, ale i optimismus z celého těla. „Raději smrt, než vyhnanství na takovémto místě“, tiše souhlasím.

Lidé Damaralandu

Gepard a plechový zajíc

Farma Harnas je jedním z namibských sirotčinců nabízejících útulek raněným nebo opuštěným zvířatům, která by ve volné přírodě neměla šanci na přežití. Na deseti tisících hektarech se tu prohánějí stovky divokých, polodivokých nebo ochočených zvířat, neomalenými pštrosy počínaje a nevyzpytatelnými gepardy konče.

Podobné „kočičí farmy“, jak se takovýmto útulkům familiárně říká, skýtají ojedinělou možnost poznat
africkou zvířenu skutečně „na vlastní kůži“. Zde se můžete nechat ve stanu uspávat chraplavým řevem nedalekých lvů, vydat se s farmářem na „feeding tour“ a na vlastní oči pozorovat, jak v šelmách denně mizí pět metráků syrového masa, a jak vás zdánlivě ignorují dokud mají před sebou kuřecí stehno.

Rusovlasá Ulrika tu pečuje o Alfréda, prase, vlastně sele bradavičnaté, a také o tři malé gepardy, jejichž matku zastřelil farmář ze sousedství a sirotky prodal do opatrovnictví. Kus za 800 namibských dolarů. Ulrika si do Namibie každoročně přijíždí na pár měsíců odpočinout od sociálních nejistot východního Německa a zadarmo pracuje na některé z místních farem. Jako ostatně mnoho dalších Ossies, které tu během cesty na různých místech potkávám. Procházka s Alfrédem na vodítku jde Ulrice evidentně lépe než simultánní krmení třech nadmíru živých geparďátek a dříve než se stačím rozkoukat, mám v jedné ruce flašku s dudlíkem a ve druhé drápající šelmu. Oživuji své otcovské instinkty (od kterých jsem si sem přijel odpočinout já) a liju do kotěte mléčnou náplň. Hands-on experience, jak v nabídkovém katalogu.

Podobně zaměřenou a stejně rozlehlou farmu objevuji ještě v Düsternbrooku. Německý majitel tu má šelem o poznání méně, ale o to lépe cvičené – některé přímo pro fotografy! U luxusní večeře se nad krvavými steaky z afrického přímorožce (domácí provenience) dozvídám, jak moji fotografičtí kolegové získávají ty neskutečné záběry „divoké přírody“, které obdivujeme v naučných encyklopediích, ony zdánlivě neopakovatelné snímky skákajících levhartů či sprintujících gepardů s pohledem upřeným na kořist (plechový zajíc mimo záběr) – stačí 300 eur na hodinu s vycvičenou šelmou (a plechovým zajícem).

Bušmanland

Cesta z posledního civilizovaného místa do srdce Bušmanlandu je dlouhá, rovná, nudně nezáživná.
Ale také nevyšlapaná, a proto k cestovatelům uznalá. V monotónní krajině šedého buše jen hnízda snovačů zavěšená na větvích trnovníků září v zapadajícím slunci jak lampiony a útloboká termitiště, skvosty pradávné architektury, jako vztyčené prsty ukazují nahoru k nebi, kde se za několik okamžiků rozsvítí příslovečné panoptikum hvězdné africké oblohy.

Soumrak přichází znenadání a když se nad Bušmanlandem setmí, celou krajinou se rozléhají zpěvy, rytmické klapání dřívek a chrastění přívěšků. To se Křováci v nedalekých vesnicích každý večer scházejí u malých ohňů a oddávají se tradiční zábavě – tanci. Ženy a děti se choulí na zemi v písku, zpívají a bubnují, a muži tančí sólově nebo v průvodu kolem plápolajících polínek. Na nohou mají připevněny speciální chrastící náramky, které hlasitě doprovázejí každý krok.

I při chladných zimních večerech je často jejich jediným oblečkem antilopí kůže uvázaná kolem beder. Všichni kouří tradiční pochutinu – uschlé listy zabalené v novinovém papíře – a nechávají ji kolovat mezi přísedícími. Vráskami pokreslené tváře Křováků mihotavě osvětlované plameny zpívají o šťastném lovu, o nešťastné lásce, o naději i beznaději, o svých předcích. Lehce uvěřit, že se vyvolení během tance dostanou do transu a nabývají schopnosti komunikovat se zemřelými, uzdravovat nemocné, vracet se do minulosti a nahlédnout do budoucnosti.

Právě tady, u praskajících polínek hluboko v Africe, pod hvězdami na okraji pouště Kalahari, se pro mě slovo čas stává prázdným pojmem. Carpe diem!