Po úmorném dni v Siracuse by to chtělo se trochu projít a osvěžit se v chladné sladké vodě. Vhodné místo se dá najít západně od silnice Siracusa – Avola a jmenuje se Cavagrande del Cassibile.
Silnice od plochého pobřeží šplhá v serpentinách po úbočí prvních svahů Monti Iblei, pohoří rozkládajícího se v jihovýchodním cípu Sicilie. Po dosažení výšky asi čtyř set metrů se sklon zmírní a silnice se vyrovná a po několika dalších kilometrech dojedeme k slepé odbočce na Cavagrande. Parkovacích míst není tolik, aby byli uspokojeni všichni zájemci a proto se jeden místní podnikavec chytil příležitosti a udělal parkoviště ze svého pozemku, původně zamýšleného jako olivový sad. A jen kousek od parkoviště, na druhé straně silnice, to začíná. Mírně zvlněná krajina je zde náhle přerušena hluboko zaříznutým kaňonem, který do vápence vymlela říčka Cassibile. Bílé stěny tu strmě spadají do hloubky tří set metrů a dole se klikatí mezi hustým porostem fíkovníků, javorů a oleandrů Fiume Cassibile, teď v létě skoro suchá. Mezi stromy prosvěcují bílé holé plotny, lemující zelené tůně. Na protější stěně, jen kousek pod horním okrajem, je vidět veliká jeskyně s patrnými zbytky obydlí. Říká se jí Grotta dei Briganti, z čehož by se dalo odvodit, že byla osídlena bandity. Podobných jeskyní je tu prý více.
Pěšina dolů začíná u dřevěné budky. To zas budou chtít platit! Ne, tentokrát nebudou. Jen se zeptají na počet osob a sdělí nám, že jsme skupina číslo 53. Inu dobrá. Sestupujeme nejprve po schodech zcela nesmyslných proporcí, později jen po hlinité a kamenité pěšině, mezi spálenou trávou a keři. V dolní polovině křižujeme další pěšinu, tentokrát vedoucí po vrstevnici (při návratu jsem ji vyzkoušel, byla po pár stech metrech přehrazená ostnatým drátem a dál jsem nešel) a ještě o kousek níže se dostáváme mezi stromy. Tady se pěšina větví. Většina návštěvníků směřuje doprava po proudu, kde se nacházejí největší jezírka. Lidí je tam ale jako blech, jsou rozloženi kde se dá, často i na římsách, po kterých vede cesta, takže není kudy projít. Okolní houštiny jsou pak silně použité, takže se bez rizika znečištění nedá pokračovat dál po proudu za poslední jezírko.
|
|
|
|
Proto jsme uhnuli doleva, přebrodili jedno mělčí jezírko a našli jsme soustavu sympatických tůněk s čistou vodou, dost hlubokých i na skákání do vody, s malými vodopádky, které se daly zahradit jednoduše tím, že jsme si lehli do koryta. Lidí tu bylo podstatně méně a i dále proti proudu byl jen občas někdo. S jedním návštěvníkem jsme se dali do řeči (my jsme neuměli italsky a on naopak jenom italsky) a on nám hrdě vyprávěl o svém synovi, který je na severu číšníkem a sdělil nám, že celá Evropská Unie je stejně jen na to, aby se někdo napakoval. Mezinárodních slov je mnoho a on se navíc chtěl domluvit.
Tak nám klidně uběhl den cachtáním a schnutím a pojídáním fíků a když slunce začalo zalézat, nastoupili jsme na zpáteční cestu. Pokud to dolů trvá asi půl hodiny, v opačném směru je třeba počítat s třemi čtvrtěmi hodiny. Nahoru jsme dolezli zaprášení a upocení a zcela zničení zmíněnými nesmyslnými schody. A když jsme se tak rozdýchávali, padl nám do oka nápis na vratech: Produtti Tipici Locali. Zamířili jsme tam a našli jsme paní, která nabízela ochutnávku asi třiceti různých past, vyrobených ze zeleniny, nakládané zeleniny, marmelád, vína a likéru. Leccos jsme ochutnali a nakonec zakoupili jednu povinnou skleničku a ještě jsem požádal paní, jestli si mohu stánek vyfotit. Měla hroznou psinu z toho, že jsem chtěl, aby na snímku byla i ona. A tak ji tu taky přikládám.
Cestou zpátky jsem se ještě stavili v Avole, kde byl jak mapou, tak ukazateli, oznamován objekt zvaný “dolmen”. Nalezli jsme jej a tak vám ho mohu popsat (za fotografii nestál): jeden větší kámen podezděný cihlami a opírající se částečně o menší kámen. Jeho dolmenovitost je velice nevýrazná a i na tabuli těsně u něj bylo slovo dolmen v uvozovkách.
Příště: Piazza Armerina
