Černobílé pohlazení po duši

Hledali jsme něco opravdu moderního, ale našli jsme řadu starých dobrých černobílých fotografií. V Plzni Eduarda Ingriše, v Jindřichově Hradci Josefa Brauna, v Praze Karla Kruise a Josefa Ehma. Největší radost nám však udělala výstava Grety Popperové, která do Prahy doputovala z Brna.

Greta Popperová: Zimní den na Vltavě, 1937 nebo dříve. © Moravská galerie v Brně

Fotografie pražské Němky Grety Popperové vzbudily oprávněnou pozornost již vloni na jaře při své brněnské premiéře. Kvalita jejích fotografií zřetelně doložila, že v případě Popperové nejde jen o výsledek badatelského zájmu, ale o skutečný objev. Zpřístupněná část pozůstalosti této amatérské fotografky, činné především ve 30. letech minulého století, totiž představuje snímky, které překvapují svou přímočarou a nekomplikovanou moderností, příznačnou pro největší mistry svého oboru. Zároveň je dokladem mimořádného talentu, který však po mimořádném vzmachu v jedné jediné dekádě velmi rychle vyhasl. Fotografování totiž nebylo pro Popperovou celoživotní vášní, ale jen jednou životní etapou. Možná právě proto je vystavená kolekce jejích fotografií tak vyrovnaná.

Greta Popperová: Letadlo, 1935. © Moravská galerie v Brně

O životě Grety Popperové toho moc nevíme. Narodila se v roce 1897 v Praze jako dcera ředitele vídeňské pojišťovací společnosti Julia Poppera. Později sice pracovala převážně jako sekretářka, ale veškerý volný čas věnovala fotografování. V době své největší fotografické aktivity – a dočasné slávy, chcete-li – byla členkou Klubu německých fotografů amatérů v Praze a hodně vystavovala nejen doma, ale i v zahraničí. Ze zahraničních fotografických salonů si v polovině 30. let také přivezla nejedno významné ocenění. Po druhé světové válce Popperová pracovala jako učitelka jazyků a tlumočnice. To jí sice umožnilo cestovat i do exotických míst, ale fotograficky tuto možnost už nezúročila. Zemřela osamělá – bez poct a uznání – v roce 1976 v Krásné Lípě.

Greta Popperová: Světlo a stín, kolem 1935. © Moravská galerie v Brně

I když se pražská výstava od původní brněnské vystavenými fotografiemi nijak výrazně neliší, pražská expozice dostala lapidárnější, méně vymezující název Fotografie (původně Fotografie z doby mezi světovými válkami). A je to dobře: výstava Grety Popperové totiž není jen pouhou vzpomínkou na dávno minulá léta, ale kolekcí moderních fotografií, jejichž náboj společně s dobou nevyčpí. Popperová se tu představuje především jako mimořádně citlivá fotografka Prahy. I když není jasné, do jaké míry to ovlivnil její „ženský“ pohled na svět, každopádně měla mimořádný cit pro náladu a atmosféru fotografovaného místa. Zatímco řada fotografů z řad českých Němců, s nimiž se setkávala ve zmíněném Klubu německých fotografů amatérů v Praze, byla zcela v zajetí tradice a vytvářela strnulé, neživé obrazy, ve fotografiích Grety Popperové je zachycen i všední život s obyčejnými radostmi a starostmi. Zatímco jiní fotografové Prahy se zaměřovali na fotografování známých pražských míst a malebných zákoutí, Popperová zachytila ruch města plného lidí, aut a tramvají. Řadu svých fotografií udělala jen tak mimochodem, z vlastního potěšení, z okna pojišťovací společnosti, kde byla zaměstnána jako sekretářka. Popperová si již od počátku 30. let dokázala hrát se světlem a stínem a své fotografie nabít jemnými odstíny nálad. Tím i schopností experimentovat s odlesky v loužích i dalšími zdánlivě nefotogenickými tématy výrazně předběhla dobu.

Greta Popperová: Odpoledne na palubě, 1934. © Moravská galerie v Brně

Výstava a samozřejmě také vázaná publikace Grete Popper – Fotografie mezi světovými válkami (vydala Moravská galerie v Brně ve spolupráci s nakladatelstvím Kant v roce 2005), která u příležitosti zpřístupnění části odkazu této fotografky vyšla, ukazují Popperovou nejen jako autorku zajímavých záběrů hlavního města, ale jako všestrannou fotografickou osobnost, které se ve své době dařilo vše, na co sáhla. Představena je tu i její zajímavá portrétní tvorba, malá část z jejího souboru etnografických fotografií, reklamní záběry, které začala vytvářet pod vlivem svého přítele Richarda Levyho (Errella), i několik dokumentárně laděných fotografií s výraznějším sociálním podtextem.

Proč nám výstava Grety Popperové již podruhé během dvou let udělala radost? Protože je moderní, ale zároveň prostá. Neobsahuje ani špetku artistnosti, které se umělci ve své sebestřednosti často nejsou schopni vyhnout. Je zřejmé, že neokázalé, samozřejmé a přitom nápadité fotografie Grety Popperové vznikly především z radosti z fotografování. A nejspíš právě proto jsou opravdovým pohlazením po duši.