Cerová vrchovina

Už několik let držíme s přáteli tradici „Prvních jarních výletů“ pořádaných na Velikonoce. Loni padla naše volba na turisticky nepříliš známou CHKO Cerová vrchovina na jižním Slovensku.

Cerová vrchovina je nejmladší slovenské sopečné pohoří. Je to ostrůvek relativně nespoutané a divoké přírody uprostřed jinak nížinné kulturní zemědělské krajiny středního jižního Slovenska. Můžete zde navštívit několik hradních zřícenin, obdivovat četné geologické zajímavosti, vzácné a zajímavé rostlinstvo a divokou zvěř pobíhající volně v přírodě i chovanou doma za plotem. Když budete mít štěstí, možná najdete i nějakou tu zkamenělinu…

Kosatec nízký

Prodloužili jsme si víkend, pracující si vzali dovolenou a v pátek brzy ráno necelou hodinu po půlnoci vyjíždíme z olomouckého nádraží mezinárodním rychlíkem Laborec směr Žilina. Těžko ovšem hledáme místo k sezení, rychlík je před Velikonocemi narván až po střechu slovenskými dělníky z Čech, kteří jedou na svátky za svými rodinami. Musíme se tudíž spokojit s „pohodlím“ uličky a celou noc uhýbáme spolucestujícím, kteří se rozhodli zpříjemnit si cestu pitím piva a opakovaně se derou na záchod.

V Žilině se připojuje další kamarád z Brna, kupujeme jízdenky a pokračujeme dál rychlíkem s romantickým názvem Urpín na jih přes Zvolen do Šiatorské Bukovinky. Ve vlaku je milá průvodčí, které se rozzářila očka i úsměv jakmile zjistila, že jedeme navštívit její rodný kraj. V Šiatorské Bukovince nacházíme malý soukromý obchůdek, bohužel už zavřený. Nicméně naše osmičlenná výprava představovala takovou kupní sílu, že paní majitelka bez váhání znovu otevřela. Díky ní tedy snídáme čerstvé buchty s „lekvárom“ a s mlékem.

Hrad Šomoška

Vyrážíme po červené turistické značce na hrad Šomoška. Pod hradem je nové, obcí provozované luxusní odpočívadlo s krytým posezením, ohništěm a dětskými prolézačkami, vše překvapivě vkusně provedeno ze dřeva. Je tu také boudička s milou paní, která nám prodává pohledy, brožurky a lístky na naučnou stezku nahoru na hrad. S ochotou nám pohlídá naše batohy, čímž nám velmi zpříjemní cestu nahoru. Procházíme kolem rybníčku s upraveným pramenem a už po cestě vidíme znaky toho, že celé pohoří je sopečného původu. Všude kolem se válí pěti až šestiboké kamenné, asi 15 cm silné a půl metru dlouhé „tužky“. Má nejdražší mě však poučí, že jde o sloupce čediče a taktéž mě upozorní na četné proudy lávy.

Kamenný vodopád

Docházíme ke Kamennému moři, což je vlastně obrovské suťovisko úlomků sloupcovitého čediče. Kousek opodál stojí Kamenný vodopád, mohutná stěna, ze které se všechen materiál po dlouhé časy odlamuje. Je to velmi pěkný a neobvyklý pohled. Po chvilce stoupání přicházíme k polorozbořenému hradu s rekonstruovanou věží. Celý je postaven z okolního materiálu, takže stavitelé ušetřili spoustu námahy s opracováváním. Prostě místo běžných kvádrů použili šestiboké hranoly čediče.

Na druhé straně hradu je plot, branka a budka – státní hranice s Maďarskem. V budce nikdo nebyl, a tak kradmo překračujeme hranice, abychom si udělali okruh a nemuseli se vracet stejnou cestou. Po cca 500 metrech opět překračujeme hranici zpět na Slovensko. Jediného svědka našeho přestupku – pasoucí se srnku – jsme se rozhodli ušetřit. Vracíme se pro batohy a na odpočívadle obědváme. Pokračujeme po červené značce směrem na vesničku Obručná. Jdeme listnatým lesem po starém náspu, kde dříve vedla železnice, která odvážela materiál z nedalekého lomu.

Při hledání drahého kamení

Procházíme malým „městečkem duchů“ – bývalou osadou s celnicí, která na sebe upozorní jen zbytky základů budov, vykukujících ze zarostlého houští. Přicházíme do opuštěného lomu, a má nejdražší zuřivě rozbíjí čedič a hledá minerály, na které nás upozornila informační tabule. Sám jsem se divil, jak pěkné světle zelené kamínky našla – prý olivíny. Pokračujeme po červené do sedla pod Monikou, pak po žluté a za lesem dole v údolí nocujeme.

Interiér NPR Pohanský hrad

V sobotu ráno je pěkné počasí, vyrážíme na cestu přes obec Šurice a pak dále po lesní cestě nahoru k rezervaci Pohanský hrad. Potkáváme zelenou značku a po ní přicházíme na rovnou travnatou planinu. Pod třemi vzrostlými duby rozbíjíme obědový tábor. Batohy ukrýváme za křovisko a polehku vyrážíme na průzkum okolí, mapa totiž naznačuje přítomnost jeskyně. Nakonec v obřím suťovisku na hraně planiny nacházíme díru mezi kameny, tzv. pseudojeskyni, prostor mezi sesunutými obrovskými balvany. Dovnitř se nakonec vleze celá výprava.

Kousek dál po červené je nádherná vyhlídka, od ní sestupujeme dolů pod bradla a zpět k batohům pokračujeme lesem, nebo spíše pralesem. Všude jsou popadané kmeny stromů, obrovské balvany a vše je pokryto tlustým kobercem mechu, krajina jako v pohádce.

Šplháme zpět nahoru na planinu k našim batohům. Dál pokračujeme po zelené do obce Hájnačka. Do cesty se nám staví kuželovitý kopec jménem Tilič, z kterého je nádherný výhled na celé údolí pod ním. Zjišťujeme, že v Hájnačce mají uprostřed obce místo obligátní návsi s kostelem malou kuželovitou sopku. Zbytek dědinky je obestavěn kolem ní. Scházíme dolů a v místní hospůdce si dáváme malé osvěžení. Vzápětí si k nám přisedá jeden družný štamgast a rád se nechá pozvat na „panáčka“. Ukazuje je se, že v kraji je většina obyvatelstva maďarské národnosti, a všichni chlapi byli v Čechách na vojně. Náš host nemůže pochopit, jak je možné, že neumíme maďarsky, když on umí česky, navíc s tak pěkným pražským přízvukem…

Sopka uprostřed obce Hájnačka	~Ty neumíš maďarsky?~

Láska na první pohled

Procházíme skrz celou dědinu a jdeme směrem na Kostnú dolinu. Tam se v sedimentech mají vyskytovat zkamenělé kosti savců. Chvíli se rýpeme a přehrabujeme v zemi, ale nic nenacházíme, pokračujeme tedy dál. Procházíme kolem několika samot. To, že tu lidé chovají koně a jiná zvířata, bereme za samozřejmost. Ale když najednou spatříme v jedné ohradě dva divočáky, obří samici s menším loňským potomkem, zůstáváme nad tím stát v úžasu. Hned se na nás přiběhnou podívat a zvědavě čmuchají po něčem k snědku. Nechají se i krmit trávou a rozkošně u toho chrochtají. Pak se ukáže i paní domu a začne nám vykládat, co všechno už s nimi zažila, jak jí utekli a jak samce museli zastřelit a podobně. Začíná se stmívat, jdeme kousek dál a spíme na palouku pod Ragáčem. Společnost nám dělá jen mrtvá liška ležící opodál a čerstvě shozené jelení parohy. Přítomnost jelenů, sov a jiných zvířat nám po celou noc prozrazují „zvuky džungle“ z nedalekého lesa.

Pod Steblovou skalou

V neděli ráno se umýváme v nedaleké studni s vahadlem. Později šplháme na vrchol Ragáče. Výstup je úmorný, ale nahoře nás čeká odměna – nejen nádherný výhled, ale i pozůstatek relativně nedávné sopečné činnosti v podobě malého, asi dva metry širokého a 5 metrů hlubokého sopouchu. Má nejdražší mi do batohu nakládá kila sopečných tufů, prý geologické vzorky. Má to být jeden z mála kamenů, který je tak lehký, že plave na vodě, ale mě se v tu chvíli zdá proklatě těžký. Na vrcholu je rezervace chránící unikátní řídký listnatý les na suťovém podloží. Extrémní sucho a teplo tu formuje stromy do bizardních tvarů…

Cerový žalud

Sestupujeme dolů a pokračujeme po zelené značce samotným jádrem CHKO, které je tvořeno přirozeným lesem dubu ceru, který dal celé oblasti jméno. Zvláštní listy a žaludy tohoto teplomilného druhu dubu v předjaří tvoří souvislý pokryv na zemi. Pokračujeme výstupem na Steblovou skalu. Návštěvníka zde čeká naprosto úžasná scenérie: suťová pole jsou porostlá tlustými polštáři mechu, okraje lemují pokřivené stromy, všude kvetou divoké žluté a fialové kosatce, vzácné koniklece černé a všude je spousta právě probuzeného prapodivného hmyzu. Navíc tu a tam raší divoký chřest, který chutně obohatil náš oběd. Nejen geologa tu opět zaujme pěkně vyvinutá sloupcovitá odlučnost čediče.

Po dlouhých chvílích kochání a focení sestupujeme dolů k silnici a po ní do Hájnačky na nádraží. Pokračujeme vlakem do Filakova a pak oblíbeným Urpínem zpět domů.