Čert věř náhodám! (rozhovor s fotografkou Sárou Saudkovou)

Po řadě výstav zahraničních fotografů se Pražský dům fotografie vrátil domů, do Čech: na přelomu roku tady vystavuje Sára Saudková. Řekněme rovnou, že to nemá lehké. Už od doby kdy vzala do ruky fotoaparát, čelí kritickým výtkám, že „vykrádá“ svého učitele Jana Saudka.

Současná výstava nazvaná lapidárně Fotografie tyto názory zároveň potvrzuje i vyvrací. Je totiž malou retrospektivou její dosavadní tvorby, v níž mají místo starší i novější „věci“. Svět viděný fotoaparátem Sáry Saudkové se však přece jen proměňuje. Snad pod vlivem mateřství, snad pod vlivem jiných lidí a jiných prožitků z jejích fotografií postupně mizí výrazová expresivita i dekadentní nádech charakteristický pro Jana Saudka. Fotografie Sáry Saudkové se výrazově zklidňují, jsou čím dál víc civilnější, ženštější a snad i – opravdovější. Stačí se podívat na Zlatou rybku, Televizní estrádu, Milostné dopisy, Vzpomínku na Japonsko nebo Žabky…

Ostatně tomu, kdo četl bizarní životopis Jana Saudka Svobodný, ženatý, rozvedený, vdovec, musí být jasné, že východiska a životní zkušenosti obou umělců jsou nesrovnatelné. Na jedné straně „rebel s příčinou“ Jan Saudek, na druhé romantická a zranitelná (nebo zdání klame?) ženská bytost. Současná výstava fotografií Sáry Saudkové (a také obsáhlý katalog její dosavadní tvorby) každopádně dokládá přinejmenším to, že již udělala první krok ze stínu svého učitele.

Sára Saudková: Zlatá rybka

Paní Saudková, doufám, že se neurazíte, když řeknu, že jsem si na zahájení výstavy vašich fotografií připadal tak trochu jako v dámském klubu: žena, která fotografuje především ženy, průvodní slovo k výstavě napsala žena, fotografie vybírala žena. Je to náhoda – nebo jste chtěly dokázat, že to jde i bez nás, ješitných mužů?

Čert věř náhodám! Jistě v tom byl nějaký skrytý úmysl, snad ukázat, jak ženské vidí ženská – a to jistě uznáte, že muž by působil rušivě. Muž je totiž požehnaný a obdivuhodně rušivý element – zkrátka vy muži jste jiný živočišný druh, který vnímá všechno kolem sebe jinak, ne špatně, to ne, ale po mužsku.

Pokud se nemýlím, fotografujete na střední formát a fotografie si v temné komoře zvětšujete sama. Ano, práce v temné komoře je jistě dobrodružnější než vysedávání u počítače, ale digitální fotoaparát je velmi dobrý pomocník. Můžete si třeba udělat desítky studií a teprve pak fotografovat na film… Proč se tomu tak bráníte?

Sára Saudková: Slyším tě

Jsem staromil a věk mě k tomu pohříchu opravňuje, chichi… Prošla jsem poctivě výukou fotografického řemesla a nedám dopustit na klasickou fotografii. Je prosta všech možných kejklů, musíte něco umět – nepomáháte si vychytrale moderní technikou. Uznávám, že digitální fotoaparáty mají velkou budoucnost a že už dnes nabízejí víc než „staré vercajky“.
Jenže v těch výsledných obrázcích chybí lidský dotek a lidské chyby. Je to jako když vám maminka vaří kulajdu. Je s tím hodně práce, ale už napořád si budete vybavovat tu nezaměnitelnou chuť a vůni a atmosféru u stolu, kde se sešla celá rodina – to je stará dobrá fotografie. A pak je tu průmyslový výrobek – instantní polévka v pytlíku, pěkně podle norem a předpisů, pokaždé stejné chuti, jenže jí něco chybí: nemá šmak, zapomenete na ni. A to je digitální mašinka.

Věčné srovnávání s vaším učitelem Janem Saudkem už Vám musí jít na nervy. Dokážete se při práci oprostit od myšlenek na to, co je více a co méně „saudkovské“?

Dokážu. Nemyslím na to. Nehlídám se – že bych si v duchu říkala, tak takhle ne, to by bylo moc á la Jan Saudek, raději takto… Ten vývoj „jinam“ přichází přirozeně a nemusím se do něj nutit. Jako když učíte malé dítě chodit. Nejdřív se vás pevně drží a zkouší první vratké krůčky, pak už kráčí jistěji a jistěji a chytá se jen když zavrávorá. A nakonec se rozběhne samo a pomocné ruce nepotřebuje. A já už umím chodit…

Fotografujete především lidi, které dobře znáte, dokonce říkáte, že fotografujete „obrázky ze svého života“. Na druhé straně je řada vašich fotografií dost pečlivě inscenovaných. Zajímalo by mě, do jaké míry své fotografie předem promýšlíte – až do úplných detailů? Vznikla některá z vystavených fotografií naprosto spontánně?

Sára Saudková: Vzpomínka na Japonsko

Netroufla bych si nikdy předstoupit před model s rozpačitým drbáním se za uchem a slovy: „Ech, no tak já nevím, něco zkusíme, nenapadá tě něco? Třeba takto nebo snad toto?“. Když už si někoho pozvu, vím proč právě jeho a vím co chci fotografovat. Kreslím si náčrty – polovina z těch kreseb se ukáže být nesmysl, protože to co si nakreslím je buď neproveditelné nebo to vypadá na fotce pitomě. A druhá polovina je přesně to, co je pak na fotkách. Mnoho obrázků ale vzniklo jaksi náhodou, protože mě zrovna něco napadlo – fotit živé bytosti je totiž velmi inspirativní. Obzvlášť když si zvu lidi, které znám – vím, co unesou, jaký příběh mohu do nich vložit, co z nich vysaju – jsem vlastně takový upír lidských duší.

Mezi vystavené fotografie jste zařadila i snímky tlusté ženy, dobře známé od Jana Saudka. Tvrdíte, že každý člověk je krásný. Mně to tak nepřipadá. Už jste zkoušela fotografovat třeba hodně tlusté nahé muže?

Krásný je každý člověk, pokud jste ochotný tu krásu v něm vidět. Pokud nepodléháte nebezpečnému diktátu krásy, který nám nařizuje, jak má vypadat krása, pěkně naklonovaná, sevřená do slabomyslných měřítek, vah, tvarů, barev. Podle této filosofie by totiž byl krásný jen ten, kdo vypadá jako neduživá a ve Photoshopu vyretušovaná manekýna. A takhle lidi nevypadají, to mi věřte. A ve skutečnosti ani ta nešťastnice z titulní stránky módního magazínu. Nebo snad myslíte, že Rubens byl blbec, který necítil krásu? A jaké urostlé krasavice maloval! Vždyť jen to bohatství tvarů, záhybů. Ta radost pracovat s takovými modely. A fotit macaté muže? Proč ne? Jenže muži jsou tak cudní až hanba. O žádném takovém nevím. Ale ráda bych.

Z vystavené kolekce se mi nejvíce líbí fotografie Zlatá rybka a TV estráda: jsou civilnější, méně manýristické. Podle mého to není na škodu. Máte ve vystavené kolekci nějakou svou oblíbenou fotografii, o níž si říkáte „to je přesně ono“?

Děkuji za pochvalu. I já je mám ráda, o to více, že to jsou nové fotografie. Pro mě zůstávají favoritem Žabky (jak muž háže kamínky do řeky), Polibek (fotografovaný „zespoda“) a Žižkov (milenci pozorovaní domovnicí). Jsou to pokaždé inscenované fotografie, které ale vypadají, jako bych jen šla kolem… Tak bych si přála pokračovat.

Děkuji za rozhovor a do nového roku Vám přeji hodně povedených fotografií.

A já Vám i všem čtenářům Paladixu přeji vlídné dny a mnoho radosti.