Česká fotografie 20. století

Fotografickou událostí roku se bezpochyby stane současná pražská trojvýstava
Česká fotografie 20. století. Prezentace 1200 exponátů ve třech reprezentativních výstavních prostorech v centru Prahy dává na vědomí, že česká fotografie je uměleckou disciplínou s bohatými dějinami a množstvím originálních tvůrců.

D.J.Růžička: Když jsme byli malí chlapci, 1910, majetek UPM

Je dobře, že si současná trojvýstava příliš nekonkuruje s projektem Jaroslava Anděla
Příběh moderního média (Česká fotografie 1840-1950), který počátkem loňského roku na téměř tři měsíce zabral výstavní sály pražského Rudolfina. Zatímco Andělův projekt byl spíše kapitolami z dějin české fotografie, autoři České fotografie 20. století Vladimír Birgus a Jan Mlčoch usilují především o celkový pohled na českou fotografii uplynulého století, o postižení všech významnějších proudů a trendů a co nejobjektivnější výběr exponátů. Všechny průvodní texty, část fotografií, kalendárium, seznam vystavujících a základní literaturu obsahuje k výstavě vydaný Průvodce, který může směle posloužit jako základní příručka (popřípadě i učební text) o dějinách české fotografie 20. století.

F.Drtikol: Krok, 1929, majetek UPM

Dějiny české fotografie 20. století jsou košaté, plné zákrut a bohaté na osobnosti. Autoři se při koncipování výstavy sice drželi chronologie jako základní metody, nikoli však za každou cenu. Výsledná podoba výstavy je proto rozumným kompromisem mezi chronologickým a žánrovým hlediskem. Autoři se museli vypořádat s mnoha problémy, které nemají jednoduché a jednoznačné řešení: patří do české fotografie Němci, kteří před druhou světovou válkou v Čechách dočasně nebo trvale žili? Patří sem na jedné straně Čech Karel Plicka, který dlouhá léta žil a tvořil na Slovensku, a na druhé straně slovenští fotografové tzv. nové vlny, kteří se po FAMU natrvalo usídlili v Praze? Kam zařadit autory, kteří zasáhli do více fotografických žánrů? Vystavit především nejznámější fotografie jednotlivých autorů nebo i jejich méně známé fotografie, které jsou něčím novátorské?

J. Funke: Čas trvá, 1932, majetek UPM

Autoři si 20. století v české fotografii rozdělili do sedmatřiceti kapitol, čímž zároveň pojmenovali hlavní vývojové tendence tohoto období. I když se při tak obrovské šíři záběru nemohli vyhnout určitým zjednodušením, zmíněné problémy vyřešili elegantně. Nijak výrazně nenarušili základní vývojovou linii danou dlouholetou tvorbou vůdčích osobností (Drtikol – Sudek – Svoboda – Koudelka – Saudek), avšak doplnili ji množstvím textových i obrazových informací o méně známých autorech, kteří ve své době přišli s něčím novým. Díky tomu výstava nepředvádí jen staré známé věci, ale přináší i nejedno překvapení. Zastavme se u některých z nich.

E. Medková: Vodopád vlasů, 1950, majetek UPM

První tři desítky let minulého století jsou ve znamení tvorby Františka Drtikola. Tento příbramský rodák překypoval invencí a do doby, než fotografii definitivně opustil a začal se věnovat malbě a mystice, uspěl nejen jako portrétista, ale především v oblasti výtvarně pojatých aktů. Počátek minulého století je však také dobou, kdy se do původně strnulé a malířsky pojaté ateliérové fotografie dostává život. Všimněme si například počátku „pohotové“ žurnalistické fotografie v podání Jaroslava Brunera-Dvořáka, který ve své „sérii“ zachytil momenty kolem sarajevského atentátu na Františka Ferdinanda d´Este. Všimněme si také expresivního ladění portrétů Antona Josefa Trčky nebo překvapivě drsnějších momentů v aktech Rudolfa Schneidera. Škoda jen, že autoři v průvodním textu jednoznačněji nevysvětlili termín piktorialismus, který se objevuje v názvech první a třetí „kapitoly“: Impresionistický a secesní piktorialismus, Puristický piktorialismus. Obávám se, že laický návštěvník bude z cizích slov přece jen trochu zmatený.

P. Skoupilová: Rodinné dopoledne, 1984, majetek autorky

Meziválečná léta jsou v české fotografii dobou mimořádného tvůrčího vzepětí významných osobností jako byl Rössler, Funke nebo Štyrský, ale i aktivit mnoha fotografických klubů a spolků, nejednou organizovaných v rámci národnostních menšin. Mnoho talentovaných fotografů bylo například mezi tehdejšími pražskými Němci. Všimněme si například, jak moderně i dnes působí fotografie slonů Heinricha Kocha (Bez názvu, kolem 1930). Nechce se věřit, že je z 30. let minulého století! Ve stejné době však fotografie začíná reflektovat i možnou válečnou hrozbu a začíná se více než dříve sbližovat s politikou a žurnalistikou. Nejznámějším autorem tohoto zaměření je nepochybně německý emigrant Johna Heartfield, který v letech 1933-1938 publikoval velké množství zručně vyvedených protinacistických fotomontáží. Ve válečných letech se potom fotografie více uzavírá do soukromí a na diváka působí spíše v symbolické rovině. Perlou v takto orientované tvorbě je drásavá fotografie Miroslava Háka Ve dvoře (1942), jejíž smutek vyznívá opravdu naplno až ve výstavní zvětšenině.

J. Pohribný: Kazatelna, 1992, majetek autora

Druhá polovina 20. století je prezentována jako složité období, v němž řada fotografů tvořila v ústraní bez možnosti vystavovat, jiní začali dělat ústupky a podřizovat se politické objednávce. V této souvislosti autoři poukazují na nízkou úroveň fotožurnalistiky, snad s výjimkou Mladého světa, který se naopak stal líhní výborných fotografů (nejprve Bartůšek, Dias a Hucek, mnohem později Šibík, Šilpoch, Cudlín a další). Značné oživení přinesla do české fotografie 2. polovina 60. let, kdy se načas obnovily zpřetrhané vazby se světem, a poté 80. léta v souvislosti se slovenskými studenty FAMU (bohatě zastoupená tzv. nová vlna slovenské fotografie). Zmíněni jsou samozřejmě i autoři tvořící v emigraci, v první řadě Josef Koudelka. Pro 90. léta je příznačný na jedné straně prudký nástup reklamní tvorby, na druhé sbližování fotografie s výtvarným uměním, pro oba proudy potom počátky využívání digitálních technologií.

Zatímco zajímavé momenty výstavy jsme právě zmínili, zkusme si zodpovědět také otázku, co jsme na výstavě, která by mohla mít podtitul Od Alfonse Muchy po Ditu Pepe, postrádali. V první části výstavy mohl být alespoň zmíněn nebo jednou dvěma fotografiemi představen sochař a fotograf Emanuel Kodet, který v letech 1910-1930 vytvořil značné množství pozoruhodných fotografií svých modelů, především ženských aktů. Za větší pozornost určitě stála jen jedinou fotografií připomenutá Němka Grete Popperová, jedna z nejlepších fotografek předválečné Prahy. O něco větší pozornost si snad zasloužila i Dagmar Hochová, která vytvořila řadu znamenitých fotografií dětí, ale i civilních portrétů umělců, letmo zmíněný Pavel Hudec-Ahasver nebo citlivá fotografka ženských aktů Petra Skoupilová. Z relativně mladých autorů je sice oprávněně zdůrazněna Dita Pepe, na druhé straně však téměř zanikl mimořádný tvůrce „retrofotografií“ Vojtěch V. Sláma.

V. Bromová: Pohledy, 1996, majetek GHMP

A co nás překvapilo? Zaprvé poměrně bohaté zastoupení fotografií Jana Saudka, který byl ještě nedávno českou výtvarnou kritikou považován především za kýčaře. A zadruhé absence humoru v české fotografii. Zkusme spočítat fotografie, které v sobě mají vtip, smysl pro humor, recesi nebo jen výrazně pozitivní naladění: je tu velmi zdařilá fotografie Václava Jírů Neděle na Císařské louce (1934), Kavka od Přemysla Koblice z roku 1937, momenta Ericha Einhorna Už jsi zase pil? z roku 1956, dvojice fotografií nedoceněného humoristy Františka Dostála z cyklu Letní lidé, několik fotografií Miro Švolíka a úplně nakonec svérázně humorné fotografie dvojice Jasanský a Polák. Má to samozřejmě dobové i oborové souvislosti, ale na dvanáct set vystavených fotografií je to přece jen málo.

Tyto víceméně osobní poznámky k výstavě nijak nechtějí snižovat její mimořádnou úroveň. Nic podobného tu ještě nebylo a nejspíš zase dlouho nebude. Každému, kdo to s fotografií myslí opravdu vážně a nejde mu jen o dosažení technické kvality, ale též o fotografické sdělení, návštěvu jednoznačně doporučujeme. Vzhledem k mimořádnému rozsahu výstavy je vhodné zakoupit zvýhodněnou vstupenku na všechny tři části a pobyt ve výstavních sálech si s velkou obezřetností dávkovat.