Kolik dobrých fotografů tvořilo v 70. letech, jež jsou synonymem husákovské normalizace? Stojí za to tuto dobu připomínat? Na tyto a podobné otázky odpovídá mimořádně rozsáhlá výstava Fotografie 70. let v ČSR, která zabírá tři patra klatovské Galerie U bílého jednorožce.
 |
| Bohdan Holomíček, bez názvu, počátek 70. let. © Bohdan Holomíček. |
Když vyjdete po schodech klatovské Galerie U bílého jednorožce do prvního patra, první, co vás udeří do očí, je proslulý „školní“ portrét Gustáva Husáka, právě ten, který dnešní střední generace tak dobře zná z let školní docházky. Proboha, říkáte si, že by i po mnoha letech dohlížel nad „zdárným“ vyzněním výstavy? A napadne vás nejspíš také to, že patrně půjde o frašku s cílem co nejvíce 70. léta minulého století zesměšnit. Ovšem nic není větším omylem – portrét Gustáva Husáka je tu skutečně jen jako dobová kulisa.
 |
| Ivo Přeček, z cyklu Zrcadla, kolem 1980. © Ivo Přeček, dědicové. |
Kurátoři výstavy Pavel Vančát a Jan Freiberg byli v 70. letech naštěstí tak malí, že si spíše, než aby přemýšleli nad dobovými reáliemi, hráli v mateřské školce. A to je dobře, protože účastník dobového dění je jen stěží schopen nestranného pohledu. 70. léta jsou totiž svým způsobem stále živá a choulostivá. Kurátorům výstavy však šlo o něco jiného, než o zdůrazňování kulturně-politických souvislostí nebo vychvalování či odsuzování jednotlivých aktérů. Jak sami říkají, pokusili se o rekonstrukci dobové fotografické vizuality. Proto také nenechali zhotovit z negativů nové, možná technicky dokonalejší zvětšeniny, ale téměř výhradně vystavili dobové zvětšeniny. A protože chtěli, aby na diváka z výstavy dýchla dobová atmosféra, doplnili vystavené fotografie dobovou literaturou, reprodukovanou hudbou ze 70. let i ukázkami dobového designu.
70. léta byla v celosvětovém měřítku dobou velkého rozmachu fotografie jako vyjadřovacího média. Čechy nezůstaly stranou: nejenže v té době bylo možno začít fotografii studovat na vysoké škole jako samostatný obor a fotografie se jako umění etablovala i v českých muzeích, ale mimořádný rozmach zaznamenalo i amatérské fotografické hnutí.
 |
| Dalibor Stach, bez názvu, 70. léta, majetek rodiny |
I když návštěvník výstavy Fotografie 70. let v ČR čeká alespoň trochu ironie a skrytého úšklebku, nedočká se jich. Výstava probíhá v tak věcné rovině, že jako celek působí snad až příliš krotce. Fotografie jsou rozděleny především z žánrového a tematického hlediska: začíná fotožurnalistikou a dokumentem, pokračuje manipulovanou a inscenovanou fotografií a končí uměleckou a konceptuální fotografií. Dalo by se to říci i jinak: začíná Huckovými fotografiemi, které oživily tehdejší časopis Mladý svět, a končí Ságlovou konceptuální sérií vlaštovek na drátě, podle nich se kdosi pokoušel komponovat hudební skladbu.
 |
| Iren Stehli, z cyklu Oslavy, 70. léta. © Iren Stehli. |
Všimněme si jedné důležité věci: i když fungovala cenzura – a u mnohých i autocenzura – většina autorů, kteří stojí za připomenutí, se tím nenechala svázat. Jindřich Štreit se například kvůli svým nepřikrášleným fotografiím českého venkova dostal až do vězení. Řada fotografů samozřejmě fotografovala „dobové tance“ a někteří z nich se dnes se za to, co bylo jejich tehdejším denním chlebem, možná i trochu stydí. Omezené publikační možnosti však neznamenaly útlum tvorby, ale jen její přesun do soukromé sféry. Řada autorů se ve volné tvorbě programově odvracela od „požadavků doby“ a soukromě se věnovala cyklům patřícím zdánlivě „na okraj“ společnosti: Pavel Štecha začal například pracoval na cyklu fotografií z domova důchodců, Ivo Gil díky svému „angažmá“ u rychlé zdravotní pomoci vytvořil pozoruhodný dokument o lidském utrpení, Dušana Šimánka fascinovaly vybydlené interiéry žižkovských činžáků, Jaroslav Kučera fotografoval v pražských bufetech a hospodách, Petr Sikula a Miroslav Bílek ve svých fotografiích z Ostravska předznamenali pozdější vlnu tzv. ekologické fotografie. A ve výčtu zajímavých věcí by se dalo pokračovat… Za připomenutí jistě stojí i tvorba fotografické skupiny Epos, která na počátku 70. let vzbudila zcela mimořádný ohlas. Emotivní fotografie Eposu v sobě spojily divadelní exaltaci a hravost s bohémskou nevázaností a sexuální svobodomyslností konce 60. let. Zejména snímky Rostislava Koštála dodnes fascinují svou výstřední samozřejmostí.
 |
| Dušan Šimánek, z cyklu Ticho, 1979. © Dušan Šimánek. |
Žánrové a tematické dělení fotografie 70. let však má i své hranice a omezení. Někteří autoři se prostě do předem připravených škatulek nevešli nebo je přesahují. Například fotografie Čechošvýcarky Iren Stehli, která se v 70. letech vrátila do Čech z druhé strany „železné opony“, aby tady studovala FAMU a zároveň dokumentovala bizarní české reálie. Zatímco její cyklus malých fotografií z podnikových a privátních oslav našel své místo v sále věnovaném dokumentu, mnohem podstatnější soubor věnovaný výlohám tehdejších obchodů se sem již nevešel a musel být trochu uměle naroubován do vedlejšího „oddělení“ propagace. Podobně dopadl kyjovský „samorost“ Miroslav Tichý, který se poněkud nepochopitelně ocitl v sále s manipulovanou fotografií. Mimochodem, jeho vystavené fotografie bez svérázné autorské adjustace působí v „konkurenci“ dalších autorů dost nevýrazně.
Výstava Fotografie 70. let nepřináší objektivní a vyčerpávající zhodnocení české fotografie tohoto období. Je spíše prvním pokusem o její zmapování. Autoři výstavy se snažili o reprezentativní výběr fotografií, které jsou pro dobovou tvorbu charakteristické nebo o době něco vypovídají. Je dobré, že sáhli do archivů jednotlivých autorů a zařadili i méně známé záběry. Diváka, který se fotografií hlouběji nezabývá, možná úroveň a pestrost tehdejší tvorby mile překvapí. Pro zasvěcence ovšem velkým překvapením nebude, protože představená dekáda je často jen vytrženým obdobím v tvůrčí dráze významných českých fotografů. Pro zastoupeného Josefa Sudka znamená toto období mimo jiné i definitivní tečku, okamžik, kdy se jeho mimořádné dílo uzavřelo.
Výstavu Fotografie 70. let v ČSR je možno chápat také jako materiál sebraný k diskusi. Výstava totiž probíhá v rámci projektu „3xsedmdesátá“ společně s chystanými pražskými výstavami Husákovo 3+1: bytová kultura 70. let a Kytky v popelnici: společnost a móda v sedmdesátých letech v Československu.
