Celovečerní dokumentární film Jan Saudek v pekle svých vášní, ráj v nedohlednu , který se před několika týdny dostal do českých kin, je zajímavý hned z několika úhlů pohledu.
 |
| Foto: ZIPO film archiv |
Především je prvním vážnějším pokusem prostřednictvím “filmové řeči“ postihnout rysy povahy a okolnosti tvorby nejznámějšího českého fotografa. Zajímavé ovšem je i to, že film není dílem zkušeného filmového dokumentaristy, ale fotografa Adolfa Ziky, který je nejenže autorem námětu a scénáře, ale sám i film režíroval. Možná právě fakt, že se celovečerního portrétu Jana Saudka ujal kolega-fotograf, přispěl k určitému obroušení ostrých hran. Zika se elegantně vyhnul hodnocení Saudkových fotografií a soustředil se na Saudkův neurovnaný rodinný život a pokusil se postihnout jeho velmi zranitelnou povahu. Proto také svému filmu dal podtitul Pravdě podobný portrét Jana Saudka a sám jej považuje jen za jeden z možných pohledů na fotografovu rozporuplnou osobnost.
 |
| Foto: ZIPO film archiv |
Pravdou je, že Zika ve svém dokumentu nedal slovo nikomu, kdo se ve fotografii opravdu vyzná, natož kritikům. Kritický hlas se ve filmu ozve v podstatě jedinkrát, a to ve veřejné diskusi v Divadle Na zábradlí. A protože jde o subjektivně pojatý dokument, není zcela zřejmé, zda i tento moment není jen připravený „šťouchanec“, který má ilustrovat Saudkovu zranitelnost, chabou sebedůvěru i neustálé pochyby o sobě samém.
 |
| Foto: ZIPO film archiv |
Nepříjemná otázka, která – ať již nahodile či plánovaně – v diskusi v divadle padla, má však pro film důležitý význam. Je to první a v podstatě jediný opravdu disonantní moment, který do filmu vnáší skryté napětí a poté už je přítomen v pozadí až do samého konce. V podstatě poklidný tok rozhovoru dvou fotografů o životě a mládí toho staršího a slavnějšího z nich je tak narušen a překvapený divák se může ptát: je opravdu Saudek apoštolem ošklivosti a skepse? Jsou jeho fotografie opravdu zlomyslnou a rafinovanou chválou ošklivosti? A samozřejmě to jsou otázky, na které jednoznačné odpovědi nedostane.
Přes značnou míru Zikovy empatie však dokument není žádnou oslavou ani
obhajobou fotografa Jana Saudka. Je to poctivá práce, která nemá nic společného s dokumenty veřejnoprávní televize, které až do nebe vynášejí některé české normalizační hvězdy. Zika se opravdu pokouší dostat Saudkovi pod kůži. A zřejmě je si dobře vědom, že kdyby to nedělal s taktem, zůstal by na povrchu.
 |
| Foto: ZIPO film archiv |
Film Jan Saudek v pekle svých vášní, ráj v nedohlednu je pojatý jako niterná bilance umělce, který „toužil létat, ale dařilo se mu to jen v noci“. Pak přišel rozbřesk: kocovina, výčitky, pochybnosti. Je to portrét člověka, který nedokázal odolat svým vášním. Fotografie byla jen jednou z nich. V souvislosti s erotickou posedlostí Jana Saudka není na škodu zmínit slova jeho syna Samuela, který v tomto ohledu považuje svého otce za člověka 50. let minulého století a na jeho snahu „obšťastnit“ každou ženu se dívá s úsměvem. Svým způsobem má pravdu, protože i v tom se doba změnila. Pokud byl dříve sex tabu, dnes se stal víceméně spotřební záležitostí. A možná i proto, aby ho doba nepředstihla, Jan Saudek ve svých fotografiích z 90. let přitvrdil a vnesl do nich více bizarnosti a manýry.
I když Zika dává ve svém filmu možná až příliš velký prostor bývalé Saudkově partnerce Sáře, přece jen si zachovává smysl pro míru a vkus. Vizuálně velmi kultivovaný film nepřináší žádná šokující odhalení ani senzace, spíš naopak: je mimo jiné potvrzením prostého pravidla, že v životě je vždy něco za něco. Kdyby Saudek nebyl obětí svých vášní, ale žil spořádaným konvenčním životem, dílo podobného rozsahu by rozhodně nevytvořil.
