Přípravy byly letos poněkud dobrodružné – asi tři dny před uzávěrkou projektů (někdy v červnu) pro agenturu Mládež pro Evropu jsme se s kolegyní Monikou dozvěděli, že i letos můžeme podat projekt obsahující kromě (pokud možno) přesného programu také žádost o nějaký ten peníz.
Bylo to celé takové napůl tajné, veřejná prezentace veškerá žádná, a tak jsme dostali příslib, že nás i letos Evropská unie “lehce” zasponzoruje (ty uvozovky jsou tam proto, že bez evropských unijních peněz bychom docela určitě nikam nejeli). Takže, milá EU, díky…
V sobotu 21. října 2000 jsme se sešli v 6 večer na parkovišti na dejvickém Kulaťáku. Skupinka byla letos malá, jen Monika, já, Hanka (to je školní psycholožka) a 16 studentů. Tedy 16 jich být původně mělo, ale když se dostavili řidiči se zbrusu novým Mercedesem Sprinter pro 19 osob, zjistili jsme děsnou věc – studentů je 17!!! Jak to vzniklo? Měli jsme 2 seznamy, jeden já a jeden Monika, což byla ona zcela zásadní chyba, protože v jednom seznamu byli všichni a v jednom ne, tak Monika doplnila “volné” místo… Trapas jako vrata. Zachránila nás Klára, které prý není dobře a že zůstane doma. Dostala za to od nás po návratu jako malé odškodné plyšové slunce. Snad se nic podobného už nikdy nebude opakovat. (Můj seznam byl v pořádku!!!; pozn. aut.).
Řidiči nevypadali zrovna nejpříjemněji. První překvapení nás čekalo už při nakládání věcí do přívěsu. V busu se vůbec nesmí jíst. No nic moc informace, zvlášť před dvacetihodinovou cestou. Ale stavělo se celkem často, tak co. Nakonec jsme se nějak poskládali do nevelkého dodávko-busu (lepší by byl starý, ale větší) a mohli jsme jet. Ahoj příští neděli.
Cesta probíhala docela dobře, Zuzana hrála na kytaru (já v autobuse hraji dost nerad), venku byla zima jak v morně a Dánsko se sice pomalu, ale jistě blížilo. Starší řidič – říkejme mu třeba Hugo – pořád poučoval svého mladšího kolegu o tom, kde všude byl, co viděl, jak se všude skvěle domluví, a z toho všeho mělo vyplynout, že Hugo je king všech kingů… Na Cínovci se milý Hugo neuměl pořádně dohodnout ani s německým celníkem o cíli naší cesty. Sice pak se světáckým úsměvem pravil, že ten Němčour nějak blbě mluví, ale už to nezachránil. Že Hugo bude podle všeho blbec, začínali s neblahou předtuchou vidět všichni… Druhý řidič – pro nás Albert – byl celkem v pořádku, ale pracoval u firmy sotva měsíc, Hugo mu dělal šéfa a nebohý Albert potřeboval, aby ho Hugo po návratu pochválil. Měl to těžké.
Do Dánska jsme dorazili někdy nad ránem a do známého městečka Orum asi kolem poledne. Bylo krásně, nikde ani mráček (taky to bylo poprvé a naposledy!). Většina lidí se vrhla k počítačům v klubu, který otevřeli jen kvůli nám. My s Martinem, naším dánským kolegou, jsme dohadovali poslední úpravy v programu. Když jsem se pak k Internetu dostal i já a dal vědět všem potřebným, že navzdory řidičům, cestě, zimě, únavě a vůbec všemu ještě žiju, mohli jsme vyrazit do místa našeho ubytování. Čekaly nás dva dřevěné domky skoro u moře, v rybářském přístavu Bonnerup Strand, kde jsme se byli podívat už vloni. Celému klidnému městečku vévodí několik větrných elektráren, kterých je v Dánsku vůbec hodně. Psát na počítači nebo vařit na sporáku, když proud dodává vítr, je docela zvláštní pocit. Martin pro nás měl nakoupené jídlo a dal nám také peníze na celý týden – za ty jsme měli nakupovat veškeré potraviny a pečlivě schovávat účty, aby klub mohl vyúčtovat (bůhvíkomu) týdenní krmení věčně hladových Čechů.
V pondělí 23.10.2000 jsme se šli podívat kolem pobřeží, vařili si oběd, dělali slunce a jiné obrazce na šelfech vynořených z vody, pozorovali opravu lodí v přístavu a v brzkém večeru jsme vyrazili do klubu v Orum, abychom se seznámili s dánskou skupinou, zahráli si stolní fotbal, zasurfovali na Síti a abychom se prostě měli dobře. Ale kazili to řidiči, lépe řečeno Hugo – “Já po vás nechci žádnej Hiltón, ale abych měl společnou koupelnu s deseti lidma?! A chci v noci spát a ne poslouchat váš program!” A tak pořád dokola. Hugo, který se
přece tak skvěle domluví, mi řekl, jestli bych nepožádal Martina o nějaký jiný nocleh. OK, Martin zařídil nocleh v apartmánu vedle klubu.
Ráno raníčko, lilo jako z konve a přijeli oba páni řidiči, že tam spát nebudou, že je tam bordel, zima a bůhvíco ještě (loni a několik let předtím tam řidiči spali, jenže ti byli normální). A že nikam nepojedou, dokud to nevyřešíme, dokud nebude všechno po jejich, dokud prostě nebudeme skákat jak Hugo píská. Albertovi to bylo přece jen trochu trapné, ale potřeboval tu pochvalu, tak mlčel. Jinak klidná Monika prostě zavolala do Prahy šéfovi obou pánů a ten je postavil do latě tak, že se milý Hugo omluvil dokonce i mě (!!!), sklapl pusu i kufr a jelo se bydlet zpátky do dřevěného domku, kde byl chudák Hugo nucen strašlivě trpět na záchodě, který se uklízel jen dvakrát denně (to je ve Skandinávii takový folklór). Díky tomuhle výstupu jsme ale neviděli farmu, která prý – podle poloviny našeho zájezdu, která se dokázala nasoukat do klubové dodávky – byla úžasná, protože každé zvíře mělo jméno a bylo vidět, že farmář má zvířata opravdu rád. K večeru přišel Hugo na verandu, jestli bych prý mu neprodal pivo (měl jsem s sebou pár plechovek). A just jsem neprodal! Radši jsem šel fotit k moři.
Ve středu 25.10.2000 všichni naši studenti šli “zkontrolovat” dánskou školu a jejich dojmy pak večer ještě umocnila návštěva v dánských rodinách. Vrátili se asi až v 11 večer a bylo o čem povídat asi do půl páté. Hodně se hrálo, jako za starých časů kdesi na třídní akci gymplu. Ale tady jsem takříkajíc na druhé straně barikády.
První velký výlet nás čekal 26. října. Jeli jsme do města Randers, kde je hodně zajímavého, mezi jiným i nefalšovaný tropický prales pod skleněnými kopulemi. Bylo tam hrozné vedro a vlhko, ale my i fotoaparáty jsme to přestáli bez úhony. Bundy se odkládaly u vchodu do šatny, kterou nikdo nehlídal. Kolik by se jich u nás asi ztratilo…? V tropické ZOO létali zcela volně ptáci a netopýři, nebezpečná zvířata byla sice za plotem (asi 20 cm vysokým), ale kdyby chtěla, mohla jít klidně k nám. Nechtěla. Samotné Randers je starobylé město s hrázděnými domy, které mají tu zvláštnost, že jsou křivé podle toho, jak křivé jsou použité klády. Vypadá to zajímavě. A všude pořádek a čisto. Procourali jsme ulice a šli jsme k autobusu a našim milým řidičům, abychom v jejich milé společnosti dojeli do nám už z loňska známého města Arhus, kde jsme měli společně s dánskou skupinou povečeřet. Ale o tom jindy.
Snímky byly pořízeny zrcadlovkami MINOLTA Dynax 300si s objektivem Minolta AF Zoom 35-70 mm f/3,5-4,5 a OLYMPUS OM 2000 s objektivy Zuiko 50 mm f/1,5, 35-70 mm f/3,5-4,8 a Vivitar 70-150 mm f/3,8 na materiály Kodak ProFoto 400 a Agfa HDC Plus 200. Fotografie zpracovány technologií Agfa DIMAX.
