V květnu 2001 jsme s kolegyní Zdeňkou vyrazili na “průzkumnou” výpravu do Pobaltí; tato cesta nám přinela mnoho nejrůznějších (veskrze příjemných) překvapení…
Proč vlastně cestujeme? Podle některých (a mnohdy ne zrovna starých) lidí je to zbytečné “štvaní”. Kam bych jezdil, vždyť je to všude stejný! Dokonce jsem kdesi zaslechl i mírně upravený výrok pana Komenského – všeliké cestování toliko pro hovada dobré jest. Dotyčný se dokonce tvářil velmi moudře; asi si myslel, že o té záměně kvaltování a cestování nikdo neví. Ví. Díky cestování jednak poznáme, že ani my ani nikdo jiný není pomyslným “pupkem světa”, a jednak zpětně můžeme ocenit, že žijeme právě tam, kde žijeme. Ani jedno není k zahození.
Koncem minulého roku jsme podali projekt na přípravnou cestu do Litvy. Evropská unie totiž už nadále nehodlá přispívat na dvoustranné mládežnické výměny. Výjimečně pouze těm, kdo postrádají jakékoli zkušenosti. My je máme, a tak jsme museli najít dalšího “výměnného” partnera. Společně s Dány jsme tedy 3. Tři naprosto jiné země, tři odlišné kultury a jazyky … a přesto každá další cesta mě utvrzuje v myšlence, že lidé jsou všude stejní. Skoro. Příští rok si to budeme moci ověřit na společném česko-dánsko-litevském pobytu u jezera Vyštitys na rusko-polsko-litevském pomezí. Že je tam trochu moc zemí? Integrace v praxi! Takže poté, co nám milosrdná EU (budiž blahořečeno její jméno) věnovala peníze na cestu a pobyt, po poněkud dobrodružném nákupu jízdenek (oni totiž u nás často na mnoha místech pracují lidé, kteří by o své práci měli vědět všechno a nevědí NIC), po desítkách přijatých a odeslaných e-mailů atd. jsme mohli vyrazit. Téměř do posledního dne jsem si myslel, že z té cesty nebude nic. Bylo.
