Poslední zářijový týden se v Praze konalo výroční zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Všem Pražanům bylo doporučeno nezůstávat v Praze, pokud to není bezpodmínečně nutné.
Přípravy byly veliké – policie se cvičila v Milovicích, demonstranti na různých jiných místech, pomalu se nemluvilo o ničem jiném, odhadovaly se škody a možný počet zraněných… Ministerstvo školství zrušilo na dotyčný týden výuku na všech základních a středních školách, takže – k závisti a nelibosti mimopražských škol – dostala Praha týden prázdnin navíc. V rámci “organizovaného útěku” kamkoli pryč jsme s naším studentským klubem ŠOK podnikli výlet do Chorvatska, kde v tu dobu mělo prý být ještě hezky a možná i na koupání…
Cesta tam & moře
Sobota 23.9.2000, poledne a odjezd od školy. Já, kolegyně Zdeňka a 40 studentů a hromada věcí. Když se to všechno konečně poskládalo do Karosy, mohli jsme vyrazit. Zájezd pořádala CK Vítkovice Tours a dopravu zajišťovalo ČSAD Havířov. Řidiči Jirka & Honza byli samá legrace a po celou cestu nás i sebe navzájem častovali vtipy a oplzlostmi všeho druhu, což navíc kořenili severomoravským dialektem. Člověk labilnější či citlivější povahy by jen z části jejich výroků dostal psotník, vyrážku, záškrt a posléze by ho snad stihla smrt, jenže studentům zpravidla nevadí nic a pedagogové bývají otrlí… Vyrazili jsme směrem na Vídeň a ještě než jsme dorazili k hranicím, snědli jsme koláče, které nám s sebou upekla jedna kolegyně (děkujeme!) a zabalila nám je do uzlíku, aby naše cesta “do světa” byla jaksepatří stylová.
Na hranicích jsme – jako obvykle – docela dlouho čekali, ale pak Jiří pravil: “Zastavíme ve frišopu a tam se nálada spravi!“. Spravila se. Každý podle svého vkusu či chuti nakoupil “dobroty” (tuto položku nehodlám vzhledem k jistým pravidlům dále rozvádět, každý ať si představí, co je mu libo…). Pak jsme mohli pokračovat. Schylovalo se k večeru a řidiči začali ještě za světla připravovat videokazety, které chtěli pak pustit. “Musiš jet zrovna teď v tunelu?! Ja nic nevidim!“, nechal se slyšet řidič Jan v dálničním tunelu ve Vídni (což je taky to jediné, co jsme z Vídně viděli). Kus za Vídní jsme se dostali do stojící kolony; vpředu došlo k jakési nehodě. Vypadalo to na dlouho. Karosa nemá záchod, tak jsme po skupinkách přelézali závoru a vyhledávali blízké křoví. Jenže kolona se záhy dala do pohybu. Už jste někdy někdo dobíhal autobus na dálnici? Prima zážitek (zvláště, když zodpovědnost je – aspoň za ty neplnoleté – na vás).
Zbytek cesty přes Rakousko, Slovinsko i Chorvatsko proběhl v pohodě. Kdyby se mi líbily sci-fi filmy jako Armageddon, Muži v černém či Den nezávislosti, proběhlo by vše dokonce výborně. Ale sci-fi – které ostatně nesnáším – v takovéhle koňské dávce, to bylo na mě trochu moc. Ve slovinském Mariboru začalo pršet a v chorvatských horách se k dešti přidala mlha. Říkal jsem si, co že tam budeme dělat, jestli bude pršet a bude takováhle hnusná zima. Nevěděl jsem. Když jsme cestou zpátky viděli, kudy vede silnice, po níž jsme jeli v mlze a dešti, zhluboka jsme si všichni oddechli – co hlava neví, srdce nebolí, že. Ty serpentiny podél skal a srázů totiž nahánějí strach i za slunečného dne… V autobuse bylo dost místa pro nohy (aspoň pro ty moje), jehož nedostatek či téměř absolutní absence je jinak docela těžká nemoc sice luxusnějších, ale nepoměrně méně pohodlných zahraničních busů. Karosa budiž pochválena! (Doufám, že se tady nehraje na skrytou reklamu…?)
Neděle 24.9.2000, brzké ráno. Vystoupili jsme v Zatonu (někteří tvrdošíjně spící pasažéři spíše byli vystoupeni) a po chvíli jsme mohli obsadit několik apartmánů, které ovšem – ze zcela záhadných důvodů, které (možná) znal pouze velmi ležérně pracující personál recepce – byly rozesety po celém velkém areálu a vedle sebe se dva ocitly spíše náhodou. Kdybychom chtěli vykonávat nějaký přísný pedagogický dozor, docela bychom se naběhali. Ještě že jsme přísný dozor provádět nechtěli (a v konečném důsledku ani nemuseli…). Ubytování bylo super – dvoulůžkové, resp. čtyř- a pětilůžkové “domečky” (každý apartmán ve vlastním domku) byly vybaveny ledničkou, kompletní kuchyňkou (kterou někteří používali dokonce i k vaření!), sprchou a verandou, z níž se dalo sejít na plácek, kde byly židle a stolek. Na kabelové TV jsme mohli sledovat CNN a zprávy z Prahy, které místy vypadaly jako reportáže z nějaké malé války. Po “válečném zpravodajství” jsme vždycky šli na večeři. Dobré to bylo, fakt.
|
| Starobylé městečko Nin |
Na pláž to byl opravdu kousek, a tak hned po vybalení věcí jsem šel vyzkoušet vodu, protože sraz jsme vyhlásili až na dvanáctou hodinu. Voda byla docela teplá (na konec září dokonce velmi teplá), po nočním dešti ani památky a na nebi ani jediný mrak, při čemž zůstalo po celou dobu našeho pobytu v Zatonu. Ale kupodivu ne každý chodil do vody a vůbec na pláž – hrál se volejbal (na kterýžto sport jsem jednak líný a jednak absolutně nenadaný), fotbal (dtto) a nebo někteří chodili nakupovat do obchodu, čímž jsem zcela opovrhl a do krámu vkročil toliko jednou, abych ochutnal místní víno (které mě ovšem nijak zvlášť nenadchlo; asi jsem špatně vybral).
|
| Kostel Svatého kříže (9.století) |
V pondělí jsme podnikli pěší výlet do blízkého města Nin, které je víc než 650 let staré (což vím od Zdeňka, který se předloni těch oslav – náhodou – zúčastnil). V Ninu jsme vyměnili peníze – já velmi úsporně, jelikož jsem chtěl koupit vlastně jen asi 3 pohledy, takový Šimon naopak musel vyměnit podstatně víc, protože těch pohledů musel poslat asi 20… Zdeněk, domnívaje se, že nastal rozchod, kamsi zmizel. Vzhledem k tomu, že byl jediný, kdo se v Ninu aspoň minimálně vyznal, byla to ztráta velmi podstatná. Nicméně se rychle našel, protože Nin je malý a po ulicích se v poledne nikdo moc necoural. Poté, co jsme si prohlédli město a kostel Svatého Kříže z 9. století a zlomyslně se zasmáli dětem, které na nás zasmušile hleděly z oken školy, vydali jsme se hledat Zdeňkem inzerované bahenní lázně.
|
| V bahenních lázních |
Našli jsme je hned napodruhé. Písečná pláž a kousek za ní černé bahno, kterým bylo lze se pomazat jako barvou, nás bavily až do podvečera. Odhodil jsem zbytek své (ostatně předstírané) důstojnosti a jal se nezřízeně blbnout stejně jako se to dařilo většině našich svěřenců; když se posléze přidala má “adoptivní matka” a starší kolegyně Zdeňka v jedné osobě (uvádět věk u žen jest neslušno!), bylo mezigenerační splynutí dokonalé. Bavili jsme se dobře – kdo z vás někdy házel po svém třídním (i netřídním) bahno zcela bez obav z následků? Zaschlé (a prý léčivé) bahno vytvořilo na těle jednolitou krustu a člověk měl pocit, že je čerstvě omítnut. Po všeobecném vzájemném fotografování jsme se pokusili bahno smýt v moři, což nebylo tak jednoduché a snadné, jak se na první pohled zdálo – bahno se instaluje (za pomoci ochotných bahnokydačů) velmi rychle a dobře, zatímco se velmi problematicky smývá (ačkoli jsou po ruce stejně ochotní myči). Kdyby můj otec viděl, kde se ocitla jeho oblíbená Minolta Dynax, asi by zaslzel a nikdy by mi nepůjčil už ani sázecí kolík… (Ale aparát jakož i všichni vše přežili ve zdraví).
Po celou dobu pobytu jsme se scházeli jen na vyhlašovaných srazech, které se konaly za naším apartmánem D 24, jinak jsme se vídali sice často, ale ne všichni. Zkusili jsme spolehnout se na zdravý rozum studentů, což se – ostatně jako téměř vždy – vyplatilo. Nikdo se neutopil, nikdo neměl úpal, nikdo neonemocněl, až na Kláru, která mi přišla říct, že má bouli na patě – řekl jsem jí, že má asi zánět achilovky, že to je ze špatných bot (jelikož mě, medicinálního barbara a čirého amatéra prostě nic lepšího nenapadlo) a ať jde k doktorovi, který měl ordinaci vedle recepce. Dále: “Tak co u doktora?” – “Mám zánět achilovky a prý je to z bot… Jak jste to poznal?!“. (Ach, jak jsem vypadal chytře!).
S někým jsem se přes den viděl víceméně náhodou, s někým schválně – hlavně pak se dvěma čtvrťačkami Evou a Katkou, se kterými jsme si vzájemně dělali společnost, hráli karty, topili se ve vodě, hráli na kytaru, fotili a s Evou jsem se také učil angličtinu (Učit se o prázdninách?! Milí rodičové, někteří studenti jsou opravdu velmi zodpovědní. Když já byl ve čtvrťáku na gymplu, mohla mi být v září celá maturita klidně ukradená. Ale časy se mění…). Ve středu jela část našeho zájezdu se Zdeňkou do Zadaru, což je prý krásné starobylé město – musím jim to věřit, protože jsem zůstal v Zatonu s těmi, kteří na výlet jet nechtěli. Nebylo to vůbec zlé a do Zadaru prostě pojedu jindy. A pohádky na dobrou noc byly super!
Snímky byly pořízeny automatickou zrcadlovkou Minolta Dynax 300si s objektivem Minolta AF Zoom 35 – 70 mm f/3,5-4,5 na materiál Fuji Superia 200.
