Jiří Krejčí (1899–1977) sice není uveden v žádné encyklopedii fotografů, zato figuruje ve slovnících výtvarných umělců. Malá výstava v bývalém pražském bytě Josefa Sudka ho představuje jako pohotového reportážního fotografa, ale také jako fotografického experimentátora.
|
Vraťme se téměř o sto let zpátky, až na začátek 20. let 20. století: v té době Jiří Krejčí studuje malbu v pražském ateliéru Maxe Švabinského a o fotografii se příliš nezajímá. Hledá svůj výtvarný styl. Zpočátku na něj má obrovský vliv figurativní malba Deraina a Daumiera, postupně se však z područí těchto velikánů vymaňuje. Ve třicátých letech, snad pod vlivem podobně naladěného Josefa Šímy, nachází svůj osobitý styl. Do svých pláten začíná promítat vlastní vize a duševní stavy, odvrací se od skutečnosti a dává velký prostor fantazii. V té době se shodou okolností dostává též k fotografii.
|
Fotografická tvorba Jiřího Krejčího se rozvíjela ve dvou protikladných liniích. K té první, která úzce souvisí s jeho malířským dílem, ho přivedla touha po experimentu, ke druhé o něco později nutnost obživy. Počátky fotografické tvorby Jiřího Krejčího spadají do konce 20. a na začátek 30. let: v té době se začíná systematicky věnovat fotogramům, žánru, v němž v celosvětovém měřítku uspěl zejména Man Ray. V polovině 30. let se stává redaktorem (tehdy) známého časopisu Světozor. Rediguje, ale především sám píše a své články doprovází fotografiemi. Přestává experimentovat a ctí pravidla žánru. Některé jeho reportážní fotografie jsou i dnes překvapivě přímočaré a svěží.
|
Na konci 30. let se Krejčí, v té době již uznávaný malíř a výtvarný teoretik, dostává ke knižní ilustraci. Osobitým způsobem vytváří výtvarný doprovod k bibliofilskému vydání Znělek Karla Hynka Máchy. Pracuje technikou na pomezí kresby, grafiky a fotografie. Neobjevuje Ameriku, jak by se mohlo zdát, ale využívá experimentálního postupu známého již z minulých let: postup zvaný cliché verre (Krejčí hovoří skromněji o průsvitce) proslavil již v 19. století malíř Camille Corot, během 1. světové válce jej používal výše zmíněný Man Ray a později i další fotografové. I když tato technika může v dnešní době budit soucitný úsměv, není na škodu připomenout její princip: je to vlastně kresba na fotografický negativ, z něhož se udělá kopie.
|
Během druhé světové války Jiří Krejčí svůj imaginativní fotografický styl ještě více rozvinul. Nejenže kopíroval, ale začal cliché verre také zvětšovat a vytvářet z nich pozoruhodné fotomontáže. Zachovaly se i jeho malby na fotografickém papíře. Je velmi pravděpodobné, že k uzavření umělce do světa vlastní fantazie přispěla i zlá válečná léta. Umělec na ně reaguje vytvářením křehkých, pozitivních, místy až pohádkově laděných fotografických obrazů, které mohou připomenout staré čínské malby na papíru a hedvábí.
Povrchnímu pozorovateli může komorní výstava Jiřího Krejčího připadat jako stará nepotřebná veteš. Opak je pravdou. Ostatně spojení fotografie, kresby a grafiky je stále živou linií imaginativní fotografické tvorby, dokonce i ve spojení s nejnovějšími technologiemi.
