Relativně velmi malá krabička od filmu je velmi "upovídaná" – prozrazuje totiž o svém obsahu téměř všechno, co se prozradit dá.
Především se z ní dozvídáme, jaký typ materiálu v sobě skrývá, máme-li v ruce materiál
pro barevné fotografie nebo pro diapozitivy apod. Jednotlivé druhy filmu jsem detailně popisoval v předchozím článku, nebudu se tedy již k tomuto tématu vracet.
Značka filmu v této souvislosti nehraje v podstatě žádnou roli, výběr je zcela individuální. Pouze bych doporučoval, abyste kupovali značkové filmy – tedy ty, které v sobě mají materiál stejného výrobce jaký je uveden na krabičce. Za značkový film nelze považovat např. Fotolab (materiál Agfa HDC) nebo Praktica (materiál zcela neznámého druhu, výrobce a původu). Naopak značkové jsou vždy filmy jako např. Kodak, Agfa, Fuji, Konica, Foma aj.
Dále bychom vždy měli na krabičce nalézt údaj o citlivosti daného filmu. V posledních letech se citlivost udává v jednotkách ASA (100, 200, … atd.). Rovněž o citlivosti filmu bylo pojednáno již dříve,
proto tuto otázku opustím.
Důležitým údajem je délka filmu, tedy počet políček, které výrobce garantuje zachytit. Většinou se filmy dělají o 1-2 políčka delší, ale tato “bonusová” políčka nejsou garantována pro správné vyvolání. Některé automatické přístroje dokonce ani nedovolí vyfotit více políček, než kolik je stanoveno výrobcem. Kinofilm se běžně dodává v délkách 10, 12, 20, 24 a 36 políček. Kratší filmy mají
tu výhodu, že je máte dříve dofocené a tedy dříve vidíte výsledky, navíc můžete často měnit typy nebo citlivosti filmů. Nevýhodou naopak je cena za vyvolání, která se pochopitelně s delším filmem zmenšuje (např. běžně stojí vyvolání kinofilmu – pozor, nezaměňovat s vyvoláním fotografií – 39 Kč; pokud by měl film jen 10 políček, stálo by vyvolání 1 políčka 3,90 Kč, kdežto při délce 36 políček vychází cena za vyvolání jednoho políčka na 1,08 Kč).
Jednou z nejdůležitějších informací o filmu je datum jeho expirace, tedy datum, do kterého výrobce ručí při správném skladování (v chladu a temnu) za kvalitu materiálu. Toto datum se vztahuje k jeho
zpracování, tj. vyvolání, takže nestačí, když film do této doby dofotíte, ale pak jej necháte např. půl roku nevyvolaný. Nejlépe je filmy po zakoupení skladovat v chladničce, v krabici, kam nepronikne vlhkost. Tam, kde mají filmy vystavené ve výloze, do níž pálí slunce, nic nekupujte. Filmy nekupujte ani na trhu, protože “ušetřených” pár korun se vám může krutě vrátit v podobě zcela nepoužitelných snímků např. z míst, kam se už nikdy nepodíváte. Navíc, můžeme-li se setkat s padělky značkového zboží, proč bychom nemohli
zakoupit i padělaný film… Filmy s prošlou záruční dobou je možné kupovat pouze tam, kde byly uskladněny ve vyhovujících podmínkách a pouze v případě, že materiál není prošlý příliš dlouho.
Číselný či abecední kód, který zdánlivě nic neznamená, je tzv. emulzní číslo (číslo šarže), které je údajem výrobce o tom, z jaké výrobní série ten který film pochází. Na základě emulzního čísla lze materiál reklamovat; takže v případě, když chcete reklamovat film, musíte mít s sebou i krabičku. Vyhazujte ji až tehdy, když máte film vyvolán, není kam spěchat.
Dále lze na krabičce nalézt údaj o tom, zda je film opatřen tzv. DX kódem. Tento kód, v podobě kovových plošek různě velikých a různě rozmístěných na kazetě filmu, obsahuje údaje o citlivosti filmu, jeho délce a typu, společně s dalšími informacemi. DX kód je užitečný zejména tehdy, pokud je Váš fotoaparát vybaven zařízením pro jeho čtení, takže dokáže po vložení kazety s filmem sám zjistit, např. jaké citlivosti je daný film a podle toho nastavit správné měření expozice. Pokud by na kazetě filmu nebyl DX kód nebo ho Váš fotoaparát neuměl “přečíst”, je nutné nastavit citlivost filmu na přístroji ručně – to se pochopitelně netýká přístojů, které nemají automatické měření expozice.
Na některých krabičkách lze také nalézt údaj o formátu políčka. Tento formát se buď uvádí v milimetrech (např. nejpoužívanější kinofilm má políčka o rozměru 24×36 mm) nebo pomocí kódu (kinofilm má číselné označení 135, jiné typy filmů mohou mít kód 120, 220 – svitkové filmy pro formáty 6 x 4,5 cm – 6 x 9 cm, atd.).
Zvláštním údajem je také údaj o “světelném použití” daného filmu. Nejběžnějším typem je film pro denní světlo. Tento typ filmu reprodukuje barvy věrně při běžném denním osvětlení. Pokud se fotí na tento materiál za umělého osvětlení (žárovky, zářivky), jsou všechny barvy posunuty, většinou do žluta, oranžova nebo do zelena. Tento jev částečně eliminuje použití blesku nebo speciálních
konverzních filtrů při fotografování za umělého osvětlení. Naopak film pro žárovkové světlo reprodukuje barvy věrně při umělém osvětlení. Za denního světla jsou všechny barevné odstíny laděny do modra. Tento jev lze opět částečně eliminovat použitím speciálních konverzních filtrů. Rozdíl mezi denním světlem a žárovkovým světlem je v barevné “teplotě” světla (udává se v jednotkách Kelvina, přičemž denní a bleskové světlo má barevnou teplotu 5400 K, ateliérové osvětlění dává barevnou teplotu mezi 3200 K a 3400 K a většina
bytových žárovek kolem 2800 K). Vhodnou kombinací typu filmu, blesku, konverzního filtru lze docílit velmi zvláštních efektů.
Posledním údajem je způsob zpracování – např. u barevných negativních filmů je to v drtivé většině proces C-41 nebo procesy s ním zaměnitelné (AP 70 u Agfy, CNK-4 u filmů Konica, CN-16 u filmů Fuji, apod.). Barevné inverzní filmy (diapozitivy) se vyvolávají procesem E-6. Všechny filmy zakoupené v našich obchodech lze u nás bez problémů zpracovat.
