Cvalem po římských památkách I.

Řím je krásné město s úžasnou historií. Dokonce se často říká, že sem vedou všechny cesty. Na své si tu přijdou zejména milovníci památek – a to nejen antických, ale i křesťanských, renesančních a barokních. Při troše štěstí se při návštěvě nejmenšího státu na světě – Vatikánu – můžete setkat i s papežem. A pokud Vás město přestane bavit, můžete z něj snadno odjet příměstským vlakem do tři desítky kilometrů vzdáleného letoviska Lido di Ostia a chodit po vylidněných písečných plážích – tedy pokud právě není sezóna…

Den první: autobus

Je sobota podvečer, připojuji se ke skupině historiků, sedáme do univerzitního autobusu a vyrážíme směrem k rakouské hranici. Profesor zasedá na místo vedoucího zájezdu vedle řidiče, všechny vítá a seznamuje s programem. První ohlášená zastávka bude před hranicí v Dolním Dvořišti: kdo chce, může si dát teplou večeři a poslední české pivo. A tak tomu skutečně je. Mezi hranicemi ještě strkáme na profesorovu radu nos do Duty Free Shopu. Je třeba výhodně zakoupit dezinfekční prostředky: každý cestovatel dobře ví, že nejlepší prevencí proti střevním potížím a větrům je hlt tvrdého alkoholu. Roztržitě beru z regálu finskou vodku. Je to špatná volba, protože ta se teplá téměř nedá pít. Později mě to bude mrzet.

Den druhý: Letohrad

Podzemní krypta v Assisi, místo odpočinku sv. Františka

Po půlnoci se probouzím: v pravé noze snad tisíc mravenců, v krku sucho. Natahuji si nohy do uličky a vzápětí znovu tvrdě usínám. Probouzím se za rozbřesku. Po chvíli profesor ohlašuje první větší zastávku: blížíme se ke starobylé Perugii, hlavnímu městu provincie Umbrie. Dva mladí asistenti důkladně dezinfikují: zdá se, že jsou to zkušení cestovatelé. Procházíme ranní Perugií. Profesor nasazuje ostré tempo a my v tu chvíli ještě netušíme, že z něj celý týden nesleví. Ovšem vede nás neomylně k tomu podstatnému, co je ve městě k vidění. Je velmi chladno, pára nám jde od úst, město se pozvolna probouzí. Na krku mi visí fotoaparát nabitý citlivým filmem. „Co tam máš za film?“ ptá se profesor. „Čtyřstovku,“ odpovídám, a vidím v jeho tváři rozmrzelost, protože sám nabil stovkou. Ovšem za chvíli už sedím se svým novým aparátem v klíně v autobusu. Je to nová, poměrně složitá věcička, takže využívám volné chvíle k důkladnému studiu návodu. Nevyzkoušený fotoaparát na zahraniční cestu – hloupé, že? Ale to už dojíždíme do Assisi, parkujeme a vydáváme se směrem ke klášteru. Vysvitlo sluníčko, kdo si nechal teplé oblečení, brzy se zpotí.

Jako u nás: největší shluk je tam, kde se dává něco zadarmo

Klášter v Assisi je slavné poutní místo: je tu také pořádně nabito, všude kolem samí Japonci s Canony na krku. Zejména podzemní kryptou, kde jsou umístěny ostatky sv. Františka z Assisi, se téměř nedá projít. Chvíli čekám, pak porušuji zákaz fotografování a zachycuji kryptu. Bez blesku. Vím, že žárovky zbarví obrázek do žluta, ale nevadí mi to. Naopak. Pak procházíme městem: na náměstí je velký shluk lidí. Prodírám se dopředu: na dřevěném stole leží pečené sele, vedle něj stojí dřevěný sud s vínem. Všichni natahují ruce… poutníci dostávají zadarmo občerstvení. Než udělám pár snímků, sele až na pár kostí zmizí a v sudu to už jen klokotá. Nasedáme do autobusu a jedeme dále na jih. Vpodvečer doprava postupně houstne a následuje asi hodinová strkačka. Jsme v Římě, ve městě s úžasnou historií, kam – jak se zdá – opravdu vedou všechny cesty. Zastavujeme u plechových vrat, zvoníme, dveře se se skřípotem otevírají: v českém poutnickém středisku Letohrad nás vítá otec Hrubý. Zároveň s klíči od pokojů dostáváme instrukce. Hlavní zásada zní: ve 22 hodin se plechová vrata zamykají. Kdo se opozdí, bude spát venku!

Den třetí: cvalem po římských památkách

Římané uměli žít – takové lázně nemáme ani dnes

Den začíná klidně: probouzíme se do krásného dne. Snídaně je spartánsky prostá. Profesor nás na to předem upozorňoval, ale nikdo mu nevěřil. Nyní mu všichni závidí, protože sám si z vlastních zásob udělal snídani v anglickém stylu. Ještě jeden hrnek kávy se suchou houskou a už se hrneme k autobusu, který nás veze k první antické pamětihodnosti, Caracallovým lázním (Terme di Caracalla). To je skutečný lázeňský monument z roku 217 po Kristu, který mohl pojmout až 600 návštěvníků. O takových lázních se nám může jen zdát ještě dnes! Ovšem ani Caracallovy lázně nevydržely dvě tisícovky let: dnes jsou z nich jen velmi dobře zachovalé obvodové zdi a uvnitř místy i mozaiky a dlažby. Ale autobus nás už veze dál. Je hezký slunečný den a profesor náhle mění plán: jedeme na skok k moři, do zhruba 30 km vzdálené Ostie. Naštěstí není sezona, takže je letovisko Lido di Ostia úplně vylidněné. Procházíme se po plážích bez bot. Jak rád bych do té vody vlezl, ale nemám plavky ani ručník – už vůbec na to není čas, vracíme se do Říma.

Monumentální chrám sv. Jana a Pavla

První naší římskou zastávkou je monumentální chrám sv. Jana a Pavla ze 4. století po Kristu. Poté nás řidič popoveze ještě kus cesty směrem do města. Vystupujeme, autobus mizí v dáli, dnes jej už neuvidíme. Procházíme rušnými ulicemi, profesor nás neomylně vede na náměstí S. Giovanni in Laterano s ohromným egyptským obeliskem (celých 31m výšky), který pochází již z 15. století před Kristem. Vzápětí vcházíme do ohromné baziliky S. Giovanni in Laterano z let 311–314 po Kristu: stavba je celých 130m dlouhá a bohatě vyzdobená. Šikmo přes náměstí Piazza di Porta S. Giovanni je další pozoruhodná památka – Svaté schody (Scala Santa): je to 28 mramorových schodů pokrytých dřevem, po nichž věřící v modlitbách stoupají vzhůru. Schody jsou součástí budovy ze 16. století – a aby turisté nerušili věřící, dá se ke kapli (Capella Sancta Sanctorum) vystoupat i po bočních schodech. Ale my už jsme venku a profesor nás vede bočními ulicemi k nenápadnému chrámu sv. Klimenta. Prohlížíme si interiér i přilehlý park s fontánou a pak sestupujeme do krypty: nějaký německý turista se mi na schodech otírá batohem o objektiv fotoaparátu, který je v tu chvíli samozřejmě bez krytky. Au, to bolí! Chrám a jeho kryptu nemůže žádný český turista, natož pak historik, minout: vždyť tu jsou uloženy ostatky nám dobře známého sv. Cyrila!

Po Svatých schodech stoupají věřící v modlitbách vzhůru

Vycházíme před chrám a zjišťujeme, že pomalu zapadá slunce: ještě než se začne stmívat, vcházíme o několik ulic dál do chrámu sv. Petra v řetězech (S. Pietro in Vincoli), který byl postaven v 5. století po Kristu a později několikrát přestavěn. V interiéru chrámu jsou dvě pozoruhodnosti: pod hlavním oltářem jsou ve schránce uložena železná pouta, jimiž byl prý spoután sv. Petr, na konci hlavní lodi chrámu je však památka nejvýznamnější: Michelangelova socha Mojžíše z let 1514–1516. A co je ještě pozoruhodnější: bez ostrahy, bez vstupného a bez zákazu fotografování! Před chrámem se černošský prodejce snaží zjistit, odkud jsme. Nabízí totiž průvodce Římem ve všech možných i nemožných jazycích. Někdo se prořekne, že jsme Češi a už loví českou mutaci. Prcháme, protože otec Hrubý v našem Letohradu má totéž a podstatně levněji. Profesor se usmívá a vede nás uličkami do rušnějších částí města. Když dojdeme k pohádkové fontáně Di Trevi, uvědomuji si, jak je moje fotografická výbava chabá: nejenže nemám stativ, ale ani silný blesk. Vestavný blesk ani u špičkových fotoaparátů prostě nestačí! Máme půl hodiny rozchod. Stačí to akorát na kousek pizzy, malé pivo a pár fotografií kolem nejznámější římské fontány. Ta byla postavena v barokním stylu v roce 1762, ovšem na starobylém a známém místě, kde od roku 19 před Kristem začínal římský vodovod.

Originál Michelangelova Mojžíše je volně přístupný

Dnes je to romantické (snad až kýčovitě krásné) místo, které nejvíce ožívá po soumraku. Nasvícenou kašnu potom obdivují turisté ze všech končin světa. Největší žně tu mají mladí italští prodavači květin: není snad ženy, která by se nechtěla u fontány vyfotografovat s růží! Uprostřed kašny je socha boha Okeana na mušli, po stranách alegorické sochy Bohatství a Zdraví. Náš čas už ale vypršel: nechceme se ztratit ani spát venku a tak rychle házíme do fontány minci (abychom se do Říma zase vrátili) a dobíháme vzdalujícího se profesora. Ten už na nás vidí, že jsme unaveni, ale zvolnit nehodlá, protože program je třeba splnit a také musíme dojít včas! To už však vcházíme na malé náměstí, na němž stojí ohromná kruhová stavba – Pantheon (Chrám všech bohů). Byl postaven v roce 27 po Kristu a následně byl za císaře Hadriána přestavěn. Stavba má na šířku i na výšku přes 43m a přes 6m silné stěny. V době svého vzniku to byla největší zaklenutá stavba na světě. A tento monument přežil bez vážnější úhony celé dva tisíce let! Z dnešního dne jednoznačně nejpůsobivější stavba a od profesora jakási vytrvalostní prémie. Docházíme na krásné náměstí Piazza Navona
a skládáme se na lavičky u osvícené Berniniho kašny. Na náměstí je čilý ruch, co chvíli blýskají blesky fotoaparátů, z okolních kaváren jsou slyšet hlasy a cinkání skla. Mladí asistenti na chvíli mizí a vzápětí se vracejí s několika lahvemi červeného vína. Rozhodli se sami sebe občerstvit a profesora trochu unavit. Ale ten se již jen usmívá, popíjí a je spokojen: pro dnešek nám ukázal vše, co považoval za potřebné.

Pokračování příště…