Dnes přinášíme druhou část reportáže z Říma, krásného města s úžasnou historií.
Den čtvrtý: Řím antický
 |
| Forum Romanum: ráj všech obdivovatelů antiky |
Ráno se probouzíme, po sprše dezinfikujeme útroby a vyhlížíme z okna: další krásný den. Řidiče univerzitního autobusu pro dnešek necháváme spát, nasedáme do autobusu městské dopravy a spořádaně si štípeme lístky. Lidí přibývá, ostražitě držíme peněženky a fotoaparáty a na Via dei Fori Imperiali se dereme z autobusu ven. Před námi je obrovská dominanta Kolosea, po pravé ruce máme dolík s ruinami: teprve po chvíli nám dochází, že je to slavné Forum Romanum, samý střed antického Říma. Kolem Kolosea je shluk lidí všech možných národností a u pokladny se již klikatí fronta – a to je ráno a mimo sezonu. Profesor navrhuje individuální prohlídku, a jak si později uvědomujeme, nic lepšího ho nemohlo napadnout. Vstupujeme do Kolosea, kterému se říká též Amfiteátr Flaviovců (Anfiteatro Flavio čili Colosseo): nemá tvar kruhu, jak bychom předpokládali, ale elipsy (188 x 156 metrů), čtyři poschodí, čtyři brány a hlediště pro 50 000 diváků. Koloseum (od slova „kolos“) bylo vystavěno v letech 72–80 po Kristu císařem Vespasianem a jeho synem Titem. Kdo dával ve škole pozor nebo před nedávnem zašel na film Gladiátor, má dobrou představu o tom, co se tu dělo: stačí připomenout, že při stodenním nepřetržitém zasvěcování tu zahynulo téměř 5000 zvířat. Avšak: byla tato doba opravdu krutější než ta, v níž žijeme?
|
| Pohledu z Kapitolu vévodí kopule barokních chrámů |
Od Kolosea je to coby kamenem dohodil na Forum Romanum, což je pro historiky opravdový ráj na zemi. Jsou tu sice ruiny, ale i velmi zachovalé stavby, které dávají dobrou představu o tehdejším životě, na rozdíl od většiny řeckých antických památek, které jsou o něco starší a často nemají daleko k hromadám kamení. Profesor nás upozorňuje na nejzajímavější stavby a dává na hodinu rozchod: o půl hodiny později ho objevím na druhé straně fóra. Sedí na kameni, boty i ponožky dole, oči zavřené a medituje… anebo spí? Ovšem za chvilku nás už žene na sousední pahorek Kapitol. Antika nám mizí přímo před očima a rázem se ocitáme v renesanci a baroku. Naposledy se ohlížíme na Forum Romanum a vzápětí vstupujeme na kapitolské náměstí s jezdeckou sochou císaře Marca Aurelia z 2. století po Kristu. Obklopují nás tři paláce: Palazzo Senatorio, Palazzo Nuovo a Palazzo dei Conservatori. Zatímco v prvním z nich jsou úřady, další dva slouží jako muzea. Ve druhém jmenovaném je skvělá kolekce antického sochařství, v Palazzo dei Conservatori je kromě sbírky antiky též Pinacoteca Capitolina
(Kapitolská obrazárna) s fantastickými obrazy od Tiziana, Rubense, Caravaggia nebo třeba Tintoretta. Necháváme je však na pozdější dobu: teď, neschopni soustředění, běžíme do posledního patra, kde je terasová kavárna. Sedíme a užasle zíráme na obrovské město, jemuž vévodí kopule barokních chrámů. V dálce je vidět i ta největší z nich, kopule vatikánského sv. Petra. Toho si užijeme následující den do sytosti. Odpočati scházíme do nižších pater a prohlížíme si obrazy proslulých malířů, ale i množství zajímavých antických exponátů. Jim vévodí bronzová Kapitolská vlčice z 6. – 5. stol před Kristem. Vlčice má pro Řím legendární význam: podle pověsti totiž odkojila Romula a Rema, zakladatele města. Ovšem dvojčata byla k soše vlčice přidána až v 15. století. I když dost nerad fotografuji muzejní exponáty (jsou vesměs v průvodcích a na pohlednicích), tady mi to nedá. Nikdo neprotestuje, naopak, zaměstnanci muzea se vlídně usmívají. Zvláštní, z domova neznámé. To už však s profesorem sestupujeme po kapitolských schodech a přes Dobytčí trh se dostáváme ke kostelu San Maria in Cosmedin. Zatímco v kostele není téměř nikdo, před vchodem vlevo je velká tlačenice. Dávají tu snad něco zadarmo? Profesor to však uvádí na správnou míru: jsou tu proslulá Ústa pravdy. Když do nich strčíte ruku a řeknete lež, ruka už tam zůstane, traduje se. A je třeba podotknout, že se to praktikovalo zejména ve středověku při zjišťování nevěry. Funguje to prý zaručeně, zkuste tam dotáhnout svou partnerku… Ovšem později se dozvídám, že sahat do úst příliš hluboko není záhodno: před časem se prý v ústech usídlil jedovatý tvor, který přivodil jedné turistce neuvěřitelně vážné zdravotní potíže…
|
| Ústa pravdy: když řekneš lež, ruka tam zůstane |
V blízkém okolí si potom prohlížíme zbytky tří antických chrámů a jdeme kousek podél Tibery (Tiberu, chcete-li) a dostáváme se na Tiberský ostrov (Isola Tiberina). Je to malebné místo – v dávných dobách brod, přes který se dala řeka přejít. V roce 289 před Kristem tu Římané po morové epidemii vystavěli chrám k poctě boha medicíny Asklépia. Dnes tu stojí mladší (z 12. století) chrám sv. Bartoloměje (S. Bartolomeo), pro nás pozoruhodný především tím, že jsou v něm uloženy ostatky našeho sv. Vojtěcha. Pohov, volno, rozchod, velí profesor. Dost historie, žijme dneškem. Těšíme se do Velehradu na sprchu, ale v tu chvíli ještě netušíme, že otočí-li kohoutkem zastaralého rozvodu více než jeden poutník, voda prostě neteče. A pokud jste výše než v prvním patře, pak ani nekape! Cestovatel si z toho však hlavu nedělá, umyje se později. Vyrážíme na pořádné jídlo. Scházíme ulicí Via delle Fornaci až k Vatikánu a pak se pozvolna vracíme: po zvážení cenových relací a nabídky z jídelníčků rezignujeme na italskou kuchyni a uchylujeme se do čínské restaurace. Je to poněkud paradoxní: když jedeme do Londýna, jdeme do čínské restaurace, když jsem v Paříži, dáváme přednost Turkům a v Římě?… Ale nelitujeme, jídlo i víno je skutečně dobré. Najednou se otevírají dveře a do prázdné restaurace se hlučně nahrnou posilnění asistenti, kteří se mezitím důvěrněji seznámili s adeptkami historie. Později za ně musí zaplatit, dobře jim tak. Vzápětí se otevírají dveře a do restaurace vstupuje profesor. Z čínské hospody je rázem česká – honem pryč, na kutě!
Den pátý: Audience u papeže
 |
| Kalné vody řeky Tibery |
Ráno se probouzíme brzy. I ve druhém patře teče voda a dokonce se podaří napoprvé spláchnout záchod. Dnes je naštěstí na všechno dost času, ještě před snídaní stihneme dojít do blízkého supermarketu a vylepšíme si tak prostou snídani. Na dnešek pro nás profesor přichystal velké překvapení: podařilo se mu zařídit audienci u papeže.
Před devátou vyrážíme směrem k náměstí sv. Petra. Už cestou vnímáme neobvyklý ruch a vzrušenou atmosféru. Náměstí se přes noc jako mávnutím proutku proměnilo: ze všech stran stojí nyní zátarasy s úzkými, střeženými průchody. Ochranka pečlivě prohlíží vstupenky i tašky. Procházíme na náměstí, nyní plné židlí a po chvíli váhání si sedáme do levé přední části, přímo před gigantickou obrazovku. Dobrá volba, papeže budeme mít z první ruky. Vylézá sluníčko, je teplo, ale kdo si nevzal sluneční brýle nebo kšiltovku, přece jen trpí. Čekání je dlouhé, ale ne nekonečné: před jedenáctou se plní podium a vzápětí z boku katedrály sv. Petra vyjíždí podivné vozidlo bez střechy: s papežem na „palubě“ objede náměstí všemi hlavními uličkami. Lidé si stoupají na židle, mávají, natahují k papežovi ruce a fotografují. Málokdo však má pořádný teleobjektiv a tak výsledky nebudou vesměs nijak oslňující. Papež vystupuje a usazuje se do svého křesla. Následuje modlitba a projevy na uvítanou. Potom papež postupně žehná účastníkům audience: i nám, poutníkům z Čech. Celý průběh slavnosti sledujeme na velké obrazovce. Po hodině je papež evidentně unaven, mluví čím dál tím méně zřetelně a více a více se v křesle hrbí. Přesto nasedá do svého křesla na autě a za velkého aplausu křižuje náměstí. Potom auto mizí za chrámem sv. Petra a slavnost končí. Věřící i nevěřící, poutníci i pouzí zvědavci jsou v tu chvíli naměkko.
 |
| Audience u papeže |
Odpoledne je určeno pro individuální prohlídku gigantického chrámu sv. Petra a vatikánských muzeí. Je tu však tolik lidí, že se rozhodujeme pro odpočinek v Letohradu. Vracíme se sem po druhé hodině a skutečně, lidí hodně ubylo a navíc, zábrany a židle jsou pryč. Vnímáme tak celou monumentální krásu náměstí sv. Petra (Piazza di S. Pietro) s dvěma kolonádami, dórskými sloupy i egyptským obeliskem uprostřed. Vzápětí vstupujeme do chrámu sv. Petra (Basilica S. Pietro), největší stavby křesťanského světa. Původní bazilika vznikla nad hrobem sv. Petra ve 4. století po Kristu, chrám v nynější podobě se začal stavět v roce 1506 a vysvěcen byl v r. 1626. Ne, toto není řadová záležitost, tato bazilika musí už svými ohromnými parametry uchvátit i člověka, který památky cíleně nevyhledává: 186m délky, 137,5m šířky a 132,5m výši v kupoli. Svítí-li venku odpolední slunce, prostor před hlavním oltářem se navíc rozzáří a svítí zároveň s 95 věčnými světly nad hrobem sv. Petra. Mezi věcmi, které nelze přehlédnout, je vpravo za vstupem známá Michelangelova Pieta z roku 1499. Pro nás je zajímavé srovnání velikosti sv. Petra s pražským chrámem sv. Víta: na podlaze hlavní lodi najdeme čáry s nápisy, označující délku jiných proslulých chrámů. Sv. Vít si rozhodně nevede špatně. Rádi bychom se podívali též nahoru – ale nejprve musíme vyjít ven a dát se doleva za chrám, kde jsou obležené pokladny. Už tušíme, že obojí nezvládneme, a tak dáváme přednost vyhlídce z kopule před Vatikánskými muzei se slavnou Sixtinskou kaplí. Vyjíždíme nahoru a prohlížíme si interiér chrámu z ochozu pod kupolí. Pak vycházíme na horní terasu a po vnitřních schodech se dostáváme na vyhlídku z kupole: je odtud fantastický výhled na svatopetrské náměstí a celé římské panorama, z druhé strany pak máme jako na dlani nejmenší stát na světě – Vatikán.
Po večeři nám profesor nabízí výpravu do nočního Říma. Ovšem vzhledem k tomu, že se ve 22 hodin zavírají vrata, to bude spíš večerní vycházka. Večerní Řím je poměrně klidné město: Italové začínají večeřet poměrně pozdě, a rozhodně při tom nijak nespěchají. Jejich večeře se skládá z několika chodů (aperitiv, salát, předkrm, polévka, hlavní jídlo, salát, zákusek, víno) a dokáží si ji řádně vychutnat. Dostáváme se na tržiště Campo dei Fiori se sochou Giordana Bruna, poté se proplétáme malými uličkami a postupně se dostáváme do živějších částí města, přecházíme Corso Vittorio Emanuelle II.
a jsme na důvěrně známém náměstí Piazza Navona. Na chvíli si sedneme u Fontány řek od Berniniho, poté se stáčíme do menších ulic a podruhé během několika dní narážíme na Pantheon, jako by to byl magnet. Pak už se začínáme poohlížet po autobusu, je půl desáté, a kdoví, třeba to otec Hrubý myslí vážně…
Den šestý: Italská káva
Ráno vyrážíme s profesorem autobusem do centra města: jeden z docentů se náhle začne ošívat a obracet kapsy naruby. Vystupujeme z autobusu a ptáme se, co se stalo. Docent tvrdí, že byl okraden Italem, který se na něj v autobusu podezřele natlačil… Snažíme se ho uchlácholit a půjčujeme mu nějaké peníze. Po chvíli se skupina rozpadá. Je zřejmé, že i historici jsou jen lidé, kteří si (nebo svým blízkým) chtějí něco hezkého přivézt. A tak se do Národní galerie nakonec vydáváme jen tři: profesor, okradený docent a já. Galerie je velmi zanedbaná, ale jsou tu některé mimořádně cenné obrazy. Nakonec tu strávíme celé dopoledne. Potom vyrážíme směrem k chrámu sv. Trojice (Trinita dei Monti), který dal postavit francouzský král Ludvík XII. Je odtud krásný výhled na Španělské náměstí s další Berniniho kašnou. Chrám sv. Trojice se Španělským náměstí spojuje 137 stupňů nádherných Španělských schodů: je to místo malířů, bohémů, zamilovaných dvojic a hlavně turistů ze všech zemí světa. Scházíme po schodech dolů a jsme svědky humorné scénky: celá třída italských teenagerů si vybrala náhodného kolemjdoucího a ověsila ho všemi svými fotoaparáty. Muž bere svou roli třídního fotografa s humorem a blýská jedním plastovým kompaktem za druhým.
 |
| Usmívejte se, fotografuji vás teprve desátým aparátem |
Zvolňujeme tempo a línou chůzí přecházíme po mostě přes Tiberu. Naší nejen dnešní, ale vůbec poslední římskou zastávkou je mohutný kruhový Andělský hrad (Castel S. Angelo). Původně byl postavený ve 2. století po Kristu jako mauzoleum císaře Hadriána, později sloužil jako hrobka císařů, ve středověku byl pevností, rezidencí papežů a vězením. Dnes je v něm muzeum a funguje i jako rozhledna, protože je odtud hezký výhled na město.
Je odpoledne, máme asi dvě hodiny času do odjezdu… Jdeme na pivo, italské nemají, čepují tu německé. Poblíž náměstí sv. Petra si sedáme na terasu kavárny a objednáváme espreso. Dopadne to přesně tak, jak jsem tušil: dostáváme náprstek silné kávy. Zkouším anglicky vysvětlit, že bych rád větší kávu. Dostávám dvojitý náprstek. Káva je voňavá, silná a má na hladině hustou pěnu. Vrchní vidí mé zklamání a dovtípí se: jsme zvyklí na více vody. „American café,“ hlaholí a ťuká se do čela. Za chvíli mám na stole velký hrnek espresa, a jsem velmi spokojený, ovšem jen do chvíle, kdy musím zaplatit všechny čtyři porce…
Vracíme se do Letohradu jako myšky, popletený docent zjišťuje, že má ztracenou peněženku v batohu. V tichosti vycházím do druhého patra a pouštím na sebe vlažnou sprchu, poté se vracím do přízemí, kde už jsou všechna zavazadla. O malou chvilku jsem předběhl otce Hrubého, který se staví ke schodům do patra a nikoho nahoru již nepouští. Je uklizeno, konec, přijedou další poutníci.
Den sedmý a poslední: zima a déšť v Čechách
Probouzím se uprostřed temné noci, v nohách snad tisíc mravenců, v ústech sucho. Topení běží naplno, venku se ochlazuje. Znovu usínám a probouzím se až na ranní zastávce v rakouských Alpách. Teplota pár stupňů nad bodem mrazu, mlha a mraky. Asistenti dopíjejí poslední láhev. Jedeme dál. Už nás nic zajímavého nečeká, snad jen pozdní oběd v Dolním Dvořišti. Znovu česká kuchyně, italskou jsme ani nepoznali. V batohu roličky nevyvolaných filmů, v hlavě tisíce zážitků a dojmů. Za hranicemi začíná hustě pršet. Po sedmi dnech jsme zase v Čechách. Profesor již nemluví, má toho za celý týden dost. Jeden z asistentů jde dopředu, bere do ruky mikrofon a říká za nás všechny: „Milý profesore, díky za hezkých sedm dní.”
