Dálkoměrné kinofilmové přístroje

Dálkoměrné přístroje dnes už patří spíše mezi výjimky, ale nelze je opomenout, protože tvoří jeden z významných milníků na cestě k moderní fotografii a fotografické technice.

V dřívějších dobách “fotografického starověku a středověku” byly nejjednodušší přístroje charakteristické tím, že neměly kontrolované zaostření; na stupnici se nastavila vzdálenost a až výsledný snímek potvrdil správnost či nesprávnost fotografova odhadu. Nebylo možné pevné zaostření, protože se zpravidla používal formát 6×6 cm, který je na nesprávné zaostření mnohem citlivější než kinofilm.

Metrická stupnice pro nastavení vzdálenosti byla často nahrazována různými symboly, ale pořád měl tento systém jeden zcela zásadní nedostatek – byl použitelný jen pro statické snímky; jakmile se objekt snímku pohnul, mohl se octnout mimo zaostřenou oblast a fotograf to zpravidla vůbec nevěděl. Na začátku 20.let 20.století se začal jako fotografický materiál používat kinofilm, ale např. novináři apod. si neustále stěžovali na nespolehlivost odhadovaného zaostření. Proto byl vynalezen tzv. dálkoměrný hledáček.

Dálkoměrný hledáček sice patří mezi hledáčky průhledové (tzn. že nehledíme přes objektiv, ale skrz zvláštní optickou soustavu), ale je v něm možno velmi přesně kontrolovat aktuální stav zaostření. Pomocí polopropustného zrcadla, které odráží do hlavního obrazu v hledáčku ještě obraz další (okénko uprostřed hledáčku), a mechanismu spřaženého se zaostřením objektivu lze kontrolovat zaostření; zaostřeno je tehdy, splynou-li oba dva obrazy v jeden. Ve své době představoval dálkoměr opravdu přelomový vynález.

Problém nastával při výměně objektivů – dálkoměr je totiž zpravidla přizpůsoben základnímu objektivu. V kombinaci s jiným objektivem je takto nastavený dálkoměr vlastně k ničemu, proto se vyráběly zvláštní externí hledáčky pro různé ohniskové vzdálenosti (nasazovaly se např. do sáněk pro blesk), popř. se vestavěný hledáček dal nastavit pro jiná ohniska. Každý výrobce, pokud šlo o přístroj s výměnnými objektivy, musel vyrábět vlastní kompletní příslušenství, které nebylo použitelné pro jiné přístroje. Práce s takovými přístroji sice byla (a je) přesná, ale pomalá, z dnešního hlediska pak velmi pomalá.

Kmen staré hrušně; FED 5, Industar-61 2,8/52 mm, čas 1/125 s, clona 5,6; materiál Orwo NP 20 – ©1978 Jaroslav Sýkora

Právě kvůli jisté pomalosti a vzájemné nekompatibilitě příslušenství se tyto přístroje pomalu ale jistě vytratily z běžné fotografické praxe a stávají se vyhledávanou sběratelskou hodnotou. Fotografuje s nimi přesto ještě řada lidí, protože jsou mimořádně spolehlivé a vydrží i desítky let. V současné době vyrábí fotoaparáty tzv. klasické koncepce (kinofilm 24×36 mm, dálkoměr, kovová konstrukce, výměnné objektivy, mechanická štěrbinová závěrka atd.) již jen málo výrobců. Přístroje tohoto druhu jsou k mání od roku 1925 a jejich tvůrce, německá firma Leitz, je nabízí dodnes – přístroje nesou název LEICA a za jejich výjimečnost zaplatíte řádově desítky tisíc korun (inu, výjimečné věci mají výjimečnou cenu, že). Ale po letmé návštěvě v jakémkoli větším bazaru zjistíte, že bez problémů fungují i aparáty staré třeba padesát let… Nejnovější Leica M6 TTL vypadá stejně jako veteráni téže značky, ale uvnitř pracuje velmi precizní automatické měření expozice a jiné vymoženosti. Další dálkoměrné přístroje velmi solidní kvality pocházejí z Ukrajiny a nesou značku FED (ve výrobním programu najdeme i takové speciality jako aparát pro stereofotografii…).

Proč byly dálkoměrné přístroje tak oblíbeny? Jejich cena byla vždy nižší než cena jednoobjektivových zrcadlovek, měly menší rozměry (původně se slovem “kompaktní” označovaly právě tyto aparáty), a přitom bylo možno pracovat minimálně na stejné kvalitativní úrovni jako se zrcadlovkou. Téměř “povinným” doplňkem dálkoměrných přístrojů byl expozimetr, zpočátku nespřažený solární selénový článek, postupem času ho nahradila spřažená fotoelektrická zařízení. Novější přístroje, podobně jako zrcadlovky, promítají expoziční hodnoty a další informace do hledáčku.

Úsměv; Leica M4-2, Summilux 1,2/50 mm, čas 1/250s, clona 5,6; materiál Fuji Neopan 200. ©1992 Milan Sýkora

Nezanedbatelnou předností byl v minulosti také oproti zrcadlovkám tišší a klidnější chod; nárazy zrcadla, které často pokazily snímek fotografovaný dlouhým časem ze stativu, byly zde samozřejmě vyloučeny. Navíc je právě díky nepřítomnosti zrcadla možno u dálkoměrných přístrojů sledovat fotografovaný objekt neustále (u starých zrcadlovek zůstalo zrcadlo po snímku sklopené, tudíž hledáčkový obraz zmizel). Velké rozšíření zrcadlovek nastalo až po dvou důležitých momentech v jejich vývoji – odtlumení nárazů zrcadla a vynález vratného zrcadla, aby bylo hledáčkem znovu vidět. V noci nebo jinak problematických světelných podmínkách se s dálkoměrem zaostřuje lépe než s manuální zrcadlovkou (vyzkoušeno!).

Kromě přístrojů značky Leica (které asi budou fungovat vždy) se můžeme stále ještě setkat s přístroji FED a Kiev různých modifikací, dálkoměrné přístroje vyráběly i takové značky jako Fuji, Chinon a Petri. Jedním z nejoblíbenějších dálkoměrných přístrojů byla i poloautomatická kompaktní Minolta Hi-Matic, kterou fotografují její majitelé už přes dvacet let (důkaz kvality nad jiné pádný). Ten, kdo nechce fotografovat akční fotografie, komu nevadí pomalost a nekombinovatelné příslušenství, kdo rád “šteluje” a nikam nespěchá – ten na dálkoměr prostě nedá dopustit.