Ještě plni zážitků z Legolandu jsme večer 24. října 1999 dorazili do klubu v městečku Orum, kde jsme měli bydlet a kde jsme se poprvé setkali s našimi hostiteli.
Po společné večeři jsme si s dánskou skupinou vyslechli program na celý týden; k programu se mohl kdokoli vyjádřit, projevit nesouhlas apod. Bylo také důležité se navzájem v české skupině seznámit – hry zaměřené k tomuto cíli vyplnily zbytek večera po odchodu Dánů a pak už se nabízela jen jediná smysluplná alternativa – totiž jít spát. Rozložili jsme tedy spacáky a dobrou noc, ahoj ráno.
Nové ráno nás uvítalo zamračenou oblohou. Čekala nás prohlídka Orum, kde vlastně není kromě rodinných domků, kostela se hřbitovem, obchodu, pošty a školy se sportovní halou co prohlížet, protože spíš než městečko je to velká vesnice. Odpoledne jsme vyrazili do města Grenaa, které je jakýmsi regionálním centrem, a mnoho mladých lidí z Orum tam chodí na střední školy (v Orum je jen základní škola a škola pro handicapované děti). Jeli jsme přímo do přístavu, kde je kromě jiného i Kattegatcentret – do češtiny volně přeloženo je to asi Mořské centrum (Kattegat je průliv) – shlédli jsme krmení rejnoků a žraloků, viděli murény, chobotnice a jinou mořskou havěť a z terasy jsme poprvé pozdravili moře, které nám připravilo opravdu krásné přivítání: jasno a modro. Jediná škoda byla, že komentář ke krmení byl pouze v dánštině, která nepatří mezi řeči, které by mnoho Čechů ovládalo. Chvíli před stanoveným srazem jsem nechal ryby rybami a šel se podívat na konec vlnolamu, kde bylo mnoho rybářů a tak čistá voda, že bylo vidět několik metrů do hloubky (a to v přístavu, odkud každou chvíli vyplouvá trajekt nebo kam připlouvají rybářské lodě!!!).
Samotná Grenaa je neuvěřitelně čisťounké město, kde by i největšímu zvrhlíkovi bylo jaksi hloupé cokoli odhodit na zem. Ne snad, že by ho někdo chytil a potrestal, ale jakýkoli papír nebo i snad jen nedopalek cigarety působí na tak čistých chodnících jako zločin. To jsme ještě netušili, že takové je celé Dánsko – čisto, veřejné záchody snad na každém rohu (a zadarmo!!!), dokonalé informační systémy, plánky atd. A přitom to není rozhodně způsobeno nějakým nadbytkem hlídačů či snad policistů. Dánskou policii jsem zahlédl za ten týden všehovšudy dvakrát, a z toho jednou to bylo v obchodním domě, když si policista kupoval pomeranče. Policie v Dánsku je tak nenápadná a utajená, že o ní snad nikdo neví (možná proto také pracuje lépe než ta naše…). Prohlédli jsme si relativně malé centrum a navštívili supermarket, abychom zjistili, že na nějaké velké nákupy naše kapsa vskutku nestačí – základní potraviny stojí stejně jako u nás, pokud ovšem zapomeneme, že dánská koruna je cca 5 těch našich…
Po návratu do Orum začal náš “český” program – tedy opět hry, malování, povídání a nakonec i nějaká ta písnička s kytarou, která tvořila další položku mého fotograficko-hudebního vybavení a která po celou dobu pobytu v Dánsku (i cestou zpátky v autobusu) byla v plném provozu. Spát se nikdy nešlo před půlnocí, spíš to bývalo tak kolem třetí ráno, protože kulečníkové stoly byly v klubu “jen” dva a na ně tolik Čechů…
Další den, 26.října 1999, jsme měli v plánu celodenní výlet do města Aarhus, druhého největšího města v Dánsku. Počasí nám opět příliš nepřálo, bylo deštivo a celkově nějak šedo – pro nás fotografy prostě otrava. Ale přece jen se daly najít chvilky, kdy bylo skoro hezky a dalo se leccos vyfotografovat; bohužel každá taková chvilka byla vykoupena mohutnou dešťovou přeháňkou, při nichž jsem ocenil vodotěsnost své brašny Carena, kterou jsem vzhledem k její ceně (690,-Kč) až do onoho dne podezříval z nespolehlivosti. Takže, milá brašničko, promiň…
Asi nejvíc na mě zapůsobila návštěva skanzenu, kde je několik desítek historických staveb v naprosto úžasném stádiu zachovalosti, a to včetně vnitřního zařízení. Kupodivu, právě nad skanzenem se v pravou chvíli ukázalo dokonce i modré nebe (ale ten plavák potom !!!), tudíž bylo možno fotografovat a zrcadlovky nás “fotoklubáků” a bakelitové kompakty nejrůznějších značek i neznaček ostatních účastníků zájezdu cvakaly jako o závod. Vlastně to byl závod: závod s počasím…
Pak už ale počasí došla trpělivost a definitivně se přestalo chovat slušně – centrum Aarhusu budu mít už asi navždy spojeno s větrem podrážejícím nohy a studeným (jakým jiným, v říjnu !!!) deštěm. Centrum je stejné jako v jiných městech – ulice plné obchodů, v nichž kromě pohledů a známek nemůžete skoro nic koupit, stejné restaurace McDonald’s, neóny Tuborg a Carlsberg a lidi, lidi, lidi… Všechno nakonec spravila společná večeře v pizzerii, kam dorazili i dánští studenti – systém “all you can eat” mi toho památného večera připadal jako nejbáječnější vynález v dějinách lidstva (a nebyl jsem sám); za peníze Evropské unie mi chutnalo jako málokdy. Po večeři už čekal náš věrný Dinobus Volvo, aby nás odvezl do Orum a který měl jen jednu docela malou vadu – z klimatizace kromě vzduchu někdy i tekla voda, jenže komu by to mohlo vadit? Byli jsme “on the road”, na cestě a to samo o sobě je vývoj vpřed, příběh.
Snímky byly pořízeny manuální zrcadlovkou Olympus OM 2000 (objektivy Zuiko 35-70 mm f/3,5-4,8 a 50 mm f/1,8) na materiál Kodak ProFoto 400 a kompaktem Nikon One Touch (objektiv 35 mm f/2,8) na materiál Konica Centuria 200.
