Myslíte si, že fotografovat státníky je nějaké velké terno? Není to spíš nudná, rutinní práce? Výstava nazvaná Dárek na rozloučenou, kterou uspořádali přátelé prezidenta Václava Havla u příležitosti jeho odchodu do „politického“ důchodu, je však překvapivě milá. Stojí za návštěvu nejen kvůli samotnému prezidentovi, ale i proto, že je tu zastoupený skutečný výkvět naší dokumentární fotografie.
Už při letmém procházení výstavy, která právě končí v Leica Gallery na Pražském hradě, je patrné, že se Václav Havel vždy fotografoval dobře – a možná i rád. I když se během své patnáctileté politické kariéry (pokud za ní nepovažujeme také jeho působení v disentu) přece jen změnil a udělal několik kroků na cestě ke „kladeči věnců“, zůstal přímým člověkem s jasnými a konzistentními názory. To samo o sobě by se nijak výrazně na fotografiích neprojevilo, ale naštěstí si zachoval dva důležité rysy, které mnoho našich politiků postrádá: smysl pro humor a pro mírnou (s postupujícími lety přece jen slábnoucí) recesi. A to už je věc, která ve vrcholné politice nebývá obvyklá. Díky tomu se patrně Václav Havel také tak dobře fotografuje. Výstava Dárek na rozloučenou není žádné Czech Press Photo ani jiné klání, v němž jde o body, vítězství, ceny a granty. I proto je tak lidsky milá: projdete kolem několika stěn a máte pocit, že prezident je váš starý známý.
 |
| Jiří Jírů: Nový Zéland, 1996 |
Ovšem je možné, že je to úplně jinak: třeba se Václav Havel vůbec nefotografuje dobře a rád a všechno, co je na výstavě Dárek na rozloučenou k vidění, je spíš dokladem schopností českých fotografů. Bez nároku na úplnost jmenujme některé ze zúčastněných: Jiří Jírů, Pavel Štecha, Oldřich Škácha, Dagmar Hochová, Karel Cudlín, Jan Třeštík, Alan Pajer, Ivan Kyncl. Pokud pomineme soubor „předrevolučních“ snímků, které mají víceméně osobní charakter, pak výstava zachycuje i kus naší nové historie: celá série fotografií se vrací k „sametové“ revoluci a jejím protagonistům, nejsou tu opomenuty ani o něco pozdější pověstné prezidentovy „krátké kalhoty“, další fotografie pak zachycují zajímavé momenty z prezidentových zahraničních cest. Jsou tu i klasické „státnické“ portréty za řečnických pultíkem, okamžiky pracovních zahloubání a momentky víceméně rodinné: na jedné ze zdařilých fotografií je dokonce sama (tedy bez manžela) Olga Havlová.
Samozřejmě je řada lidí, kteří Havlovu filozofování nepřišli na chuť nebo se jeho „křehkému“ světu ani nikdy nesnažili rozumět. Pro některé byl možná málo konkrétní, pro řadu z nich snad i naprosto nepochopitelný. Takoví lidé však jeho odchodu litovat nebudou – a také by asi nešli na výstavu jeho fotografií, zvláště pokud by za ni ještě měli platit. Ale výstava přece jen stojí (nebo stála, chcete-li, protože končí 2. února) za to: rozhodně ji totiž nepořádal žádný hlupák (a omlouvám se, že ho zde ze svých chabých poznámek nejsem schopen pojmenovat), ani snaživec, který by chtěl za každou cenu zabodovat. Právě naopak, výběr je pečlivý a „polidšťující“, dokonce by se dalo říci, že tu mezi prezidentem, fotografy a pořadateli panuje jisté souznění či alespoň naladění na stejnou strunu. Tímto společným jmenovatelem je nejspíš smysl pro jemný humor. Možná to někoho rozčiluje, ale z výstavy je také velmi patrné, že ji kamarádi připravili svému kamarádovi.
I když Dárek na rozloučenou není žádnou soutěží, dovolím si jen letmo upozornit na několik fotografií, které považuji za zvlášť zdařilé: například na snímek Pavla Štechy z volební místnosti v roce 1990, na němž prezident vykukuje nad zástěnou, z novějších pak na Štechův snímek z roku 1997, na němž koženost státnického postoje za řečnických pultem rozbíjí obrovský pes v popředí. Zajímavé jsou též snímky dočasného prezidentova „dvorního“ fotografa Jiřího Jírů (podrobné informace o tomto působení přinesl časopis Foto Video, leden – únor 2003): Václav Havel je tu zachycen s Billem Clintonem a Bohumilem Hrabalem v pivnici U Tygra nebo s nezničitelnými Rolling Stones při příležitosti pražského koncertu. Snímky Jiřího Jírů ostatně vyšly v samostatné publikaci. Za pozornost stojí též černobílé i barevné snímky Oldřicha Škáchy a Karla Cudlína. Zatímco Škácha dokáže dobře navodit domáckou a intimní atmosféru, Cudlín má smysl pro jemný paradox: všimněme si například jeho snímku z New Yorku z roku 2000, na němž se v pozadí tyčí „dvojčata“ nebo záběru do prezidentovy pracovny přes místnosti plné závěsů. Nezapomeňme ani na starší Cudlínův záběr z roku 1992, na němž z prezidentova obličeje v okně čiší nezměrný optimismus, zatímco v tvářích dalších dvou aktérů (jedním z nich ke kníže Schwarzenberg) se zračí něco úplně jiného: vtip je v tom, že jsou si dobře vědomi, že na ně zvenčí není vidět.
A tak by se dalo pokračovat. I když záběry politiků nevyhledávám a beru je jako nutné zlo související se zpravodajstvím, tato výstava je dobrá hned ze tří – výše již uvedených – důvodů: zachycuje politika, který nepřestal být člověkem, představuje práce mistrů svého oboru, a to vše ve velmi dobrém výběru. V širších souvislostech je mi pak v souvislosti s odchodem Václava Havla přece jen trochu líto, že budoucnost naší politické scény patří především technokratům a rozhodování o našem životě stranickým sekretariátům.
