Výstavní projekt Decadence Now!, který na čtvrtletí zabral Galerii Rudolfinum, budí od počátku značnou pozornost. I když nejde o výstavu fotografií v pravém slova smyslu, podstatná část představených autorů fotografii užívá jako základní vyjadřovací prostředek.
 |
| © Erwin Olaf: Carevna Alexandra +1918, z cyklu Královská krev, 2000 |
Decadence Now! je pečlivě připravený, svým způsobem monstrózní projekt: vedle Galerie Rudolfinum, která je jakýmsi středobodem všeho dění, jsou výstavy se „současnou dekadencí“ k vidění v Uměleckoprůmyslovém muzeu, v pražském Doxu, brněnském Domě umění a v Západočeské galerii v Plzni. Součástí výstavy je i mimořádně bohatý doprovodný program. Nepochybně jde o jeden z největších výstavních projektů, který v našich podmínkách vznikl. Kurátor Otto Urban a přípravné týmy zúčastněných galerií nenechali nic náhodě. Udělali všechno pro to, aby výstava měla komerční úspěch. Řekněme rovnou, že tak pečlivým přípravám neodpovídá umělecká úroveň řady vystavených děl. Už při letmé prohlídce totiž návštěvníka napadá otázka, zda se nestal jen obětí pečlivě připravené marketingové kampaně.
 |
| © Joel-Peter Witkin: Portrét Joela (autoportrét), 1984 |
Výstava se totiž navenek tváří jako něco, co bourá ta nejcitlivější tabu a konvence a přesahuje míru obecně přijatelného, avšak nic takového se tu nekoná. Naopak, výstava svým způsobem přitakává současným komerčním trendům v umění – zejména povrchností a prvoplánovitostí řady vystavených děl. Pokud má výstava bourat tabu v oblasti explicitně zobrazovaného sexu, pak tato tabu dávno zboural internet. Pokud je má bourat v zobrazení duševních úchylek, pak je v kriminálkách a thrillerech dávno zbouraly komerční televize. Díla takových umělců, jako jsou Jeff Koons, Damien Hirst, Jürgen Klauke nebo David LaChapelle, tak padají na dostatečně připravenou, „úrodnou“ půdu, aby ji mohl konzumovat opravdu každý. Je skoro vedlejší, že Koons při tom pracuje s kýčem, Hirst s prvoplánovou provokací, Klauke s absurditou světa reklamy a David LaChapelle s erotickou dráždivostí. I když se navenek tváří avantgardně, jsou ve své podstatě konvenční. Pokud má být pro dekadenci příznačný krajní individualismus a odcizení, pak jmenovaní (a jistě i někteří další) autoři odcizením rozhodně netrpí. Jsou to spíš obratní manipulátoři, kteří se pohybují na hranicí měšťáckého vkusu.
 |
| Cindy Sherman: bez názvu, č. 255, 1993 © Cindy Sherman & Metro Pictures |
Kurátor Urban výstavu rozčlenil do pěti „kapitol“, které odpovídají pěti sálům Rudolfina: začíná „bolestí“, pokračuje „sexem“, „popem“, „šílenstvím“ a končí „smrtí“. Problém je v tom, že nejlepší vystavená díla se tomuto zařazení prostě vzpírají. Stačí se pozorně podívat na autoportrét Joela-Petera Witkina v černé škrabošce, který výstavu otevírá, nebo na fotografie Ivana Pinkavy, které výstavu uzavírají: moc „bolesti“ ani „smrti“ v nich prostě není. Jsou to díla, která se zaškatulkování dost urputně brání.
 |
| Robert Mapplethorpe: Autoportrét, 1988 © Robert Mapplethorpe Foundation |
„Kapitoly“ jsou tak trochu choulostivým místem výstavy, už jen kvůli tomu, že bolest, sex a smrt jsou přirozenou součástí života, „šílenství“ jeho extrémní podobou, zatímco „pop“ jen přívažkem. To však nebrání tomu, aby zabral největší sál a byl přítomný i ve všech ostatních. Naštestí je na výstavě vedle pompézních artefaktů, které patří spíš do showbyznysu, i řada děl, která jdou cíleně pod povrch věcí. Za všechny jmenujme snímky Roberta Mapplethorpa, Cindy Shermanové nebo snadno přehlédnutelné inscenované fotografie Davida Wojnarowicze z cyklu Arthur Rimbaud v New Yorku, které se krčí v koutku prvního sálu. Další rozměr jim dodává sousedící snímek Andrease Sterlinga s názvem David Wojnarowicz. Tato trojice černobílých fotografií spolu krásně komunikuje; příznačné je pro ni spojení bolesti s černým humorem.
 |
| © Zhang Peng: Touha po štěstí č. 1, 2007 |
Vzhledem k tomu, že je na výstavě dostatek explicitně vyjádřených sexuálních scén, není divu, že se hned od počátku stala tak trochu lacinou senzací. Skandál v Rudolfinu obrazem: Porno jako nejvyšší umění, hlásala média ihned po tiskové konferenci. I když se tím výstava poněkud vymkla z rukou svých tvůrců i ze svého dekadentního rámce, neznamená to, že nestojí za vidění. Už jen proto, že je tu zastoupeno množství špičkových fotografů! Tvůrcem, který snad nejlépe naplňuje představy o dekadenci ve fotografii, je nepochybně Američan Joel-Peter Witkin. (Kromě toho, že je bohatě zastoupen v Rudolfinu, má i samostatnou výstavu v Domě umění města Brna.) Třemi fotografiemi je v Rudolfinu zastoupena nelítostně přímočará Cindy Shermanová, sérií “bondáží” Japonec Nobuyoshi Araki. Pozoruhodný je inscenovaný záběr Andrese Serrana z cyklu Dějiny sexu i série „negativů“ Wima Delvoye, který zachycuje sexuální akt pomocí rentgenu. Delvoy má na rozdíl od řady zastoupených umělců, pro něž je charakteristická značná sebestřednost, alespoň smysl pro humor.
 |
| © Václav Jirásek: Spánek s rybami I, 1992. |
Čeští fotografové jsou představeni v posledním sále. Jsou tu dvě velké fotografie Václava Jiráska z počátku 90. let (Květomluv a Spánek s rybami, obě z roku 1992). I když Jirásek dnes vytváří zcela jiné cykly, počátek minulého desetiletí patrně byl jeho nejinvenčnějším obdobím. Výrazovou křehkostí i všeprostupujícím motivem zmaru jeho fotografie dokonale naplňují představu o dekadenci v české fotografii. Druhý zastoupený fotograf, Ivan Pinkava, tu poněkud překvapivě vystavil své nové záběry, které svou prostotou a přímočarou strohostí navazují spíš na odkaz fotografa Jana Svobody než na Pinkavovu dosavadní tvorbu.
Mrazivou tečkou za výstavou je autoportrét již zmiňovaného Roberta Mapplethorpa, jenž vznikl nedlouho předtím, než autor zemřel na AIDS. I když projekt Decadence Now! jistě vzbudí protichůdné ohlasy i zájem diváků, kterým je umění jinak lhostejné, ve výstavní činnosti Galerie Rudolfinum je spíš krokem zpátky.
Ztráta času a energie
Škoda slov.
Námitka, že v dějinách umění se tato témata periodicky vyskytují, je lichá. V temnotách středověku byla tortura, popravy atd. něčím očekávaným. My jsme trest smrti zakázali. Tak proč krmíme diváka takovými nezřídka nechutnými nepříčetnostmi? Peníze nesmrdí. Ale někdy dost zapáchají. Ten smrad se táhne z Rudolfina hutněji a lepkavěji, než je záhodno. Na chvostu “demokracie” kultury ovšem tyhle věci, včetně různých hákových křížů, preparovaných Asiatů a já nevím čeho všeho ještě, vždy rády a hlučně zařinčí.
Co s tím? Vystavu bojkotovat. Tedy ani nezakazovat, ani nenavštěvovat. Nepsat o ní. V duchu středověkých praktik ji prostě nechat vyhladovět. Tak jak si o to organizátoři, tito novodobí loupeživý rytíři citů a peněz nepřipraveného návštěvníka, svým “historizujícím” myšlením sami řekli.
ztráta času a energie
Skoda slov
ac jste se hodne snazil o to, aby Vas psany projev vypadal na urovni a dodal vam smrnc, ktery o Vas vypovi , ze jste jiste znalec nejen slova , ale i umeni …. posledni odstavec Vas prozradil – neznam Vas ,ale tusim co jste za “cloveka” … aneb kazda socialisticka vesnicka mela nekoho takoveho …
ztráta času a energie
Milý příteli! Možná jste četl Andersenovy Císařovy nové šaty. To je ta pohádka, kde nakonec jedno dítě nahlas vykřikne to, co sice všichni vidí, ale aby si nezadali, tak se tváří, že jsou slepí: “Vždyť král je nahý!”
Že komunistické (a jiné…) kulturtrégry vystřídaly rance plné zlaťáků (můžeme tomu říkat kulturní marketing), to jste zřejmě nepostřehl. Škoda. Holt budete s řadou dalších sypat jako ten oslík chechtáky do pokladničky prestižní výstavní síně, kde šlápli vedle a ve jménu svobodného uměleckého projevu (nebo žádoucího výdělku…?) uklohnili majstrštyk v podobě koncentrované úchylné snobárny.
Jinak klidně na výstavu jděte, já Vám to nezakazuju, pouze Vám to nedoporučuju. Vezměte na ni i své děti a manželku, ať si udělají obrázek o tom, co mají doma za tatínka. Jaké hodnoty vyznává.
Pokud jde o Vaše osobní napadání, chápu ho. Jinou zbraň, věru v takové lapálii, těžko vytáhnete. Konečně proti názoru je plivanec nejlepší argument. To věděli už i na té vesnici, co o ní tolik víte. Zato když se rozdával selský rozum, tak jste asi byl zrovna v Rudolfinu. Na nějaké výstavce “za srp nabroušenější”, že? Postavit odborný názor proti mému byste sotva dokázal. No, ono to asi ani nejde. Deset z devíti psychiatrů hovoří jasně.
Jemně rudoprávní styl jsem použil záměrně, chtělo by se skoro napsat “kvůli Vám”. Aby bezzubí šakali mohli alespoň na něco zavýti. Ještě jsem pro Vás přidal pěknou hrubku, hádejte, jakou. Jinak se samozřejmě těším na skvělé recenze, které se, ovšem mnohem obmyslnějšími formulacemi, než jsem použil já, pokusí tuto velkovýstavu obhájit – a prodat stádečku zmanipulovaných a dezorientovaných diváků.
Jsem také zvědav, až vyjde reedice Sartrovy “Nauzey”, kolik čtenářů si ji koupí, s chutí přečte a do nebe vychválí. Jaká je vaše prognóza…? No, já si radši nalistuju Bressonovu fotku slavného spisovatele a jinak si nechám zajít chuť. Zvracím nerad. Pominu-li jógínské vrhnutí očistné, ale to už je, řečeno s paní Věrou, o něčem jiném.
Na závěr se omlouvám Vám i eventuálně dalším. Napsal jsem, co bylo třeba, víc už se nebudu vyjadřovat. Už budu jen číst. Bude-li co, protože – jak jsem už napsal – škoda slov.
ztráta času a energie
Příliš mnoho slov.
ztráta času a energie
Typický český maloměšťácký přístup. Nepřekvapuje. Čemu nerozumím, to mě uráží. Palce dolů 🙁
ztráta času a energie
Typický český maloměšťácký přístup. Nepřekvapuje. Když nerozumím, osočím. Trenky dolů, král je nahý… 🙂
Do diskuze
Musím se zastat Fotolína, sám bych to takto košatě nenapsal, ale ve stručnosti to vidím takto: Za svých středoškolských let jsem chodil do fotokroužku, kde nás vedoucí naučil plno věcí a občas si na ně rád vzpomenu. Jednou z nich byla rada, jak ohodnotit fotku, pokud je třeba tak nějak sporná. Řekl:”Pověsil by sis ji na zeď do obýváku?” No a tyto bych si na zeď nepověsil ani za zlaté prase, prostě se mi nelíbí a použité označení úchylná snobárna mi nepřijde až tak od věci. Tím v žádném případě nikomu neberu možnost vidět v tom vrchol umění, já jej ale spatřuji jinde. Podle mě zvládnutá technika nestačí ke vzniku uměleckého díla.
Jinak jsem rád, že se tu diskutuje (po delší době), to je fajn, že server žije. A z té vznikajídí diskuze je jasné, že ta výstava je přinejmenším diskutabilní.
do diskuze
Myslim, že kriterium “povesit do obýváku” je tak primitivní zjednodušení, až je usměvné. Nehodlám se zastávat zmíněné výstavy, osobně jsem ji neviděl, ale tento způsob umění si klade jiné mety než viset v obýváku.
povesit do obyvaku
(už léta jsem nikam nepsal, možná budu blábolit, omlouvám se)
Částečně s Vámi souhlasím. “Pověsit do obýváku” je vskutku zjednodušující kritérium. Ale jaké máme jiné? Právě celá záležitost okolo výstavy Decadence Now odhaluje podstatu věci o které už nějaký pátek přemítám. A sice: před časem J. X. Doležal kdes napsal, že umění má především bořit tabu (nebo tak něco). Jenže, kurnik, jaká tabu, když všechna jsou zbořena a my jsme stále lační, nenasytní, neuspokojitelní? I tato recenze výstavy – která má být právě tak smrtící pro různá tabu – vypovídá o tom, že je to vlastně klapání dásní bezzubé stařeny. Tak kam tedy až zajít? Ale hlavně proč? Proč stále bořit tabu? Komu ku prospěchu? Zlepšilo to snad společnost? Ano, jsme o něco svobodnější, ale nezaplatili jsme za to dost vysokou cenu? Ale abych neodbíhal.
Vracím se k věšení na zeď. Je zjevné, že s mýcením tabu jako pohnutkou k tvorbě nesouhlasím a domnívám se že doba “uměleckého osvícenství” je pasé. Není co bořit a to, co člověku chybí (tedy alespoň mě, abych mluvil za sebe), je prostá harmonie. Nikoliv destrukce již destruovaného. Harmonie a tedy čistá estetika. Budete mi jistě vyčítat že jako popud k tvorbě vynechávám snahu sdělit myšlenku. To samosebou beru jako legitimní důvod, nicméně co s cizími myšlenkami když mám svých habaděj? Proč si nechat umělcem (a bůhví jaký magor se zrovna za tím označením může skrývat) klást otázky když mám svých ažaž?
martin