Před časem jsem psal o zcela zničené (a přitom památkově chráněné!) lokalitě Cibulka v Praze 5. Podobných a podobně zničených míst je jen v Praze nepočítaně. Kdoví kolik je v naší malé republice zámků a jiných památek v havarijním stavu, z něhož už možná není úniku…?
Samozřejmě, nejsou peníze skoro na nic. Určitě nejsem odborník, ale domnívám se, že napřed se musí chtít něco dělat a pak se nějaké ty peníze najdou, ovšem to bychom si museli sundat klapky z očí a přestat se starat jen o sebe a své sobecké materiální “štěstí”… Tentokrát to tedy opět – stejně jako v případě Cibulky – nebude klasický tip na výlet, spíše půjde o námět k zamyšlení doplněný fotografiemi, které vypovídají mnohem přesvědčivěji než sebelépe volená slova.
Dělnická kolonie začala vznikat někdy na počátku 20. let našeho století. Žily zde (či spíše přežívaly) rodiny dělníků, kteří pracovali ve smíchovské Tatrovce a jiných továrnách, popřípadě také v břevnovské cihelně, jež stávala v místech, kde se nyní nachází koupaliště Petynka. V mnoha směrech není na lokalitě Buďánka nic zajímavého – bydlení tu bylo spíše nepříjemné než příjemné, do “lepších” čtvrtí poměrně daleko a ani místa nebylo nazbyt… Proč by tedy vlastně Buďánka neměla zaniknout? Protože jde o zcela ojedinělý architektonický komplex, který za svou výjimečnost vděčí nahodilé výstavbě a snaze maximálně využít každý čtvereční metr místa.
Celá “čtvrť” byla už před dlouhou dobou z výše uvedených důvodů prohlášena za kulturní památku a jakékoli její poškozování je tudíž trestným činem. Jenže současný stav svědčí o tom, že na památkový zákon se u nás nijak přehnaně nehledí. Už před deseti lety byly domky bez oken a dveří, uvnitř bylo smetiště a kdo z okolí potřeboval nějaký stavební materiál, šel si ho prostě “narubat”. V poslední době k tomu ještě přibyla vpravdě zhovadilá záliba (promiňte to slovo, ale jiné mě prostě nenapadá) -náctiletých sprayerů, kteří se prostě musejí podepsat na každou ještě nepočmáranou zeď, aby všichni věděli, že “jsem tady byl”… Proti squatterům zdaleka tolik výhrad nemám – mluvil jsem s nimi a velice mě překvapili, protože o Buďánce vědí opravdu hodně, jsou si vědomi její hodnoty a dělají v rámci svých možností-nemožností všechno, aby zůstalo zachováno alespoň něco. Od nich jsem se dozvěděl, že studenti fakulty architektury ve spolupráci s jakousi americkou nadací už před několika lety zpracovali projekt na záchranu Buďánky, uspořádali výstavu, kde veřejnosti představili své návrhy na zřízení jakéhosi skanzenu či muzea života dělníků dvacátých let a pak nadějný projekt založili na dno šuplíku, protože nikdo v tomto státě nechtěl na projekt přispět.
Abych nezapomněl – k jisté stavební činnosti na Buďánce přece jen v posledních letech došlo: byla zazděna okna v přízemí, aby dovnitř nikdo nemohl. No a pak že se prý u nás nehledí na stav památek, že? Jsem si vědom, že tento článek mnoho nezachrání, ale Buďánka je jen jeden z mnoha příkladů, jak se u nás chováme k památkám a jak bychom se chovat neměli. Doufám, že každý začne sám u sebe a nebude ničit nic, co sám nepostavil – vždyť se přece říká, že národ, který nemá minulost nebo ji ničí, nemá budoucnost … Snímky jsou z jara 1999 a od té doby se situace určitě nezlepšila.
Pokud se půjdete podívat na Buďánku, vystupte z tramvaje č.4, 7, 9 či 10 na stanici Kavalírka (na Plzeňské ulici v Praze 5 – Košířích) a po pravé straně ve směru jízdy z centra uvidíte několik na sebe natěsnaných domků se zazděnými okny a děravými střechami. Čím dříve přijdete, tím více uvidíte. Jen ještě jedno doporučení – nechoďte tam sami jako já, protože nemusíte mít štěstí a potkat jen “hodné” squattery…
Snímky byly zhotoveny přístrojem Praktica L2 (objektivy Pentacon auto 50 mm f/1,8 a Tair 135 mm f/2,8 na materiál Fomapan T 200.
