Salvador Dalí kdysi prohlásil, že by vyměnil všechny obrazy Ježíše Krista za jedinou jeho fotografii. Řekl by to ještě dnes?
Nástup digitálního záznamu spolu s internetem způsobil ve fotografii nečekanou revoluci s rozmanitými negativními i pozitivními důsledky. Přechod na digitální technologie zároveň přinesl radikální posun v samotném předmětu a smyslu fotografie.
Mezi pozitivní důsledky patří jistě to, že tvoření (a sdílení) fotografií je dnes technicky mnohem jednodušší a levnější, což tento krásný koníček zpřístupnilo opravdu každému. V tomto ohledu představují digitální technologie velký přínos. Troufám si říci, že ještě nikdy v historii nevznikalo tolik krásných, řemeslně dokonalých a esteticky přínosných fotek jako dneska, s úžasnou technickou kvalitou, kompozicí, rozvržením světla, zachycením okamžiku atd.
Velké množství a láce fotografií na trhu má však zároveň tři negativní důsledky. Za prvé došlo k naprostému k přesycení a zahlcení; každý den v různých situacích vídáme tisíce fotek, plakátů a reklam, což nutně otupuje naše smysly a naši vnímavost. Bylo by asi zajímavé zapřemýšlet nad tím, co to vypovídá o člověku jednadvacátého století, nebo nad tím, jak kombinace nadbytku a pomíjivosti digitálních obrazů ovlivňuje a do budoucna ovlivní naši historickou paměť. Nicméně pro fotografy samotné takový stav věcí v praxi znamená, že je sice mnohem snadnější fotky dělat a ukazovat, ale zároveň mnohem těžší přesvědčit ostatní, aby jim někdo věnoval pozornost.
S tím souvisí další negativní dopad, který jsem chtěl zmínit, totiž to, že pod vlivem této hyperinflace běžní konzumenti ztrácejí schopnost vnímat a poznávat estetickou hodnotu fotografií, zvlášť když lze „to estetično“ snadno přidat „vkusným“ filtrem v grafickém editoru.
Za třetí záplava amatérských fotografií a existence všemožných fotobank ohrožují živobytí profesionálních fotografů. Sám jsem amatér, takže bych měl být spíše potěšen, ale řekl bych, že v oblasti reportáže a dokumentu to není směr, kterým by se fotografie měla ubírat. Byl bych velmi nerad, kdyby takového Nachtweye nebo Kratochvíla, profesionály, kteří mají zručnost, vytrvalost, osobní vizi a profesní čest a hrdost, při dokumentaci událostí kolem nás nahradila banda bloggerů, kteří se se svým fotomobilem náhodou nachomýtli k nějaké mediálně zajímavé události.
Převaha digitálního záznamu má však dle mého mínění ještě jeden následek, který nadobro změnil fotografii jako žánr a médium. Mluvím samozřejmě o snadnosti, s jakou lze dnes fotky digitálně měnit a upravovat. Ačkoliv je pravda, že i analogový fotografický záznam je ze své podstaty výběrový, neboť jej ovlivňuje volba filmu, úhlu pohledu, perspektivy, časového rozměru a podobně, přesto při něm dochází k fyzickému obtisku určitého výřezu skutečnosti do záznamového materiálu, který je poměrně obtížné následně upravovat a přetvářet. U digitálního záznamu žádný takový fyzický obtisk nevzniká – senzor nemůžete vyvolat a prohlédnout si proti světlu – a zachycená data musí nejdříve složité algoritmy převést (interpretovat?), aby je bylo možné zobrazit. Principiálně v těchto dvou postupech není takový rozdíl, ostatně digitální senzor na rozdíl od filmu zachycuje skutečnost způsobem, který je mnohem bližší tomu, jak fungují naše oči a mozek, ale to v konečném důsledku není pro můj argument důležité. Podstatná je v tomto ohledu změna způsobu vnímání fotografie, kterou způsobil přechod od hmotného k nehmotnému záznamu.
Objev a rozšíření fotografie na konci devatenáctého století osvobodil výtvarné umělce od povinnosti vytvářet vizuální záznamový archiv. Tuto roli na sebe převzala fotografie, která dokázala zachytit věrnou podobu věcí, lidí a situací mnohem pohotověji a snadněji, než malíři s paletou a štětcem. Jednoduchá reprodukce a obtížná manipulovatelnost učinily z fotografie dominantní způsob šíření vizuálních informací o světě a ani všemožné retuše, ani kouzla v černé komoře na její důvěryhodností nic nezměnily. To dokázal teprve příchod digitálních technologií, snadnost takřka neodhalitelných úprav a změn a zejména rozšíření povědomí o tom, že takové manipulace jsou nejen možné, ale hlavně naprosto běžné. Přidejte si k tomu abstraktní, nehmotnou povahu digitálního záznamu a výsledkem je všeobecná skepse a ztráta důvěry ohledně „pravdivosti“ fotorealistických vyobrazení, které kolem sebe každodenně vidíme, případně (a to je možná ještě horší), ztráta ochoty mezi věrnými a imaginárními vizuálními reprezentacemi nějak rozlišovat.
Bylo by jistě zajímavé přezkoumat, jak tento problém zapadá do všeobecné noetické krize naší dekadentní společnosti. Co však ztráta důvěry v mimetickou věrnost znamená pro fotografii jako takovou?
Nemyslím si, že by fotografie jako médium ztrácela na hodnotě, třebaže obrovské množství fotografických obrazů, které nás dnes ze všech stran obklopují, způsobuje znuděnost a otupělost. Podle mého názoru ale fotografie s nástupem digitálních technologií do značné míry přišla o své výlučné postavení. Jako veřejné médium ztrácí na důvěryhodnosti i celospolečenském dopadu, na její místo na trhu se postupně tlačí progresivnější videozáznam, a jako forma osobního tvůrčího vyjádření se zařadila po bok ostatních výtvarně uměleckých žánrů, bez nároku na „věrnost“ či „pravdivost,“ kterou ji v rámci veřejného diskursu (byť možná neprávem) propůjčovala tradiční analogová technologie. Zároveň však digitální technika otevřela fotografii nebývalému množství talentů a osvobodila ji od tradičních omezení, které leckoho svazovaly. Zbývá jenom doufat, že tato svoboda neuvrhne fotografii v její umělecké podobě do stejně smutného stavu, v jakém se dle mého názoru dnes nachází současné výtvarné umění, a že tíživá záplava špatných a průměrných fotografií neodradí dobré fotografy, aby se svému koníčku či práci nadále věnovali s plnou vervou.
…
Az na tu posledni vetu bych to asi napsal podobne. Ja si totiz nemyslim, ze vytvarne umeni je na tom dnes nejak spatne, jenom je to podobne jako s tou fotografii: z toho mnozstvi ktere vznika je nutne nechat v sobe vykrystalizovat kvalitu.
…
Co se týče výtvarného umění, měl jsem na mysli například to, jaká díla dneska kritici oceňují. To, že někdo donese tašku s nákupem do Národní galerie a pak ji tam nechá, nebo to, že se dospělá ženská nechá vyfotit, jak jde s brašničkou do první třídy, já osobně za umělecký počin považovat nechci a nemohu.
Stejně tak mi simulace atomového výbuchu vložená do záběru automatické kamery sledující počasí připadá jako dobrá recese, ale nikoliv jako umění. (To ani nemluvím o tom, proč si někdo ke kritice zkreslující moci médií vybere automatickou kameru a nikoliv kupříkladu hlavní zpravodajskou relaci).
Ale možná jsem ve svých třiceti letech jen starý zapšklý reakcionář a škarohlíd. 🙂
…
skarohlid a reakcionar snad byt nemusis, kdyz uz tak spis tradicionalista, nebo milovnik “proverenych hodnot” a na tom neni nic spatneho. Ja treba v klasicky muzice taky nektery moderni kompozice moc nemusim.
Na druhou stranu, cim vic se clovek necim zabyva, tim spis je schopen pochopit popripade ocenit i veci ktere se tomu tradicnimu pojeti vzdaluji.
To neplati jenom pro umelecke discipliny, ale prakticky pro jakoukoli lidskou cinnost spojenou s abstraktnim myslenim. Takze bych videl sanci, ze se ti fotografie dospele zenske v prvni tride se skolni brasnou na zadech zacne libit docela realne, kdyby ses zacal o umeni cilene zajimat. Alespon teda ja zrovna tuhle myslenku povazuju za docela zajimavou, pripomnela mi jeden stary film od Carlose Saury (sestrenice Angelika) kde hlavni predstavitel ve vzpominkach z detstvi nebyl natocen jako maly chlapec, ale starej strejda s plesi oblecenej jako malej kluk 🙂
Nejvetsim omylem v ceskych zemich je nazor, ze slovo “umeni” pochazi od slova “umet”, od tehle teze se odviji vetsina nedorozumeni ve vztahu k umeni.
…
Já vím, sám se zabývám literaturou, učil jsem literární vědu, takže myslím chápu, proč je současné výtvarné umění (to, co stačím vnímat, nejsem žádný odborník) takové, jaké je. Ale moc se mi to nelíbí.
Osobně mi připadá ve spojení “výtvarné umění” důležitější ten aspekt vytváření, tvoření, a ten mi u hodně věcí, které jsem viděl, chybí. Taky bych si dokázal z prstu vycucat sofistikované vysvětlení proč, například, házet z balkonu na lidi balónky napuštěné vodou, ale nevím, jestli bych se dokázal potom před porotou Chalupeckého ceny tvářit dostatečně vážně a přesvědčivě. 🙂
…
a od jakého slova že to umění pochází?
…
Ono na tom prisne vzato nesejde, od jakeho slova slovo “umeni” pochazi, protoze vyznam toho slova se skoro ve vsech kulturnich jazycich menil a hlavne je pouzivan i v jinem kontextu (umeni milovat, lecit atd). Spis jde o to, ze argumentace typu “umeni je od slova umet” povysuje na umeni skoro cokoli, pro cehoz zhotoveni je treba urcite remeslne zrucnosti. Kazdy sice vi, ze dva realisticky namalovane obrazy jelena v riji mohou byt v jednom pripade kyc jak bic a ve druhem velkolepym dilem, nicmene predstava ze “bez zvladnuti remesla zadne umeni nevznikne” se drzi v myslich vetsiny publika jako hovno kosile 🙂
Aniz bych ted chtel na peti radkach virtualni nirvany definovat to, co se zatim nikomu definovat nepodarilo, umeni nema ani tak co delat s tim jak verne nebo pekne nekdo umi nakreslit kyticku nebo namalovat portret, ale se schopnosti generovat asociace a umet aktivovat predstavivost a intuici.
V tomhle kontextu muze ta plna nakupni taska byt ucinnejsi nez ten jelen v oleji, ale nemusi 🙂
Pomylene chapani fotografie
Přeji pěkný den.
Nedalo mi to abych nepřidal svůj komentář, neb se domnívám, že autor textu dochází jednak k mylnému závěru (přinejmenším zčásti), ale především vychází ze zcela mylných tezí a předpokladů.
Začnu od oněch závěrů, přesněji od posledního odstavce, kde se nachází toto tvrzení:
“a jako forma osobního tvůrčího vyjádření se zařadila po bok ostatních výtvarně uměleckých žánrů, bez nároku na „věrnost“ či „pravdivost,“ kterou ji v rámci veřejného diskursu (byť možná neprávem) propůjčovala tradiční analogová technologie.”
Takovéto tvrzení, domnívám se, vychází z naprostého nepochopení právě tvůrčí fotografie. Ano, fotografie vědecká, technická, reprodukční, to jsou oblasti, kde si fotografie kladla za cíl věrnost zobrazení a “pravdu”. Jenže právě umělecká fotografie — tedy ta část, kde vstupuje do hry autorův tvůrčí přínos — je výrazně “nevěrná a nepravdivá”. Cožpak není zřejmé, jak silně umělecký fotograf využívá různých prostředků k tomu, aby obraz byl subjektivní, s výpovědí, tedy “nevěrný a nepravdivý”? Doporučuji ke čtení třeba nějakou knihu Andrease Feiningera (u nás vyšly minimálně 2 v překladu) nebo, jak jinak, něco od pana Šmoka.
Tedy, nová technologie nic v principu nezměnila. Jen přibyly prostředky, jak pravdivou (třeba reprodukční) fotografii udělat dokonalejší, a jak “umělecké” fotografie vytvářet vícero prostředky. Poznámku v předposledním odstavci o ztrátě důvěry ve věrné fotografické zobrazení pak lze považovat za přinejmenším pochybené — cožpak obzvláště u nás, kde se úspěšně 40 let budoval socialismus i retuší klasické fotografie, může někdo uspět s tím, že do nástupu digitálu platilo “co je vyfoceno a publikováno jako fotka, je pravda”?
K poslednímu odstavci ještě jednu poznámku. Ona konfrontace s videozáznamem, obávám se, dosti pokulhává již svou podstatou — změnila snad digitální fotografie nutnost toho, aby fotograf tvůrčími prostředky uměl vyjádřit na statickém snímku klid, dynamiku, pohyb, náladu, atmosféru…? Ne, to stále platí, jen technologie nám ledacos usnadnila čistě po stránce procesní. A stále platí, že posun od fotografie k videozáznamu může znamenak jednak tvůrčí zrání k jiným prostředkům, jednak ovšem naprostou neschopnost uchopit fotografii jako prostředek, jejímž vyústěním je rezignace na fotografickou tvorbu z důvodu neumětelství. Když někdo začne místo sprintu na 100 metrů běhat patnáctistovku, může to znamenat, že jeho trenér nalezl talent vytrvalostní namísto výbušného, ale též to může znamenat prostě neschopnost rychle běhat. Kde není talent a vize, jsou prostředky k ničemu.
Pojďme od autorových závěrů k jeho výchozím tezím.
Hned v prvním odstavci je tvrzení “Přechod na digitální technologie zároveň přinesl radikální posun v samotném předmětu a smyslu fotografie.”
Ano? A jaký posun tohoto druhu se koná? Co se přestalo, nebo naopak začalo fotit/tvořit? Přestaly existovat magazíny s módní fotografií? Kolik čtenářů sportovních magazínů si všimlo, že fotografové jedou už 10 let na digitálu? Myslím, že reportáž, sociální dokument či krajiny jsou tu stále, digitál nedigitál.
A stejně tak jsou tu stále ony “paměťové konzervy” pana Šmoka. Jen platí, že poměr se změnil a oněch dovolenkových či hospodských momentek rapidně přibylo. No a? To je ona revoluce v chápání fotografie?
Dalším zajímavým tvrzením je tato věta: “Za třetí záplava amatérských fotografií a existence všemožných fotobank ohrožují živobytí profesionálních fotografů.”
Netuším, odkud autor čerpá fakta pro tento závěr. Vypadá to snad, že by National Geographic či třeba Vogue přešly na spolupráci s “bandou bloggerů”? Kupříkladu tyto magazíny budou vždy sázet na elitu fotografů — vždy tomu tak bylo, a asi se to z mnoha dobrých důvodů nezmění. A pokud třeba “reportérský” magazín typu Reflex dokáže uživit 3-4 fotografy, tak tomu v budoucnu díky digitálu nebude jinak.
Autor možná přehlédl jednu věc — fotobanky vyplňují onu pověstnou “díru na trhu”. Vznik internetu a jeho nástup dal prostor skupině fotografů, na jejich práci a kvalitu výsledků jsou jiné nároky, a jejichž uplatnění to nijak nebrání. A pokud jednou za čas úspěšný amatér-blogger z jistého důvodu nahradí tradičního fotografa svateb z mojí vesnice, ztrátu pro fotografii bych v tom neviděl. Jinými slovy, to, že stále více lidí si může dovolit levný fotoaparát, ještě nepohřbí firmu Hasselblad, přestože toho asi prodá o dost méně.
Špičkovým tvůrcům, třeba v oblasti reportáže, prostě klasický model fotobanky nijak přímočaře konkurovat nemůže. Na druhou stranu, kolik z nás třeba bydlíme v domě od nejlepších architektů, a kolik z nás v bytovém domě od “řadového” architekta? Jisté elitářství v dobrém slova smyslu má své místo a svá pravidla. Tam bych se bandy bloggerů nebál.
K tomuto poslední poznámka. Zkouším si představit seriózní magazín, jak přistupuje na hru “vezmeme to od amatéra z mobilu, byl tam v pravou chvíli”. Ano, jsou časopisy, jež na to přistupují — třeba úroveň grafické části magazínu Koktejl dostává docela nafrak díky absenci soudnosti redaktorů, kteří vezmou kdejakou zjevně digitální hrůzu jen proto, že “ti lidi tam byli”. Ale také proto nebude Koktejl nikdy to, co třeba onen National Geographic. Jinými slovy, kdo chce kam, pomozme mu tam, a pokud se jakékoliv médium rozhodne nastavit svou úroveň na příšernou a má vstřícnou cílovou skupinu, proč nad tím plakat?
V šestém odstavci je diskutována otázka “fyzičnosti” prvotního záznamu a s ní opětovně spojená “pravdivost” pořízeného záznamu. I zde autor, domnívám se, posunuje význam revolučních změn ve fotografické technice posledních let. Otázka dle mého názoru stojí jinak: co je výsledkem analogové fotografické práce? Řekněme, že fotografie na fotopapíru nebo snímek vytištěný v časopise. Co je výsledkem digitální fotografie? Opět, třeba snímek na fotopapíru (lhostejno, zda vyjel z fototiskárny), nebo třeba fotografie v časopise. Takže, kde je problém nehmotnosti? Je snad snímek skokana na lyžích ve sportovním tištěném magazínu méně hmotný, než ten starý 20 let, který vzniknul klasicky přez film? A proč?
To, k čemu dochází, je totiž něco odlišného. Éra digitálního zobrazování přinesla odlišnou možnost prohlížet zaznamenaný obraz. Ale pozor, to není prohlížení fotografií! Za fotografii považujeme “něco neměnného na papíře”. Všechny obrazy od Facebooku po Google Picasa nejsou fotografie, jsou to prostě jiné typy obrazů. Nebo jinak, kdyby byl v roce 1950 dostupný internet, třeba bychom sdíleli naskenované negativy B&W nebo diáky. Ano, sdíleli bychom mezikus, surovinu, která by čekala na dotvoření do fotografie. Stejně tak dnes sdílíme digitální obrazy — to, že je někdo nepovažuje za surovinu, ale konečný výsledek, výtvor, na věci nic nemění. Fotografie zůstává fotografií, i když její jméno někdo nadužívá i pro jiné věci.
Závěrem se pokusím o shrnutí. Domnívám se, že autor směšuje a zaměňuje zcela odlišné problémy, a že jak některá výchozí tvrzení, tak některé závěry, neodpovídají tomu, co se ve skutečnosti díky nástupu digitální fotografie děje.
Žádný radikální posun ve smyslu a předmětu fotografie se, myslím, nekoná, ba právě naopak, některá dílčí uplatnění se pouze raketově rozrostla.
A protože jsem v tomto směru optimista, neobávám se, že by záplava stále snadněji vznikajících “paměťových” konzerv zabila či odradila opravdové talenty.
Koneckonců, asi se shodneme třeba na tom, že pan Šibík reportáž umí. A víme, co bylo na filmu a co byl digitál? Já ne, já znám jeho fotky z knížek, výstav a Reflexu. Nebo snad někdo prohlíží Šibíkovy negativy/RAWy?
S pozdravem
PM
pomylene chapani fotografie
“Žádný radikální posun ve smyslu a předmětu fotografie se, myslím, nekoná, ba právě naopak, některá dílčí uplatnění se pouze raketově rozrostla.”
🙂 žádný radikální posun se nekoná / naopak, některá dílčí uplatnění se pouze raketově rozrostla…
tak to je pecka. ale jinak v zásadě souhlasím, ačkoliv digitálně nepracuji – subjekivně je to pro mě matematika a ne fotografie. proto jsem rád, že mám dosud možnost volby radovat se z prostředků (klasický ČB proces) více, že z účelů (anóbrž jde prý o výsledek)
pomylene chapani fotografie
Zdravím.
Uznávám, že takto to zní divně a vypadá to, že jsem posledních deset let spal 😉 Ale za posledních pár let, co jsem se do fotografie trošku ponořil, jsem stále více přesvědčen, že je to podobné bublině internetového byznysu, která praskla před pár lety. Jasně, internet je převratný prostředek třeba pro marketing i nakupování jako takové, ale nakonec se ukázalo, že stejně musíte zvládat i tradiční disciplíny, jako logistiku či třeba péči o zákazníka, i když ty technologie to trochu mění. Internet je tedy prostředkem, stejně tak digitální fotografická cesta je novým prostředkem, cestou k fotografii.
Připusťme, že jsem vedle jak ta jedle. Jaký by tedy dnes byl posun ve smyslu fotografie? Nebyly snad dříve momentky z dovolené, módní fotky nebo třeba reportáže? A jaký je posun v předmětu fotografie? Fotí se dneska něco jiného? A pokouší se tvůrci působit fotografií jinak než dříve? Já myslím, že ne. Jen ten internetový distribuční kanál je zde navíc a má svá “specifika”. A pokud poměr fotek dovolená-umění se změnil z 5:1 na 5 000 000:1, je to změna dramatická, ovšem množstevní 🙂
Pěkný den.
pomylene chapani fotografie
Díky za odpověď,
jsem rád že vás moje krátká reakce na Pavlův článek inspirovala k tak obsažné odpovědi. Dovolte, abych se ve stručnosti vyjádřil k vašim námitkám.
Chápu-li vaši odezvu správně, dá se vaše argumentace shrnout do následujících bodů:
1) Digitální záznam a přechování fotografií neohrozily důvěru veřejnosti v autentičnost fotografie
2) Analogový způsob záznamu není o nic věrnější než digitální
3) Fotografie není v krizi, nýbrž v rozkvětu
4) Profesionální fotografii digitální revoluce neovlivnila, a když tak pozitivně
4) Začnu od konce, tedy otázkou vlivu digitální revoluce na profesionální fotografii. O pozitivních přínosech samozřejmě všichni víme, takže nemá smysl se jimi na tomto prostoru zabývat. Obávám se však, že ohledně negativních dopadů máme o situaci na trhu trochu jiné informace. Problém samozřejmě není s tím, jak to dělá pár špičkových, vyprofilovaných magazínů (třebaže i v National Geographic se podle zpráv, které jsem četl, velmi změnilo), ale s tím, jak to dělají mainstreamová média. O vlivu nových technologií na reportážní fotografii v poslední době zajímavě referoval například článek na tomto odkazu: http://www.cjr.org/essay/flickring_out_1.php.
Důvod, proč jsem se zaměřil právě na reportážní fotografii je ten, že se mi nelíbí představa, že se budu muset u reportážní fotografie ptát, jestli ji vyfotil pan Šibík, o kterém vím, že fotí poctivě, nebo někdo, kdo pro větší dojem a dramatičnost zkombinoval dvě fotky do jedné. V ostatních odvětvích mě ten problém tolik netrápí, ale věřím, že například svatební fotografové ze současného vývoje radost nemají. Nejsem ale profesionál v oboru, takže pokud se situace u nás nějak liší od toho, co se pravidelně dočítám v amerických a britských médiích, rád se nechám poučit.
Mimochodem, to, že v současné době roste v reportáži poptávka po videozáznamu na úkor fotografie je myslím zřejmé, i když to byla v původním článku jen poznámka na okraj.
3) Věnoval jsem chvále digitální fotografie a jejím přínosům jeden z prvních odstavců, takže v tomto bodě nejsme ve sporu.
2) V tomto bodě s vámi rovněž souhlasím – digitální způsob záznamu skutečně může být a často je technicky věrnější než analogový. Ostatně jsem nikde v článku netvrdil opak. Co se týče retuší a manipulací, máte pochopitelně pravdu, že jsou součástí fotografie od jejího počátku. Jistě ale uznáte, že je rozdíl mezi ručním vyretušováním pár vrásek nebo kolorováním a všemi těmi kouzly, které se dnes rutinně provádějí například v módních časopisech.
Váš příklad ohledně mediálně známých manipulací, které nechávali provádět socialističní pohlaváři odkazuje na několik křiklavých případů. Já hovořil o tom, že v současné době jsou rozsáhlé manipulace, úpravy a retuše fotografií natolik snadné, že je může provádět v podstatě kdokoliv, kdo udrží v ruce myš. A protože dnes fotí v podstatě každý, existuje silné povědomí o tom, že úpravy a manipulace fotek jsou naprosto běžné, a že fotkám se tudíž „nedá věřit,“ jak jsem se nedávno dočetl v jedné internetové diskusi.
1) Tím se dostáváme k prvnímu bodu, tedy k otázce ztráty důvěry v autenticitu fotografického vyobrazení.
Rád bych zde vrátil k vašemu tvrzení, že „…[Z]a fotografii považujeme “něco neměnného na papíře”…Všechny obrazy od Facebooku po Google Picasa nejsou fotografie, jsou to prostě
jiné typy obraz[ů]…“
Tato vaše věta mne velmi zaujala, protože se jí přiznáváte, že digitální způsob záznamu , sdílení a šíření fotografií sám nepovažujete za dostatečně autentický, za tu „pravou a skutečnou“ fotografii. Proč ne? Když se obraz zaznamená digitálně a zobrazí digitálně, tak není fotografií, ale když se vytiskne, tak se jí najednou z ničeho nic stane? A pokud za fotografii považujete „něco neměnného na papíře,“ bude fotografií i obraz namalovaný v Illustrátoru a vytištěný na inkoustové tiskárně?
Je tedy myslím zřejmé, že prostřednictvím své definice fotografie sám nepřímo potvrzujete to, co jsem tvrdil ve svém článku. 🙂
Doufám, že jsem ve své odpovědi na nic důležitého nezapomněl, v případě zájmu se rád k jednotlivým bodům rozepíšu podrobněji.
pomylene chapani fotografie
P.S. Omlouvám se formátování, tučně měl být jen váš citát. Mimochodem, co říkáte na digitální olympijský ohňostroj? 🙂
Souhlasím s autorem článku
Souhlasím s autorem článku a rozumím co tím chtěl říct.Fotografie a fotografování se opravdu ocitá trochu jinde a nabývá jiné dimenze a smyslu.Nemíním to jako kritiku digitální technologie,jen jako prosté konstatování.Zjednodušeně řečeno,fotografie a fotografování ztrácí výlučnost.
Osobně jako amatér se snažím o její zachování focením na inverzní film a promítáním diapozitivů.Myslím si také,že toto je ještě poslední oblast,kde analogová technologie digitální předčí.
souhlasím s autorem článku
dovolím si nesouhlasit. za tu oblast já považuji ČB proces, protože černobílá digitální fotografie je zcela jiná disciplína a její snaha o napodobení jí spíše škodí. fotografie zhotovená klasickým černobílým procesem na ČB materiál je něco, co je nenapodobitelné (to samozřejmě naznamená, že to musí každý preferovat.
inverze je kvalitnější – ale v rámci běžné dostupnosti dnes asi jen při promítání. protože dostat z inverze (natož tedy svitku) kvalitní fotografii na papír v podstatě znamená digitalizovat (nebo zvětšovat doma). draze digitalizovat. přesto souhlasím, že pohled na kvalitní diapozitiv (promítáním či na pultu) je v barevné fotografii to nejlepší, co je možné vidět.
Změna ano, devalvace těžko!
Jsem z kumštýřské rodiny. První foťák jsem měl v 10 letech a první zrcadlovku v 15. Protože jsem už poněkud starší mohu porovnávat co bylo a je.
Klasická fotografie rozhodně nebyla vždy pravdivá. Sám pamatuji jak jsme pro tisk fotili “autentické” záběry z Afriky v lomu u Plzně. Rodilého afrického dělníka představoval místní romský zaměstnanec. Burnus jsme dodali. To bylo před 35 lety.
Fotografiím moc nevěřím, protože jsem byl dlouho u jejich “tvorby”. Každá fotografie, i ta reportážní ukazuje pouze kousek pravdy – jen té, kterou máme vidět. Na této skutečnosti nic nemění použitá technika.
Souhlasím s tím, že ve Photoshopu můžeme udělat z nudného snímku skvělý a nebo dobrý snímek zničit. To záleží na tom, kdo sedí u počítače. Stejně tomu bylo i v temné komoře. Jenže to je právě ten tvůrčí přístup. Není přece pravda, že každý kdo sedne k editoru dokáže vytvořit tu správnou atmosféru, podtrhnout sdělení, zvolit správný výřez atd…
Určitě vzniká velká nabídka levných fotografií ve fotobankách, ale pro koho jsou. Myslíte, že jejich využití pro tvorbu webových stránek ohrozí tvůrčí fotografy. Já si to nemyslím. Tvoření je složitý proces podmíněný talentem, který nemůže zjedodušit žádná technologie. Ten kdo tvoří musí mít vedle talentu vizi, pevnou vůli a přesvědčení, že jeho cesta je správná. Pak teprve může uvažovat o tom, že uspěje. Michael Kahn hledal 20 let způsob jak dodat jeho B/W krajinám měkký, velmi lehce zažloutlý tón, který je dnes jako podpis pod jeho dílem.
Domnívat se, že digitální technologie znehodnotí fotografii je stejně odůvodněné jako tvrzení, že vynález knihtisku znehodnotil knihu.
změna ano, devalvace těžko!
S tím v podstatě naprosto souhlasím. A ve fotografii nemusí jít nutně o zachycení skutečnosti, ale o vyvolání dojmu, pocitu, navození atmosféry… Kdo fotil a vyvolával černobíle ví, že i v době ČB fotografie existovalo spoustu postupů (dnes digitální filtry), jak dát fotce jinou atmosféru i za cenu změněné skutečnosti (např. Sabatieruv efekt atd.).
Hm
1, mikrofotobanky samozrejme berou praci profesionalum a to ve velke mire. Argument ze nejaky slavny casopis tyto fotky nepouziva je mimo. Krome toho ze fotim mam tedy par portalu kde potrebuji ilustracni fotky. Nekoupil jsem je za 500 USD ale za 1 USD. Jeste v roce 1998 me nabizeli nejake CD s 250 fotografiemi za 45 000 Kc. Dnes absurdni. Kdyz chtela cestovka udelat katalog, mela nekolik moznosti, naprosto to zbastlit stylem jedna fotka na 5 stranek, 10 let porad ta stejna, zakoupeni velmi drahych fotografii a treti zaplatit 150 000 Kc nekomu kdo ty kanary nafoti. Dneska vam udelam katalog s 50 destinacemi, na kazdou 5 fotek za 100 USD (myslen naklad na licence). Na vlastni usi jsem slysel nekolik fotografu jak si stezovali, ze drive dostali zakazku od cestovek, dnes udela cestovka soutez pro svoje zakazniky, do podminek da ze foto muze pouzit, prvnimu da slevu 5000 Kc na zajezd a ma 800 fotek z destinaci kam jezdi. Kazdy pes, jina ves, mana na plazi, pepa na baru. Jestli toto neni likvidace profesionalu nizsi a stredni tridy tak uz nic.
2, nastvani ze nekdo neco flaka a je povrchni a pozer ci snob trochu chapu, ale jenom trochu, je to ve vsech oborech. jezdim na kole a bikeri dost nemaji radi ty typky co si koupi horske kolo za 5 prumernych platu a pak jedou po silnici na Smelcovnu jako jezdila Snopkova na Liberte, daji 5 piv, pokecaji jaky maji kotouce a jedou 3 km zpet… stejny brekot “opravdovych bikeru” jako zde.
3, co trosku vadi je debatni silenstvi na tema technologie, kazdy resi uplne vse, ohnisko 100-400 je pry malo, musi mit vyfoceneho muflona s leskem v oku, dukazem ze ho technika omezuje je serie fotek typu lavicka za rekou a visaci zamek na druhe strane ulice. Kazdy taky foti sport a musi mit 8 snimku/s protoze jinak by nezachytil auto v zatacce s kolem nad vozovkou. Ja si bohuzel myslim ze to vubec nevadi ze tu fotku neudela. Ja mam trochu podezreni ze se jedna o zpetnou racionalizaci typu koupil jsem si auto, nekam musim jet. Koupil jsem si rybi oko, musim vyfotit 50 fotek rybim okem. Takove velke lhani do kapsy bych rekl ze to je. Myslim ze to zmutovalo uplne nekam jinam, asi nekam k debatam o mobilech. Tem lidem je jedno o cem se bavi. Nahodou je to o fotoaparatech.
hm
myslim, že dobře trefené. to co se v masové míře děje kolem gigitální fotografie se opravdu zdá být jen jakousi shodou okolností a zároveň jedním z mnoha průvodních jevů současného životního stylu. příměr s “bikery” je trefný a našlo by se mnoho dalších.
že nějací profesionálové přichází o práci je jistě částečně pravda – na druhou stranu se zdá, že se díky tomu více zviditelní ti opravdu nejlepší. ono se totiž zároveň děje to, že fotografické služby nabízí kdejaký diletant. najít si webové prezentace “profesionálů” (rozumějme těch, kteří si nechají zaplatit) to je prostě hrůza! to je úpadek v předdigitální době nevídaný! nicméně fotografii jako takovou dle mého neohrožuje.
a ještě jeden zajímavý případ. nedávno se vdávala jedna kolegyně. jiný kolega jí slíbil, že jí udělá pár snímků na ČB film – zcela nezávazně, jen pro atmosféru, pro to “amatérské” oko. zároveň byl jako oficiální fotograf najat vcelku věhlasný lokální fotograf, který pak na samotné svatbě zakazoval komukoliv jinému fotit! z toho je určitá histerie “profíků” cítit.
hm
Tak toto považuji opravdu za výstižné, dávám bod.
hm
Ano, i na tom něco je. Možná to je i o tom, že většina lidi nemá skutečné problémy.
Analog forever!!!
Souhlasím s autorem, že je dne mnohem jednoduší pro spousty jedinců digitálně tvořit, ale mám husí kůži z množství dat, které jsou denně vytvořeny a otupují naše vnímání. Stále zastávám názor, že méně je v tomto případě více. Tím chci říci, že už jen pocit, že mám 12, 16 maximálně 36 snímků k dispozici mě nutí k střídmějšímu uvažování, přemýšlení nad kompozicí atd., než s pocitem prázdné xgigové karty s 1000 míst pro snímky (dyť můžu fotit do aleluja…).
analog forever!!!
Kdyby jenom 12 16 a 36, ale jde spise o to, ze jeden takovy film vyjde i na dve tri stovky, kdezto digicvakalista udela, jak pisete, tisic fotek, pak vybere dve, tri, udela delete, a foti znovu … a foti bez rozmyslu, neuvazuje nad tim co foti, proc take, vzdyt ho to temer nic nestoji (az na ten cas ktery stravi nad tridenim gigabajtu dat).
Kdezto clovek, fotici na kino, svitek ci planfilmy, si jo dobre rozmysli kteremu zaberu venuje policko, preci jenom, stribro ani chemie nejsou, kdyz to vemu kolem a kolem, zadna lace 😉
analog forever!!!
S ti dvěma až třemi stovkami za film jsi to trochu přehnal ( i když beru v úvahu vyvolání ) … Pravda je spíše na 50 – 150 Kč ( samozřejmě jsou výjimky jako Fujichrome Probia 400 ).
analog forever!!!
No tak tak T-Max Delta 3200 nebo superia 1600 nejsou taky zadna laca, a konkretne tyhle tri jsem videl prodavat za vice jak dve stovky.
No a pak mame taky planfilmy, ale to jsme uz jinde 🙂
Nic nového pod sluncem
Velmi dobře napsané předchozí příspěvky. Ovšem je to jedna z mnoha diskuzí, které jsou sobě podobné jako vejce vejci. Nový pohled na věc to nepřináší a soukromě si myslím, že ani nemůže. Myslím, že digitální fotografie je zcela neutrální záležitost. Záleží na každém, jak se s ní vypořádá. Jako tvůrce i jako divák.
Přešel jsem na digitální provoz z prostého důvodu, že barevnou fotku v koupelně neudělám. Ve fotolabu mi negativ zdigitalizují. Vesměs bídně. Za lepší sken si musím připlatit. Získám digitální data, které pak můžu buď rovnou nechat vytisknout na papír, což není obvykle to pravé, nebo si je doma upravím. Takže jsem krkolomným způsobem tam, kam bych se dostal přímější cestou použitím digitálního foťáku. Digitalizace opět umožnila uživatelům dostat proces vzniku fotky celkem dost pod kontrolu.
Ano, jsme fotkama zahlceni, kvalita průměrně bývá sporná. Stejně jsme zahlcení i bídnými nahrávkami hudby, filmů, podřadných knih a zástupy osmahlých borců z posiloven se zlatým řetězem kolem krku. To ovšem není problém technologií, ale něčeho úplně jiného.
Nevidím to nijak dramaticky.
Srovnání s bikery je trefné, ale obojí kulhá. Bikerů mohou být desetitisíce, jen pár však bude opravdu dobrých, protože rozhoduje výkon. Stejné je to s fotografy. Jen pár jich je dobrých a ti se o živobytí nemusí bát. Na stejná místa jako Ladislav Kamarád jezdí kdekdo, těch fotek je plný web, ovšem kalendář si koupím jen od Kamaráda, protože je skvělý. Samozřejmě, že digitální fotografie znamená velké množství slabých fotek, ovšem nutí někdo druhé si je prohlížet? Většina serióznějších tiskovin, která zvolí cestu – “on to někdo nafotí”, spláče nad výdělkem, já bych si pak nekupoval a bude nás více. Masové záležitosti nesleduju a jsou mi jedno.
Konkurence? Ano, dělám svatby a katalogy a pozoruju, že spousta zákazníků volí metodu “nafotí nám to strejda z Humpolce, ten má tu zrcadlovku”. Stále však existuje valná většina zákazníků, kteří po shlédnutí mého svatebního portfolia volí mne, protože když vidí fotky strejdy z Humpolce, je to poněkud rozdíl. Nemám míň práce než dřív, konkurence mi nevadí, protože je sice hodně majitelů drahé digitální techniky, ale majitelů fotografického oka a znalců světla je stále stejně málo.
Jedné věci jsem se přizpůsobil – dříve jsem prodával méně fotek a za celkově vyšší cenu, dnes jich prodávám násobně více a za nízké ceny. Výdělek mám cca stále stejný. Přizpůsobil jsem se moderní době a je mi v ní dobře. Digitální technika mi dala obrovskou svobodu. Jestli díky jejímu boomu se někde vynoří špičkoví fotografové v takovém množství, že se neuživím, budu dělat něco jiného. Nemám však starost, platí darwinovský výběr, je velice nepravděpodobné, že by se najednou zvýšilo množství lidí talentovaných pro fotografii. Znám to odedávna – když jsme kdysi někam jeli, měl foťák skoro každý a všichni fotili. Fotky však chtěli všichni ode mne… 🙂
K rozdílu mezi digitální a “opravdovou” fotografií – vše je jen o postprocesu, když ho budu dobře umět, nepoznáte na běžných velikostech výstupu, čím byla fotka pořízena. Připomíná mi to hádky audiofilů zda LP nebo CD, nyní zda CD nebo MP3. Taky existuje masová produkce nahrávek, ovšem borci vydělávají nadále velké peníze, protože jsou jedineční. Jen je jiná struktura oněch výdělků… Tož tak!
nevidím to nijak dramaticky.
Čoveče, vychválil jses doopravdy moc hezky. Až se budu někdy ženit, tak budu chtít fotky jenom od Tebe, opravdového majitele fotografického oka a znalce světla.
Jsou někde k vidění ty Tvoje fotky na webu?
nevidím to nijak dramaticky.
ten tvuj prispevek mi pripomel jeden vtip.
To takhle pada pan z mrakodrapu, a kdyz proletava kolem okna v padesatem podlazi, pta se jej nekdo jak se citi. On na to odpovida ze zatim skvele.
Cechy jsou na tom momentalne v leccems lepe nez zbytek sveta – je tam hospodarsky boom, lecktere veci u nas (zapadni Evropa) bezne se tam teprve dostavaji do povedomi bezneho obyvatelstva, coz poskytuje spoustu moznosti. Faktem ale je, ze rychle dohaneji – viz tvoje poznamka o tom ze prodavas stale vic obrazku za stale mensi cenu.
Na zapad od tebe ta “mensi cena” momentalne stagnuje kolem dolaru za obrazek, a dohnat mnozstvim to neni az tak jednoduche, protoze v te kvalite ktera je pozadovana to proste nejde. Tech “strycu se zrcadlovkou” je proste cim dal vic a jsou ucenlivi… Jakkoli neznam skutecne kvality tve prace, okamzik kdy to tim mnozstvim uz nedozenes neni mozna daleko.
V mem okoli (Svycarsko, Bern / Zürich) znam pet klasickych fotografu, kteri se odjakziva timhle remeslem zivi. Za poslednich pet let jsou na tom vsichni cim dal hur, dva uz nefotografuji skoro vubec a zivi se jinak (pro tvoji informaci: oba jsou spis nadprumerne dobri, maji mezinarodni renome a spoustu publikaci, ale proste se jim nechce jejich celkem slusny zivotni standard financovat tak problematicky) Jeden zije z pronajmu studia a techniky, druhy dela neco uplne jineho, taky nejaky obchod. Zbyli sice jeste foti, ale musi vyjit se tretinovym vydelkem, a sami nevedi jak dlouho to pujde. Ti co prestali fotit maji rodiny, ti co prezivaji jsou svobodni nebo rozvedeni bez deti.
Jak to bude dal nikdo moc nevi. Fotografie urcite nezanikne, ale v te podobe jak ji zname dnes urcite fungovat dlouho nebude.
nevidím to nijak dramaticky.
A v jaké podobě jí známe dnes, že zítra už nebude?
nevidím to nijak dramaticky.
Asi ji zname tak, ze Lesy ceske republiky si vas najmou na 50 fotek lesni tematiky a zaplati vam 100 000 Kc nebo EON na fotky stozaru, rozvoden a vedeni a zaplati vam 250 000 Kc. A zitra si to koupi za “30 USD”. Samozrejme ne u nas v CR, u nas zaplati EON tech 250 000 Kc spoluzakovi veduciho PR, ktery to pak koupi za tech 30 USD a doda. Tomu co pise Tomas verim, u nas se nejlepe zivi ateliery, ktere maji vazbu na marketingove agentury (a foti bryle, hodinky modu), neco jako dobry fotograf s atelierem kteremu nekdo zavola ze si nekdo preje aby vyfotil jelena nebo serii z podkrusnohori… to neznam.
nevidím to nijak dramaticky.
Tomu věřím. Chápu, že profesionálním fotografům nastaly krušnější časy. On ovšem každý konec monopolu bolí. Je to těžké. Pokud zákazník nevidí rozdíl mezi výsledkem práce za 250 000 Kč a 30 USD, nelze se divit, že si vybere levnější variantu. Pokud to nemá na výsledek žádný podstatný vliv, tak proč ne. Ovšem taky se mu může stát, že až svojí výroční zprávu nebo PR kampaň přizdobí fotografiemi z mobilu, tak bude mít správní radě co vysvětlovat. Případně vytvoří pěkný prostor pro akci konkurence.
Nemyslím ale, že pro amatéra nebo zájemce o fotografické dění jako takové nastává soumrak dobrých časů. Výstav jsou mraky nejrůznější kvality, zaměření a rozsahu, dostupných internetových fotografických stránek také, knih rovněž. I přes záplavu fotografií sporné kvality je lecos, co vskutku stojí za pozornost a čemu se také oné pozornosti dostane.
nevidím to nijak dramaticky.
“Pokud zákazník nevidí rozdíl mezi výsledkem práce za 250 000 Kč a 30 USD…”
Je pravda, ze mnoho – i renomovanych – zakazniku kvalitativni rozdily vnima jinak nebo vubec, ale to se take vyviji k lepsimu. Predevsim, a to je ale mnohem podstatnejsi, jsou ty kvalitativni rozdily objektivne stale mensi.
Komercni fotografie, o kterou tu jde, neni pro cloveka s vuli se neco naucit az zase tak nedosazitelny gral, casto jde (pouze) o perfektne odvedene remeslo.
Kdo neveri, at se podiva jake obrazky se nabizi treba na alamy.com nebo corbis.com. Specialne treba alamy pozaduje data v kvalite 50MB/nekomprimovany jpg. To odpovida asi 5100 pix sirky obrazku ktery v nahledu 1:1 musi byt technicky perfektni, ostry, bez artefaktu atd. To zacatecnik mozna napoprve nezvladne, ale tech co to alespon obcas zvladnou jsou desetitisice… alamy ma fundus kolem 11 000 000 obrazku a kazdy den pribyvaji dalsi. Samozrejme ze pro specialni temata i tam je konkurence zatim mensi, ale pro specialni temata je i mensi trh.
Nutno rici, ze prave alamy se snazi prodavat fotografie i tradicnim zpusobem, “microstock” zavedli teprve nedavno a vedlo to k bourlivym reakcim, nicmene, zavedli jej proto, ze tradicnim zpusobem nabizene fotografie (RF nebo L) proti konkurenci microstocku nemaji sanci.
Chci tim rict, ze kvalita samotna nestaci. Vsichni fotografove ktere znam a kteri ted bojuji o preziti jsou dobri az vyborni. Take jim nevadi, ze jejich povolani neni spojene s absolutni financni jistotou, to nebylo nikdy. Ale ted jde pomalu do tuheho i pro lidi co delaji magnumshoty jako treba A. Venzago…
nevidím to nijak dramaticky.
Vice co je prdel? Ze rozdil mezi fotkou za 250 000 Kc a 30 USD nemusi byt nutne zadny a taky casto neni. Treba krajinarska fotografie ma takova specifika, ze pokud nekdo dostane zakazku, tak ani za mesic nemusi mit sanci vyfotit konkretni scenerii. Naopak pokud si zadate v mikrofotobankach ze chcete 10 fotek Bruselu tak za “10 USD” budete mit fotky kterou vam skoro ani nema nikdo sanci do mesice vyfotit, nehlede na naprosto silene naklady.
Jediny rozdil muze byt v pripade ze potrebujete nejakou charakteristickou serii na urcite tema z ktere “kape” styl fotografa. Zbytecne to tlacite do extremu fotkama z mobilu. Tak to ale neni. “Milionu majitelu C 350D stomilionkrat” vyfotili Karluv most, neni problem si vybrat do vyrocni zpravy excelentni fotky po dolaru. Poradne zaplatit musite ale DPT studio, to zatim jinak nejde, ledazeby Bill udelal nejake tlacitko ve Wordu “save as book” 😉
nevidím to nijak dramaticky.
tak 1$ za fotku bylo vcera. Ted uz ji muzes mit za dvacetnik.
http://www.dreamstime.com/
nevidím to nijak dramaticky.
Ano, sam si trham vlasy kdyz tam prodam tri za dolar. Kdyz jednu nahodou nekdo koupi (kvuli jinemu zpusobu objednavky) za 1,8 USD jasam. V podstate to tam mam pouze kvuli holkam ktere oblbuji v hospode, aby to byla pravda ze prodavam fotky v USA 😉 Na druhou stranu 1000 USD jsem uz nasbiral, ale zacal jsem kdyz byl dolar za 28 Kc 😉
Devlavácia vnímania, nie fotografie
Istú analógiu tu vidím s hudbou. Dnes vyhráva hudba už takmer všade – v nákupných centrách, každej reštaurácii či aj krčme III. cenovej skupiny, na kúpaliskách, v baroch, vo výťahoch, pomaly aj v tramvajách… Hudbu vnímam ako prítomnú, hoci som o ňu nežiadal. Všetko to vnímam ako “akustický smog”. Raz som sedel na obede a vypadol prúd, rádio stíchlo. Ani neviete ako som si to vychunal. Akustické rušivé vnemy odrazu zmizly. Ostalo počuť iba ľudí ako sa vyprávajú, zvuky pozadia. Tým že vypadla hudba aj ľudia stíchli, ticho sa vyprávali, nekričali po sebe. Nie nadarmo sa vraví, že ticho lieči.
Devalvuje to hudbu ako takú? O tom sa môžeme sporiť, niekto bude tvrdiť že áno, iný zasa že nie. Čo je však jasné je fakt, že ľudia sa učia vedome hudbu ignorovať a vnímajú ju už iba ako akustické vnemy, rovnako ako hluk od áut na ulici, ako zvuk klikani myší a kláves na klávesnici, ako hukol klimatizácie, ako vrčanie ventilátorov, ako zvuk krokov na podlahe. Skúste zavrieť oči na na minútku počúvať okolo seba. Hoc môžete mať ticho v kancelárii, aj ticho je mimoriadne hlučné. Môj názor je že to likviduje hudbu ako UMENIE. Osobne som zaťažený veľmi na kvalitnú hudbu a počúvam ju aktívne, nie že popri nej niečo robím (Collegium musicuum, Fermáta, Frank Zappa a iné) To je ako pozerať film.
A teraz analógia s fotografiou…
Nejde o to či sa jedná o fotografiu na papieri alebo na monitore, prípadne projekciu. Ide proste o to AKO sa používa a za AKÝM účelom sa niekto na fotku pozrie. HLAVNE však ide o to, či pozorovateľ, ktorý dotyčnú fotografiu zhliadne (trebárs aj ako súčasť reklamy), túto fotografiu chcel vidieť, potreboval ju vidieť aby sa dozvedel určitú informáciu (by ste neverili, ale zrejme aj verili, aké bullshity bývajú v novinách ako tzv. “ilustračné fotografie”), či od nej niečo hlbšie očakáva, niečo čo ho naplní, niečo nad čím sa zamyslí. Dôjdme k záveru, že v dnešom svete sa často stáva (aj na sebe som to spozoroval), že človek je vystavený fotografii, ktorá ho nezaujíma, zrakom cez ňu prebehne, nevenuje jej dostatočnú pozornosť, nevníma kompozíciu, nemá z nej žiaden pocit. Prípadne vidí na nej nejakú celebritu a to je asi tak všetko. Na druhej strane, AK CHCE, tak sa zastaví a “ponorí” sa do fotografie. Otázka je, KDE takú fotografiu nájde? Keby sa tak snažil vnímať všetky fotografie, tak by určite celý deň nič iné nerobil a po istom čase by ho to určite prestalo baviť.
Bolo by veľmi zaujímavé keby na jeden deň zmizli všetky nevyžiadané fotografie, aby sme zistil aký je to pocit. Žial, fotografia je dnes hlavným prvkom reklám a rádio síce môžem vypnúť (v práci aj tak nemáme v kancelárii nič také, je tu ticho – našťastie), fyzicky vylepenú reklamu, či už na bilboarde alebo iba v novinách jednoducho nevypnem. A na internete sa človek fotografii proste nevyhne. Technicky to možné nie je, zrak, rovnako ako sluch, potrebujeme (aspoň tí, čo sme naň zvyknutý).
Ak môžem zhrnúť svoje myšlienky, tak si nemyslím že by fotografia devalvovala. Devalvuje však jej vnímanie ako umeleckého diela, lebo je už všade a za rôznymi účelmi, len nie umeleckými. Nie som veľký umelec, ale viem povedať keď nejaká fotografia na mňa zapôsobí a sprostreduje viac ako vizuálny vnem, pričom nemusí byť technicky dokolaná. Osobne fotografiu využívam skôr na dokumentáciu ako umenie, snažím sa dosiahnúť technicky “čisté” snímky. Je však mimoriadne príjemné otvoriť si raz za čas niektorú z kníh o fotení ktoré mám. Síce technika už pokročila, veci ktoré sa tam rozoberajú už dávno viem a niektoré sa už vôbec nepoužívajú, rád si však prezerám fotografie a pri niektorých sa zastavím a sledujem ich aj celé minúty. Sú skvelou inšpiríciou a človeka to okamžite “kopne”, chytí svoj “aparát” a skúša hľadať vo svojom okolí niečo, čo by bolo hodné “zachytiť”. Nie teraz robiť plagiáty, kópie, ale vnímať. Ďalej sú aj rôzne techniky úprav. Či už od “klasických” retuší, koláži, alebo novšie digitálne úpravy až po HDR. Všetko sa dá použiť. Ale pozor, aby z toho nebol gýč. 🙂
Berte kamery, foťte, upravuje v počítači. Úpravy v počítači sú to ist ako vyvolvanie fotorafií z filmu (aj tak fotím všetko do RAWu). Skúste vytvoriť niečo čo vypláva na povrch v záplave fotografií dnešného sveta. Podelte sa o to s blízkymi. Veľa zdaru pri fotení…
devlavácia vnímania, nie fotografie
Dobry den,
mam stejny nazor. Miliony (pod)prumernych fotografii, ktere denne vidame, automaticky otupuji nase vnimani a snizuji latku narocnosti. Problem neni v mediu.
Navic mozna funguje i fakt, ze dnes foti opravdu kazdy, kdo ma alespon jedno oko (a nekdy to vypada, ze ani to nema) a vi, ze udelat dobrou fotku neni snadny a tim je tolerantnejsi k fotkam ostatnich.
zilwar
Citlivé vrstvy
Dobrý den,
nechci technicky probírat tento článek bod po bodu. O tom to také vůbec není. Jen to vše vnímám hodně podobně.
Jako fotograf (doposud fotící skvělým Nikonem FM2) si vážně mohu často připadat jako jednooký král mezi slepými. Já mám to jedno oko přivřené u hledáčku, palec na páčce. Ale snad vidím víc, než ti ozáření několikapalcovými displeji…
A někdy mne zarazí, jak se některé mé fotky lidem líbí. Pak mi dojde, že jsou už zvyklí dostávat málo.
To málo stále častěji nabízí i časopisy, dokonce i v knížkách se víc hledá stále hůř.
Kamarád se nedávno ve svých slovech zmínil o Panu fotografovi. O panu Sudkovi. Mám pocit, že čím víc potkávám na své Cestě majitelů dokonalých foťáků, tím méně má pan Sudek možných následovníků.
Ale snad se ještě najde stále dost těch opravdových fotografů, jednookých králů, kterým možná kdysi pan Sudek svojí jednou rukou pokynul a řekl: následuj mne.
Pro mne jsou jimi třeba….Josef Koudelka, Jindřich Štreit, Hana Šebková, Jan Šibík,…
Kvalitní technika je samozřejmě velkým pomocníkem pro fotografa. Ale i bez ní se dají nafotit špičkové fotky. Bez těch správných citlivých vrstev v srdci, v oku fotografa, to nejde.
Přeji hezké dny a Dobré světlo.
Petr Hajner
Souhlasím s autorem článku
a vím, co tím chtěl říct. Článek je sice o fotografii, ale dalo by se to použít téměř pro celou naši společnost.
Já bych to přirovnal k zahrádce, na které se rozrůstá plevel.
Na začátku je zelenina (umění) menší, ale na zahrádce nebyl plevel (méně lidí se věnovalo “umění”), takže lépe vynikla a každý ji viděl. Dnes je zahrádka plná plevele a proto musí být zelenina mnohem větší, aby si jí někdo všimnul. Mám docela pocit, že se postupně z pěstování zeleniny stávaly dvě discipliny. V jedné jde stále o tu zeleninu a ve druhé se pěstuje plevel a někteří tvrdí, že to je zelenina.
Digitální fotografii bych ve svém příměru přirovnal k hnojivu. Pomohla výrazně zelenině, ale bohužel měla za následek výraznou pomoc plevelu.
Nic méně nedělil bych fotografii z hlediska “uměleckosti” na digitální a filmovou. Umělecká fotografie je jen jedna a je to o člověku – umělci. Jestli digitál, nebo analog je o použité technice a ta na rozdíl od člověka umění nedělá.
Celý ten problém je hlubší a souvisí s povrchnosti celé společnosti, která je více než dříve orientovaná na konzum a je jen dobře, že existují lidi, kteří i v této konzumní společnosti mají zájem nedělat věci povrchně, ať už z toho je umění, či nikoliv, to stejně jen rozsoudí čas 🙂 (viz. kolik současně uznávaných umělců bylo za svého života neuznávanými a zemřeli chudí).