Na předposledním FOTOpivu jsme se s Vláďou Skalickým dostali do debaty, jestli digitální fotografie devalvuje fotografii jako takovou. Vím, že je to 1000x omleté téma, ale jak se ukázalo i na tom pivu, tak na to pořád ještě existují různé úhly pohledu…
Argument “příznivců” téhle teorie je vesměs jeden: tím, že cvaknutí skoro nic nestojí, tak lidi míň přemýšlí nad samotným záběrem a víc bezmyšlenkovitě cvakají.
To má podle mě dva důsledky:
- Vzniká obrovské množství fotek, z nich většina se dá považovat za jasný odpad a měla by skončit v nejlepším příteli fotografa – v koši.
- Vzniká spousta výborných momentek, které by dřív třeba nikdy nevznikly, protože by každému bylo líto vyplácaného materiálu.
Asi nikdo nepochybuje o tom, že digitální fotoaparát má dneska jasné výhody např. u sportovních nebo reportážních fotografií, ale jak je to u krajin, zátiší, apod.? Je to jiné v případě, kdy se fotí rychlá a nepředvídatelná akce a když je na záběr hodně času a je možné si ho připravit a rozmyslet? Je krajinářská fotka, která je vybraná z několika podobných horší, protože jsem ji vybral až v počítači než ta, kterou jsem si měl promyslet a zmáčnout už na místě?
Pro mě osobně v tom velký rozdíl není. Samozřejmě, kdybych měl jen ten jeden film a stálo by to majlant, tak bych si záběry vybíral už na místě a rozhodoval bych se, do čeho políčko filmu investuji a do čeho ne. Měl bych možná pár dobrých fotek, ale další “dojmy” z daného místa bych si musel nosit tak maximálně v hlavě. I když znám osobně lidi, výborné fotografy, kteří stihli vyfotit celý klasický kinofilm za dobu, kdy my ostatní jsme zvládli maximálně pár políček. A bez digitálu. 🙂
Osobně se z těch fotek navíc dál učím – když je vybírám a zpracovávám, tak si vždycky říkám, co a proč jsem vybral a proč jsem ten daný záběr vyřadil. Takže z akce, kde nafotím řekněme 500 fotek, vyberu tak 80, které dál ukážu lidem, a cca 3-5, které si třeba vytisknu na A3. A někdy ani to ne, některé fotky skončí jen na webu, protože v nich třeba hned nevidím ten “zázrak”.
Je otázkou, jak je tenhle způsob učení účinný. Poslední dobou si sám sobě už říkám hned při pořízení záběru: “ten je jen památeční – byl jsem tady” a “tenhle je super, ten si budu zvětšovat”. A celkem se mi to i daří dodržet.
Mně osobně tenhle způsob práce vyhovuje a snažím se být k sobě přísný a ukazovat opravdu jen ty fotky, které za to stojí, a ten “odpad” si jen nechávat na disku. Když se pak ke mně dostane něco ve smyslu “podívej, byli jsme na dovolené”, kde jsou řádově stovky fotek, z toho klidně 10 z jednoho místa, jen různé varianty, tak jako první návrh dávám, aby to dotyčný nejdříve probral, vybral z toho tak maximálně 100, které si má cenu prohlížet, a zbytek ať si nechá jen pro sebe na památku.
A co vy? Jak vy se na to díváte?
Kvantita versus kvalita
Pravda, hodně diskutované téma. Nedávno jsem shlédl video na kterém se na toto téma zamyslel i fotograf Chris Orwig. Ten nazývá tu spoustu fotografií šumem. Je tedy zjevné, už z podstaty, že šum nepřispívá k viditelnosti těch dobrých fotek, a tak je mnohem těžší se prodrat tou haldou ke světlu pozornosti veřejnosti. Nicméně, to že fotíme digitálně má své nesporné klady v rychlosti jakou dostáváme odezvu své práce. Jestli jsme fotili dobře víme hned, nemusíme čekat na vyvolání. To urychluje proces učení. Na druhou stranu pokud chceme skutečně urychlit svů proces učení, vraťme se na chvíli do doby kinofilmu a omezme si počet fotek, který můžeme za ten den pořidit třeba na 36 snímků. Proces tak urychlíme. Výhodu mají i ti, kteří fotí do RAWu. Co snímek to cca 10MB na HDD. Po čase dojdeme k tomu, že je třeba fotografie promazat a s každým takovým promazáním si zvyšujeme laťku kvality. To co jsme akceptovali před rokem, nyní již není v limitu, protože máme desítky podobných, ovšem lepších snímků. Časem se člověk vybičuje. Chce to být na sebe přísný.
kvantita versus kvalita
Já na digitál moc nefotím a tak napíšu názor z druhé strany.
Myslím si, že každý fotografuje, jak mu jeho povaha dovolí. Na různých akcích vidím svěřepé reportéry, kteří cvakají jako o závod a docela je nechápu, protože např. v tomto případě si myslím, že nejlepší výsledek reportáže je na klasický film s klasickou emulzí vyvolaný v klasické vývojce – ale je to jen můj pohled na tuto věc. Když srovnám výsledky zuřivého cvakálisty se mnou – on nafotí během odpoledne spoustu set záběrů, já do stovky ( a to se ještě hodně rozšoupnu ) a z té stovky vyberu, když se zadaří, deset záběrů na zvětšování – v pohodě, protože
chemická cesta mě nutí k trpělivosti, kterou jinak postrádám a tak mě i nepřímo tento proces i vychovává. Digitální zuřivec někdy pozdě večer vybírá ze stovek záběrů, ve spěchu a bez trpělivosti. Co se týče rychlosti zpracování, můžu Vám zodpovědně říci, že ve velké většině případů mám fotky z klasiky dříve, než mí digi-kolegové, protože je zpracovávají “až bude na to čas”, kdežto já dbám, abych film vyvolal okamžitě.
Trochu jiné je to u fotografování krajiny. Protože fotím na SF, mám zamilovaný postup – přijdu na vhodný motiv, rozložím nádobíčko ( 8kg batoh + 3 kg stativ ). Nasadím objektiv, potom druhý, třetí a vybírám nejlepší úhel záběru. Když ho mám, upevním aparát na stativ a laboruji s filtry. Když jsem spokojen, pečlivě změřím expozici ( když nejsem spokojen, vše zbalím a jdu dál ) a exponuji – většinou 3 expozice s různou clonou nebo časem. Prostě obřad, který miluji.
Když za odpoledne nafotím tři motivy, které stojí za to, jsem nadmíru spokojen, ale stačí mi i jeden. Někomu se tohle bude zdát jako anachronismus, ale mě by bez toho focení nebavilo. Navíc – a to je pro mě velmi důležité – mám v ruce obrazové médium, které neexistuje jenom ve virtuální realitě a když nepřijde požár nebo jiná katastrofa – vydrží minimálně 120 let.
kvantita versus kvalita
Ad rychlost:
Takové “piplání” se záběrem není imho možné na nějaké exotické dovolené nebo dokonce na místech, kde jsem předtím nikde nebyl. Pokud bych se takhle piplal, tak z toho místa uvidím ani ne desetinu. Ten postup je určitě krásný a stojí za to si ho vychutnat, ale pro mě osobně to jde jen na místech, kde to znám a kam se už vracím, protože tam tu fotku chci udělat. V opačném místě mě žene zvědavost, co ještě uvidím, protože bych si pak vyčítal, že jsem se někam nepodíval jen proto, že jsem trávil hodinu na jednom místě s jednou fotkou. 🙂
Ad trvanlivost:
120 let? To se ale bavíte o černobílém filmu. A to ještě klasickém, ne vyvolávaném C-41 a poctivě vyvolaném. Co mají ale dělat chudáci diáci a negativáci, kterým to i po pár desítkách let zfialoví, zežloutne a já nevím co ještě? Co mají dělat ti, kdo si to nechali vyvolat v levném minilabu nebo drogerii, aby pak zjistili, že nekvalitní nebo vyčerpaná chemie za pár let úplně vybledne?
Jinak jsem to nepsal kvůli porovnání film vs. digitál, na to tady máme jiné články. Spíš mi šlo o ty postupy a o degradaci samotnou.
kvantita versus kvalita
Pardon, myslel jsem, že se bavíme o seriózním focení, ne o zápisníkovém fotografování z dovolené – na to mám dokonce i já digitál. Nicméně i zde si najdu čas na pořízení SF fotografií – někdy to chce pouze překonat lenost a vstát hodinku dříve – ruku na srdce, proč existuje hodně fotografií západů slunce, ale jenom málo východů ?
Patřím také mezi ty, kteří vlastní diáky a negativy čb. ( ze 60. let ). Kromě ORWOchromů na nich žádný proces stárnutí zatím nepozoruji. Je pravda, že bar. negativy nemám, protože tenkrát ještě nebyly k sehnání.
kvantita versus kvalita
ou… a v tom to vězí. digitální fotografie (tak jak o ní těď diskutujeme) je vyjádřením a důsledkem (nikoliv snad příčinou) – touhy vidět víc, nasát místo za krátký čas a hned dál. to je životní styl, jemuž slouží fotografie (nejlépe pak digitální). nerozumějte mi špatně, já to nekritizuji, to je volba a já jí nehodnotím.
píšete o tom ovšem tak samozřejmě, až mrazí. proti tomu dávám já svůj pohled středo(velko)formátníka, že budu raději chodit celý týden na dovolené na jedno místo a doufat, že udělám záběr. a když neudělám, světu to bude úplně jedno, “fotografie” nebude o nic chudší a já to místo nepřestanu mít rád. jen to příbuzenstvo s bude muset smířit s tím, že jsem byl v řecku a akropoli viděl jen v české televizi.
kvantita versus kvalita
Zpusob fotografovani ktery Meriamon popisuje, je pouze na prvni pohled ztotoznitelny s mediem na ktere se ten obrazek porizuje.
Ten “pomaly” zpusob porizovani je typicky pro urcite motivy, stejne tak jako ten “rychly” je typicky pro jine motivy, nikoli pro zaznamove medium.
Zatimco ale pro ten “rychly” existuji uz dnes i pro hobbyfotografy financne dostupne obe alternativy – jak digitalni, tak analogova – u fotografie na velky a stredni format si temer nikdo, kdo ma fotografovani pouze jako zalibu, digitalni verzi nemuze zatim dovolit. Jinymi slovy, nema cenu srovnavat zpusob fotografovani rychle reportaze s krajinarskym shotem na stredni format a myslet si ze porovnavam rozdily ve fotografovani na film nebo senzor.
Kdyz pro nasi kancelar obcas objednam renomovaneho fotografa architektury, prijde s kardanem a digitalnim backem a zpusob jeho prace se od toho na kterem si tolik Meriamon zaklada nelisi.
Teprve az se vyvoj dostane tak daleko, ze i vetsina narocnych amateru si bude moci bez vetsich problemu dovolit pracovat i na digitalni snimace pro stredni format, bude mozne porovnat, kdo a proc porizuje takove snimky na film a kdo ne.
Mimochodem, tahle situace uz tu kdysi byla: pred prichodem digitalni techniky si tak 95% z vas kdo ted fotografujete na stredni format na film tuhle techniku nemohlo dovolit. Jeji pravy rozmach nastal teprve s padem cen na ebay diky prechodu profesionalu na digitalni zaznam…
Z toho vyplyva, ze porovnat zpusob fotografovani na senzor nebo film pujde nejspis pouze u maleho formatu, ale i tady je to obtizne, z podobnych duvodu. Vetsina hobbyfotografu totiz nikdy nepracovala na film tak, jako nekdo kdo opravdu TEN snimek odnekud prinest musi. Diky tomu, ze naklady na filmovy material pro typickeho ceskeho amatera hraly vzdycky urcitou roli, se ted muze zdat ze zmena zpusobu zaznamu ma stezejni vliv na zpusob fotografovani. To je ale omyl. Cesti fotoamateri se s nastupem digitalni fotografie pouze zacinaji chovat tak, jak by se chovali odjakziva kdyby si mohli dovolit nehledet na filmove naklady, tedy jak se uz odjakziva chovali jejich kolegove z vyspelejsich zemi.
Videt je to treba uz kdyz se podivate nekam, kde naklady na film nehraly pro amatery az tak zasadni roli.
V dobach, kdy jsem fotografoval pouze na film, jsem se o to kolik spotrebuju materialu nikdy nestaral. Objednaval jsem jej po sarzich a kdyz jeho hromada v lednicce zacala byt mensi, tak jsem objednal novou varku. Celkem dobre porovnatelne jsou moje planovane projekty. Drive jsem je fotografoval stoprocentne na stredni format a prumerna spotreba materialu byvala kolem deseti az patnacti svitku. To odpovida asi 220 obrazkum, ze kterych jsem pote asi tri pouzil.
Dnes sice nekdy stale jeste beru svitek – hlavne proto, ze si na motivy narocne na detaily nemuzu dovolit digiback – ale vetsinu fotografuju digitalne. Typicky z takoveho foceni prinesu kolem 400 obrazku. To na prvni pohled vypada na dvojnasobek, ze? Duvod je nutne hledat v nespolehlivosti AF u Canonu 5D, se kterym fotografuju. Zatimco u mamiye jsem mel jeden obrazek z deseti neostry, u 5D je jeden z peti ostry (ostre jsou vsechny, ale ja mam na mysli OPRAVDU ostry). Proto jsem si navykl ten samy zaber porizovat alespon desetkrat a doufat, ze mezi nimi bude neco pouzitelneho.
Jinak je ale zpusob prace totozny.
Obecne se skutecnost ze fotografuju uz vetsinou digitalne u mne projevila spis tim, ze fotim celkove mene. Zatimco jsem drive mel Leicu vzdycky u sebe, DSLR s sebou tahat mne ani nenapadne, je tezka, choulostiva a neohrabana. Timpadem v primem srovnani produkuju mene fotografii nez driv – alespon nez prijde M9 s kinofilmovym formatem.
Takze muj facit na pocatecni otazku zni, ze zpusob fotografovani, mnozstvi porizenych zaberu i zpusob vyberu tech konecnych neni na pouzitem mediu zavisly. Zavisi pouze na osobnosti fotografa a na motivu.
Zaplava digitalnich obrazku o ktere je rec ma svuj puvod spis ve skutecnosti, ze dnes fotografuje mnohem vic lidi nez tomu bylo driv, a ze tak cini v situacich kdy by drive fotografie nevznikly. To je ale uplne nova fotograficka disciplina, pro kterou z analogove doby neexistuje nic srovnatelneho. Porovnavat dnesni fotografy mobilem s nekym kdo jde se strednim formatem fotit krajinu je stejne, jako porovnavat vas zpusob telefonovani pred dvaceti lety telefonem s otocnym volicem s tim co, jak a proc dnes delate se svym iPhone 3G.
kvantita versus kvalita
hezky napsany, to bych klidne podepsal
Od digitalu k filmu
Jasne, nic nie je cierne alebo biele. Mne ultrazoomove cvakatko skutocne hodne pomohlo naucit sa zaklady fotografie. Bez moznosti bezplatneho odpadu sa clovek natolko neuvolni a nevyskusa co sa da.
Pred rokom som dokumentoval oslavu digitalom a zo srandy som cvakol jeden snimok na flexaretu. Po vyvolani snimku to skoncilo zahodenim vsetkych digitalnych fotiek. Odvtedy “fotim len na flexaretu” a obcas, ked je dovod pre dokumentaciu, “cvakam na digital”. Vysoku cenu na snimok a fotograficke obmedzenia flexarety povazujem za najlepsiu motivaciu rozmyslat nad snimkom. A tato vychova sa mi premieta uz i do digitalu. 😉
Přeceňování techniky
V posledních letech se amatérská fotografie dostala strašně na povrch.
Stačí srovnat například poválečné (ale i předválečné) časopisy s dnešními. Dnes se na každého hrne nesmyslná záplava “nových” přístrojů a řeší se se témata typu “Nový Zéland – ráj fotografů”.
Čtenář dnes nabyde rychle dojmu, že bez nejnovějšího fotáku, úžasného zůmu a vycestování do exotické země, se skvělé snímky pořídit nedají. To je ovšem problém i všech jiných odvětví.
Důležité je se zamyslet nad tím, jaký to má všechno smysl. Potřebuji se obložit věcmi? Potřebuji neustále řešit něco nového? Potřebuji se utvrzovat tím, že bez nového xx megapixlového snímače a super rychlého autofokusu
nejsem schopen vyfotografovat fotbalistu, motocykl nebo svoji přítelkyni?? Je to vždy věc osobního přístupu a životního stylu. Žijeme v době reklam, marketingu a uměle vytvářených módních vln.
Sama technika nikdy nic devalvovat ani zhodnocovat nemůže. To dokáže pouze lidský rozum, um, duch, myšlenky.
Dnes se bohužel na toto zapomělo a chybí určitá pokora a víra v rozum. Mám drahé horské kolo jsem cyklista, mám drahý fotoaparát jsem fotograf, mám drahé vysokohorské boty jsem horolezec. Už se nějak pozapomělo,
že dobrý cyklista potřebuje především specifickou fyzickou kondici, pro vážné focení musím mít touhu a myšlenkyjak je vyjádřit a co vyjádřit (nikoli touhu ukazovat sousedovi drahý foťák), horolezec musí znát hory a skály. Technika je vždy sekundární problém.
Nejhodnotnější fotky vznikly většinou nejjednoduší technikou. Vzpomeňme na Atgeta, Stieglitze, Mana, Sudka, Háka, a dalších.
Zkuste si vzít Flexaret s filmem o citlivosti 100 a běžte fotit. Cokoli a kdekoli!!! Flexaret je technicky dokonalý foťák na většinu témat. Co…neslyším…jo že to většinu nebude bavit, že nemůžu nic nastavovat, že nemůžu řešit filtry, šum, vyvážení a já nevím co ještě.
Že zbývá jenom přemýšlení o tématu a o otázce proč? Aha já zapoměl. Kvůli tomu fotit je opravdu asi pošetilost pro pár bláznů.
přeceňování techniky
Miluji líbivá prohlášení, typu “podivejte se, na co fotili staří mistři”. A prohlášení o Flexaretě mně dojalo 🙂
Nic proti starým postupům, ale dobře si vzpomínám, na své mládí, kdy jsem zápasil s Corinou, Ljubitelem a následně s Flexaretem. Co se dalo fotit? Krajinky, skupinky lidí. To mě tedy neuspokojovalo. Pak jsem byl šťasten, když jsem sehnal předsádky. Ale výsledek – nic moc. Sportovní, akční fotografie? Pokud člověk strčil aparát až k závodníkovi, tak fajn. Možnost výřezů z fotografií byla silně omezena přinejmenším jejich zrnitostí. Když jsme vyfotil ochočené vrabce či sýkory, tak zklamání z té tečky na fotografii bylo hrozné.
Samozřejmě existovaly i lepší fotoaparáty, ale za tehdy tak astronomickou sumu.
Je pěkné, líbivé a populární hovořit o lidském duchu, umu atd. atd. Ale k tomu, abych vyrobil fotografii, která nezaujme pouze příbuzenstvo potřebuji mít příslušné technické zázemí (výbavu). Jak směšně by působily mé fotky např. ze sportu, kdybych je fotil flexaretou v porovnání s profesionálně odvedenou prací s dlouhým teleobjektivem. A wildlife to stejné. A v současné době se dost stírá rozdíl mezi amatéry a vyspělými profíky. A může za to i dostupnost (cenová) techniky. Pak již skutečně může vyjít najevo rozdíl lidského ducha či umu a ne pouze rozdíl v technickém vybavení profíka a amatéra.
A k otázce v článku – devalvuje digitální fotografie fotografii? Ano i ne. Každopádně zvyšuje nároky. Což pro některé profíky může být devastující (např. svatební). Po pravdě řečeno musí být velmi složité uživit se jako fotograf na volné noze. Navíc začínající. Každý má aparát a každý to “umí” či tomu “rozumí”.
Na druhou stranu, síto kvality je tvrdé, vyžaduje se prosadit právě tím, co a proč fotím, jakou mám vizi. Čili vypracovat se k tomu, abych neměl jednu hezkou fotku za rok, ale stabilně … 🙂 Takže fotit a fotit a fotit …
Ve výsledku – neviděl bych to tak černě. Koho fotografie baví, tak si jí užije. A to, že někdo, kdo nic neumí má výbavu za půl melouna? To mně nechává chladným. Ať si utrácí peníze za co chce ..
Asi tak.
přeceňování techniky
Čekal jsem kdo dá příklad se “sportovní akční fotografií”……
Vždycky jsou velice usměvné přirovnání ” já fotím rally, já potřebuju rychlej AF”. Je to hrubé nepochopení celé problematiky fotografování a AF je pouze jako pomocná berla.
V zásadě s vámi nesouhlasím. K tomu abych vyrobil fotografii, která nezaujme pouze příbuzné, mohu mít jakýkoli fotoaparát.
Fotky ze sportu fotografované zmíněným Flexaretem v žádném případě nemusí působit směšně, pokud víte co chcete fotit a proč to chcete fotit. Fotka fotbalisty prásknutá na dálku velkým teleobjektivem, se uplatní jeden den v nějakých novinách, jinak je celkem k ničemu z hlediska výtvarného. Jedna z nejlepších sportovních fotek 20-tého století je od Tereby jeho zmoklý brankář. V mnoha ohledech do dnes nepřekonatelná fotka. Není podstatné čím to fotil, podstatné je co vyfotil a jak. Konkrétní fotka klidně mohla vzniknout Flexaretem.
Nevím co myslíte profesionálně odvedenou prací s dlouhým teleobjektivem. Teleobjektivy byly už před 150 lety. Postavit se na kraj hřiště nebo dráhy a napráskat za utkání 500 fotek a pak vybrat 3 nejlepší, není zas takovej problém a zvládne to (a dělá to) kde kdo. Je úplně jedno jestli to nafotíte na film nebo na čip.
Dívám se na celý problém jinak. Co nám překotný vývoj techniky opravdu přinesl? Myšleno ve fotografii.
Fotit na asfaltové destičky jako kolem roku 1830 je opravdu nesmysl. Ale řekněme, že vývoj středo a velkoformátových přístrojů dosáhl v podstatě vrcholu v padesátých letech, vývoj kinofilmových přístrojů v letech 70-tých. Ano i dále pokračoval a pokračuje vývoj – motorové posuny, automatické režimy, lepší MC vrstvy, AF atd, atd, ale vliv na výslednou kvalitu fotky je buď žádný nebo velice marginální. A teď se dostaneme k jádru věci. Nebylo by lepší se začít zabývat, nikoli vývojem techniky, ale už konečně, nebo opět, “vývojem myšlenek”. Je opravdu podstatné jestli AF z roku 1980 zaostřilo za 1 vteřinu a dnešní AF zaostří za 0,3 vteřiny (příklad, nechytejte mě za číslíčka)??. Je to opravdu podstatné??? Pokud přijmu myšlenku že potřebuji automaticky nafotit 3 snímky za vteřinu, pak opravdu potřebuji AF který zaostří za 0,3vt.
Včem je lepší dnešní DSLR oproti kinofilmové manuální zrcadlovce z roku 1975?? Dovedete na toto odpovědět??
přeceňování techniky
Myslím si, že trochu míjíme s použitím pojmu “technika”. Já pod tím pojmem nemyslím pouze fotoaparát. Proto mně přijde velmi úsměvné, že hovoříte o použití flexarety na sportovní snímky. Se “základním” objektivem nemáte mnoho šancí.
Trošku mě ovšem překvapuje argumentace, kolem Terebovy fotky. Vy víte, že fotil flexaretou? Hmmmm…..
Samozřejmě, že podstatným je výsledek. Na této “omleté pravdě” se shodnou všichni. Ovšem k jeho dosažení potřebujete mít i příslušnou techniku.
Někdo potřebuje velkoformátově fotit na desky, někdo potřebuje rychlý autofocus, někdo zase sériové snímání. Žánrů je hodně, prakticky neexistuje nikdo, kdo by obsáhl vše.
To, že k svému focení, k svému přístupu k pořizování snímků nepotřebujete např. jiné objektivy než základní (=flexaret 🙂 ), stejně jako nepotřebujete rychlý AF, je Váš přístup, vyhovující Vašim potřebám.
Pro mně osobně je např. rychlost AF dost podstatná (pro focení pohyblivých objektů) (pozor, teď hovořím o rychlosti AF, ne rychlosti snímání!!!). Pak jsou podstatná i ta číslíčka 🙂
Příklad s teleobjektivem ovšem mířil na Váš příklad s Flexaretou. Doufal jsem, že je z toho zřejmé, že každý potřebuje ke své práci něco jiného.
Moc jsme nepochopil, proč chcete srovnat DSLR se zrcadlovkou z ruku 1975. Stačí se podívat na specifikace. Pokud v nich nenajdete rozdíl, který Vás zaujme, je pro Vás důležitý, tak skutečně nepotřebujete fotit digitálně a stačí Vám film.
Co jsem ovšem nepochopil, to je Váš výrok:“Vždycky jsou velice usměvné přirovnání ” já fotím rally, já potřebuju rychlej AF”. Je to hrubé nepochopení celé problematiky fotografování a AF je pouze jako pomocná berla.”
Jaké je v tom nepochopení problematiky? Samozřejmě, že AF pouze pomáhá vzniku snímku, a ..? Co z toho plyne? Prostě k vytvoření působivého snímku je třeba zaostřit. Tak použiji “pomocnou techniku”. Ke správné expozici zase mohu použít expozimetr. A tato technika se stále zlepšuje. Proč je to nepochopení problematiky fotografování????
Toť z mé strany vše. Ale myslím, že tato debata nemá moc cenu. Prostě ať si každý zvolí techniku, která mu více vyhovuje.
přeceňování techniky
Nevím čím fotil Tereba, napsal jsem že takováto fotka mohla být klidně vyfotografována Flexaretou….
Tato debata opravdu nemá moc cenu. dalo by se říct, že vůbec, pokud nejste ochoten se odprostit od zbytečného balastu a debatovat pod povrchem.
Zvolte si tedy techniku, která vám vyhovuje.
Dobré světlo.
S.P.
přeceňování techniky
Pouze by chtěl doplnit, že fotografie Stanislava Tereby “Brankář v dešti” byla vyfocena fotoaparátem Praktisix s objektivem Sonnar 2,8/180mm.
Ano i ne
Já myslím, že ta záplava fotek je spíše způsobená komunikačními možnostmi (web, e-mail) dnešní doby Kdyby bylo dříve snadné a vlastně zadarmo rozposlat či na webu publikovat jakékoli množství fotek, tak jak je to dnes, určitě by se to dělalo i dříve.
Že i dříve vznikaly hory nicneříkajících fotek, to by asi potvrdila každá obsluha minilabu. Jen o tom nikdo moc nevěděl (kromě nafouklé krabice od bot), protože nebyl prostor pro jejich publikaci a pokud je někdo chtěl vyrobit i pro ostatní, kteří s ním byly třeba na dovolené, tak jich neudělal každému 180 (z 5 filmů), ale vybral pár a každému jich dal třeba 10.
Na druhou stranu si myslím, že digi technika naopak může vésti ke zkvalitnění fotografie, protože se jí může zabývat i ten, kdo dříve z jakéhokoli důvodu klasický postup nezvládal. A to naopak může obohatit fotografii o jeho tvorbu.
k tomuto tématu
Myslím si, že to není jen o ceně té fotografie. Když jsem začínal s digi zrcadlovkou, měl jsem 1Gb kartu a fotil do Rawu, to mě tehdy přišlo na 45 fotek karta, a to si člověk setsakra vybíral, co nafotí. Taky mě to naučilo okamžitě po focení na displayi promazat zjevně nepodařené snímky, abych vůbec měl prostor fotit dál.
A výsledek? I dnes, když mám dostatek místa jak na kartách, tak na disku, se těchto zvyků držím. Sice si z focení přinesu třeba 200 fotek, ale následně to v Lightroomu okamžitě vytřídím a jen to, co mě opravdu zaujme nějak zpracuju a vyexportuju. No a z toho vyexportovaného jen to best of the best nechám vytisknout a třeba i na větší formát, ale to už je takový můj svátek.
Lidí, co cvakali jak prdlí bylo vždycky dost. Prostě si chtěli cvakat a dál se tím nezabývat, tak to dávali jen vyvolat a bylo. dneska můžou cvakat spoustu jpg a dávat je rovnou vyvolat, to je fajn, já jim to přeju, ale když někdo fotil dřív a měl doma temnou komoru, piplal se s každým obrázkem, nevěřím, že by stejnou péči něvěnoval i digitálním snímkům v digitální temné komoře.
Když to shrnu, pokud někomu záleží na hezkých fotografiích, tak pro to něco udělá, počínaje správnou expozicí (i kdyby to pak dal jen vyvolat), úpravami konče (samozřejmě s mírou), pokud si chce někdo prostě zacvakat, tak to ani kinofilm nespasí.
Devalvuje digitální fotografie fotografi
Každá technologie má své. Digitální je teď hodně tlačená a popravdě je pro většinu z nás pohodlnější ji používat. Analogově fotit byl, je a bude kumšt a stejně tak jako to bylo o cvakání. Stejné je to s digitálem. Technologie jen boří bariéry, což je přesně to, co po ní požadujeme. Brečet nad tím nemá valnou cenu. Osobně pro mě fotit “po staru” má daleko větší kouzlo a náboj. Přesto jistota digitálu často rozhoduje. Zamyslel bych se spíš nad tou explozí exhibicionistů na webových foto-portálech. Proč tolik stojíme o uznání krásně ostrého ptáčka na pozadí bagdádsky nereálně modrého nebe? Přiznám se bez mučení i já jsem prošel tímto poblouzněním, na což nyní pohlížím tak trochu skrze své prsty. Co vy na to?
devalvuje digitální fotografie fotografi
Když už tady byl zmiňován Sonnar 180/2,8, uvededu jednu zkušenost v souvislosti s rychlým autofokusem. Ač vlastním perfektní Canon 200/2,8 loni na jedné historické slavnosti jsem vytáhl zmíněný Sonnar a zkusil po letech zase akční reportáž s manuálem. Protože na EOSu 33V je nádherný světlý hledáček, nebyl to zase až takový problém – je to pouze záležitost mozku a paží, jak praví klasik. Výsledky byly přinejmenším stejně kvalitní, jako z moderního objektivu:
http://www.fotoaparat.cz/index.php?r=25&rp=423897&gal=photo
http://www.fotoaparat.cz/index.php?r=25&rp=437983&gal=photo#
Takže fotografii zmoklého brankáře zase nebyl takový problém technicky udělat.
devalvuje digitální fotografie fotografi
Chlapi, to mi nedělejte. Hezky se čtou ty diskuse, ale neukazujte fotky, protože na těch je vidět, že je úplně jedno, čím to fotíte. Kdo umí, ať fotí čím chce, kdo neumí, tomu nepomůže Sonar, Flexaret, Mamyia, Canon 5D nebo já nevím co…
Kvalita techniky
Chápu, že na tom názoru o Flexaretě něco je, ale nelze to brát absolutně. Sám fotím digitálně starým Olympusem UZ 720. Kvůli pomalosti prakticky nejde udělat sportovní fotografii, to mi ale nevadí. Spíš mě párkrát zamrzelo, že se povedla opravdu pěkná fotka a vzhledem ke 3Mpx rozlišení prostě nejde udělat větší kvalitní zvětšenina než A4. To samé s kinofilmem, vše má své limity, které překonává právě ta technika. Takže o jejím přínosu nemůže být sporu. Jsou obory fotografie, které se bez pořádné techniky neobejdou, třeba makro a pod.
kvalita techniky
je otázkou, jestli se fotografie neobejde bez těch oborů 🙂
tak sorry, to byla jen malá provokace…
Horses for courses
Vysledkem fotografie je obraz. Technika je nastrojem, ktery umoznuje jeho porizeni. Nevidim racionalni duvod, proc ji nevyuzit k zvyseni pravdepodobnosti dosazeni zameru. Zadna rychlopalba nenahradi nedostatek zameru, ale pomuze vystihnout ten spravny moment u deju, kterych vyvoj se spatne odhaduje.
S fotografickou technikou je to stejne jako s jakoukoliv jinou – neexistuje univerzalni fotoaparat na vsechno. Fotim leccim a na ledacos, ale neodvazil bych se neco vyzdvihovat nad neco jineho.
Samozrejme ze se da fotografovat sport s MF, a dokonce i s Flexaretou. V pripade brankare, jde vic o vystizeni okamziku nez o zaostreni – da se docela dobre odhadnout kde bude. Podobne je to mozne i u motoristickeho sportu. Na druhe strane, s dovadejicimi detmi rychly AF skutecne ocenim.
Jinak trend porizovani velkych davek se v profesionalni fotografii prosadil jiz pred dobou digitalni. 10 snimku za sekundu delali zrcadlovky v 70-tych letech. Jako amaterovi je mi dost jedno, jestli odnekud prinesu dobrou fotku nebo ne. Uziju si uz toho pocitu. Pokud me za to nekdo plati, tak proste MUSIM prinest neco co je publikovatelne. V te chvili je kazda technologicka pomoc dobra. Dokonce i jako amater si rad necham pomoct technikou k realizaci zameru. Proc se mam utapet ve zmarenych pokusech nez se dostavi nirvana uspechu, kdyz s pouzitim primerene techniky toho lze dosahnout mnohem primocareji.
horses for courses
Já si myslím – a je jedno, jakou kameru použiji – že 10 obrázků na vteřinu nic neřeší a já tuto pomůcku nepoužívám, protože můžu přijít o záběr zrvona v tom časovém úseku mezi expozicemi. I na velmi rychlou reportáž je, dle mého názoru nejlepší oko a prst na spoušti.
horses for courses
Podle meho nazoru bude zalezet na motivu. Napriklad u atletiky, tance a spol lze odhadnout vyvoj pohybu velmi dobre, u kolektivnich sportu je to uz slozitejsi (byt porad lze sledovat mic). U dovadejicich deti to ale lze mnohem hur – ve ktere fazi se zmeni soustredeny vyraz v rozzareni usmev a spol.
Netrvrdim, ze se neda poridit slusna fotografie bez serie, ale je cela rada situaci, kdy to pomuze.
V jine vetvi zde byla zminena situace zname ukazujici 500 fotek. Je potreba rozlisit fazi snimani a fazi prezentace. Ano, kos je nejvetsim pritelem a nejen zacinajiciho autora.
Pravda
Nedávno jsem se jako rodina sešli a já jsem vzal notebook, že ukážu fotky. Jenže sestřenice přijela z egypta a chtěla ukázat, jak se tam měla. Jenže právě tehdy nastal problém, strčila do čtečky kartu a už to jelo. 500 fotek z jednoho komplexu, který byl eště navíc uzavřený bez mstní kultury, vše podřízené turistům. Tak tahle ukazvala prvních 5 minut dobrý, ale pak ty fotky byly stejné, ona a moře, moře a ona… Už mě to nebavilo ale nic jsem neříkal…
Na moje fotky se nedostalo, ikdyž z každé dovolené jsem měl udělanou galerii, kterou bylo třeba jenom spustit a 5 minut koukat.
Rozhodně se lidé musí zamyslet co prezentovat a co ne.
Tento článek je velice pravdivý, ale myslím, že třeba já jsem dítě digitálu a bez “LCDčka” bych se už neobešel.
pravda
Stalo se mi něco podobného … a jen s vypětím všech sil jsem odolával nutkání tu paměťovou kartu “omylem” přeformátovat ;-(
pravda
.. no tak na to nekoukejte a je to… kdo vás nutí?
Devalvace fotografie?
Myslím, že ani ne. Co by vlastně pojem “devalvace fotografie” znamenal? Že vytvořit slušnou fotografií je teď s digitální technikou nějak jednodušší. A to si nemyslím.
Co se mění je samozřejmě ta pomyslná gaussova křivka, která je teď, v digitální éře, dole mnohem “širší”, ale dosáhnout slušné fotografie je stále stejně těžké. Můžeme se bavit o tom, že digitál mi bez navýšení ceny umožní třeba více různých expozic stejného snímku, ale zase jeho nižší rozsah je problém atd.
Dobré světlo všem
Martin Malec
a co dalsi ditigalni technologie?
Devalvuje televizi digitalni televize, ktera prichazi? Devalvuje digitalni video stare snimky, porizene analogovou kamerou?
Nebylo by v duchu “devalvatoru” lepsi misto PC a notebooku komunikovat i nadale telegrafem?…))).
Zamerne jsem uvedl priklady, na ktere snad dokazeme dat jednoznacnou odpoved.
Pro me tedy i na vyse uvedeny dotaz je je jednoznacna odpoved. Digitalni technika, dnesni digitalni doby rozhodne nedevalvuje fotografii, jako takovou.
Dava sirsi moznosti a logicky plodi vetsi produkci a je tedy treba vice vybirat, ale o devalvaci fotografie bych si netroufal hovorit.
úpadek řemesla
Digitální fotografie vše zjednodušila, což je asi dobře, ale ta masa lidí se s tímto médiem teprve musí naučit zacházet.
Noviny by v rámci ušetření neměli chtít po novinářích, aby si snímky k článkům dělali sami. Když umí totograf zmáčknout čudlík, tak jej přeci nebudu platit, když novinář dokáže to samé.
Přístroje pro masy, kde se aplikuje reklama od Kodaku, zmačknetě knoflík a vše ostatní uděláme za Vás. Přínos a kreativita autora je pak schována za automatickými programi, které netuší co fotografuji a co bych chtěl fotografií říci.
Barevné posuny a zářivé nereálné barvy. Když vidíte jednu fotografii fialového sněhu tak jí zdrbete, ale když jich jsou tisíce tak už nad tímto podstatným detailem mávnete rukou a slevujete ze svých požadavků.
Úpravy tipu, čím více použiji filtrů a různých pomůcek v PC tím bude fotografie lepší bohužel neplatí. Už od vinálezu fotografie se snímky upravovaly, ale vždy s rozmyslem a důvodem. Ne jen něco zmačknu a bude z toho umění.
Chce to ještě hodně času, přemýšlení o tom co fotografuji, proč to dělám a co bych chtěl snímkem říci. Vložit do práce výtvarné umění, ne jen otiskl skutečnost v horším případě jako kopii podle vzoru od nějakého fotografa a považoval vzniklé dílo za dokonalost. Pokusit se vyvarovat kýčům a účelovým fotkám bez nálady a nápadu. Já vím, že po 120 letech fotografie v Čechách a 190 letech od vzniku fotografie se toho už moc nového vymyslet nedá, ale přece bychom to mohli zkusit.
Mohl bych pokračovat, ale už by to asi nemělo smysl jako debaty z minulého století, zda fotografie zabije malířství, boje mezi piktorialisty (bromolej, platinový tisk, uhlotisk…) a zastánce čísté fotografie (negativ/pozitiv), hádání o kompozici….atd. No a teď tu máme digitál :-))
Není to o technice ale o lidech
Nemyslím si, že digitální technika, nebo jakákoli technika, jako taková devalvuje fotografii. Technika samotná za to nemůže, za technikou stojí člověk. Ten se samozřejmě snaží (jemu) dostupnou techniku využít a použít k co nejlepšímu výsledku (svému). Je úplně jedno jestli používá film, motor či hyper rychlé AF, je jedno kolik “nafláká” záběrů. Nejdůležitější je přece ten jeden jediný výsledek. Mě jako diváka nezajímá na co, čím a za jakých podmínek toho bylo dosaženo. Mě zajímá jak ta fotka na mě působí, co mi říká…
Problém nastává, pokud fotograf není soudný a přinese na prohlížení balík stejných fotek, jak tu již někdo popisoval – tady ovšem musíme přiznat, že ten dotyčný to byl schopný přinést i z filmového kompaktu :-). Ale opět to není dáno tím, že by devalvace byla způsobena technikou, to ne. Ta je opět zapříčiněna fotografem.
Technika, nám lidstvu, ve většině případů pomáhá k dosažení výsledku a tak je tomu i u fotografie. Bohužel se to někdy semele tak, že i technika škodí a tak je tomu i u fotografie.
Vše je ve výzrálosti uživatele. Docela i chápu, že když si někdo koupí digitál s AF, 6ob/sec. …., že prvních 10.000 záběrů má coby dup 🙂 vždyť to k tomu úplně svádí a člověk se nechává velice rád svést 🙂 No a pak k tomu přistoupí zase jako k P-Sixu, jen si holt udělá o variantu “pro jistotu” navíc.
tak dost
raději nechte tlachání a jděte fotit a je úplně jedno jak.
Rozhodně nedevalvuje
Nerozumím tomu. Proč my lidé máme neustále nutkavou potřebu cosi hodnotit a vzrušeně se přít o té Jediné Správné Cestě Za Dokonalým Snímkem (záměrně nepíšu Fotkou, bot to by někoho zde snad i urazilo)?. Proč nás vytáčí desetitisíce “bezcenných výcvaků” plnících čísi harddisky, rodinná alba 13×8 či – ó hrůzo – webové galerie? Platíte snad někdo těmto “cvakálistům” jejich harddisky? Nutí vás někdo sledovat příšerná alba či galerie?
Hodnotit si netroufnu a tak napíšu svůj příběh: teprve po přechodu na digitechniku jsem začal mít z focení, svého velkého koníčka, doopravdy radost. Výtvarná fotografie mě nezajímá, nerozumím ji (přesto že jsem se kdysi snažil její půvaby nalézt). Fotím to, co mám rád – své děti, přátele, přírodu a hlavně fotky z cest. Nemám potřebu “zobrazovat dobu”, “pojmenovávat nešvary” či “nastavovat zrcadlo”. Kašlu na to. Mám potřebu po návratu z plavby plachetnicí z Evropy do Afriky ukázat fotky svým nejbližším. A to, že se snažím jim ukázat jen ty nejlepší fotky, tzn. většinu “výcvaků” smažu a zbytek pečlivě upravím na výkonném počítači se zkalibrovaným fotomonitorem je má volba a nikomu ji nenutím.
Měl jsem i analogovou zrcadlovku (stále někde mám) s několika objektivy, ale nemožnost mít minilab pod kontrolou (komoru jsem nechtěl a nechci) a zdlouhavost procesu mi focení zcela otrávila, až jsem toho nakonec nechal.
Pokud někdo fotí flexaretou 3 snímky denně, OK, je mi to šumafuk – dokud mě nezačne nutit dělat to taky tak. Já tolik času fotografii obětovat nechci a jsem naprosto srozuměn s tím, že nikdy nevyfotím zmoklého brankáře. Přesto se neustále fotovzdělávám, fotím rád a celkově se považuji za fotoamatéra snažícího se fotit co nejlépe.
Takže má odpověď na dotaz autora je: nedevalvuje, neboť drtivá většina “mizerných” fotek zůstane navždy skryta před puristovým okem s flexaretou v bezpečí tisíců bezejmenných harddisků. I v této záplavě rozhodně budou vznikat fantastické snímky bez ohledu na použitou techniku či metodiku. A že jsou mizerné fotky v novinách, časopisech a vlastně všude kolem nás? A že dříve se knihy a časopisy sázely s láskou a jen s těmi nejlepšími fotografiemi? No jo, ale kolik jich bylo a kolik jich je nyní? A není to náhodou tím, že laťka kvality se snižuje ve všech aspektech našich životů – vždyť ono je dokonce možné, že to většíně lidí takhle vyhovuje a že si radostně cestou z Lidlu koupí Blesk a v inzerátu na konci si v akci vyberou svůj nový superdigifoťák. No tak ať. Přece to tak nemusíme dělat všichni. A výstavní síně alespoň nebudou nikdy přeplněné lidmi…
rozhodně nedevalvuje
Tak s tímto příspěvkem rozhodně nesouhlasím, Touha, nejen fotografů po něčem lepším, než jsem doposud vytvořil nebo vymyslel je přece základem lidského vývoje. A naopak smířením se s stávajícím zavání stagnací a úpadkem.
Není však pravidlem, že pokusy o nové musejí nutně vést ke zdokonalení ( dodnes si myslím, že digitální fotografie tu chemickou ještě zdaleka nemá a její masové rozšíření je pouze a jemom důsledkem přirozené lenosti lidí ) – v to je fotografie kouzelná, že vždy můžete začínat znovu a snít o chiméře dokonalého záběru …
Je to jako se vším
pročítám tu příspěvky a můžu řict jen jediné. Kdysi se skláři taky bouřili, že mašiny to dělají za ně – a mnohem líp – a že nebudou mít co žrát. Museli se přeorientovat, ale ti opravdoví machři, ti se uživili, protože uměli něco, co žádná mašina nezvládne. S fotkou to bude stejné.
Mám zkušenost jen s focením sportu a svatby pro známé, tak mne, prosím, nekamenujte, ale právě digitál mi umožnil se naučit fotit lépe – snad – mnohem rychleji než předtím kinofilm.
Je to tak dva roky, co jsem četl na sportshooters.com článek o budoucnosti sportovní fotky a fotografů. Jak se budou zlevňovat kvalitní zrcadlovky a budou dostupnější objektivy, tak budou mít všichni pocit, že to je přeci sranda. A klient bude mít pocit, že není za co platit. Ono to chce ale řemeslo, to se nedá získat ničím jiným než focením. Tuhle fázi času učení nelze obejít. Takže špičkoví sporťáci se živí dál, dál objíždí turnaje a závody. Je jich míň, i ty nároky na kvalitu šly paradoxně trochu dolů, ale pořád platí, že bez řemesla se nejde. I když máte 1D MkIII a 400/2,8L. A oni taky cvakají, prostě něco za něco, zase to budou muset třídit. Ví to. Každý má svůj styl práce, ale jak se tady pořád omílá dokola, důležitý je výsledek.
Ještě jednu poznámečku na okraj. Spíš historku, tak před 4-5 lety, když jsem se sportovní fotkou začínal, jsem měl to štěstí fotit hokej s Jiřím Kolišem. O pauze jsme se bavili o budoucnosti sportovní fotky. Předpověděl, že tohle odvětví zlikviduje digitální TV. Jak bude narůstat rozlišení, tak si prostě koupíte záběr z těch 24 sn/s a ten bude na webu, v novinách ( zatím ještě existují ) , v časopisech a ev. v kalendářích.
je to jako se vším
http://www.sportsshooter.com/news/2014
re:
Určitě nedevalvuje, fotografování je přístupnější a stejně je pořád mnoho povolaných a málo vyvolených.
Šanci dostali talentovaní a méně odvážní
Nevím, proč to rozebíráte do takových detailů, je tam TOLIK subjektivních hodnocení a pocitů, že se umlátíte a všichni budete mít nakonec pravdu.
Osobně mám názor tento: digi technika otevřela fotografii masám, které by se za normálních okolností k fotografii neodvážily/nedostaly. A to je správně. Technika je nástrojem/prostředkem, jak něčeho dosáhnout. A to něco nosí fotograf v hlavě… Je tedy jedno, zda digi nebo tradiční, velký formát nebo Pentax…Podstatné je to, co ta fotografie vyzařuje a to se stejně nedá naučit. A právě ti, co měli talent (neodhalený) jej mohli prostřednictvím digi nechat projevit. Těším se na další hezké práce.
Kolik se toho vlastně změnilo…
Když se to tak vezme, tak ono se toho tolik nezměnilo. Když měl člověk fotoaparát s autofokusem, expoziční automatikou a automatickým převíjením kinofilmu, tak rozdíl mohl být v tom, že film se musel měnit trošku častěji než paměťová karta – i tím se dalo střílet, sice to pak lezlo do peněz, ale stejně je člověk často spíš limitován množstvím času a námětů, které ho zaujmou. Na konci může být výtěžnost stejně jen v řádu jednotek fotografií z filmu (dle míry sebekritičnosti).
Samozřejmě je rozdíl mezi takovým automatem a třeba nějakou dvouokou zrcadlovkou, kde člověk nekouká hledáčkem, ale hezky si to srovnává na matnici… to má pak začátečník hned trošku jiný přístup a už se tolik nesnaží “zastřelit” fotografovaný objekt.
Obrovský rozdíl mezi filmem a digitálem je na poli fotografie jako paměťového záznamu – zejména fotografické dokumentace pro pracovní účely a podobně – tam je rozdíl v kvantitě obrovský, ale neviděl bych to úplně jako negativum, protože ty fotky stejně nemají (většinou) žádnou “uměleckou” cenu a člověk si přinese alespoň domů víc dat. Takže to je místo, které digitální fotografie proměnila. U té vážněji míněné se, dle mého názoru – krom trochy experimentů, které dřív přišly člověku drahé – moc nezměnilo. Kdo si chtěl hrát na kulomet, ten mohl, kdo si chce hrát s fotkou, může i s digitálem.
Devalvuje zcela bez diskuze
Vzhledem k obrovskému množství snímků digitál devalvuje fotografii. A to i přesto, že vznikají nějaké pěkné momentky.
Vlastně na ně totiž nikdo není zvědavý, protože je jich přespříliš. Nechci 100 pěkných momentek. Chci jednu kvalitní fotku. Proto nejen digitální fotografie přímo zabíjí fotografii.
devalvuje zcela bez diskuze
To jsou kecy. Někdo tě nutí koukat na všechny cvaky, co jsou na internetu. Já si prostě dobré fotografy umím najít a tam se dívám ne na jednu fotku, ale na spousty dobrých fote. Nikdo mě nedonutí prohlížet nějaké shity, kterém holt měli dříve všichni plné šuplíky, dnes je mají na webech. Tyhle nadřazené kecy opravdu miluju. Kdyby na opravdu kvalitní fotky nebyl nikdo zvědavý, těžko by vycházely knihy, nebyly by výstavy, atd. Chápu, že je spousta profesionálních fotografů nervózní, protože jim skončil monopol a z masy amatérů jim může (a děje se to) vyrůst konkurence, ale to je jenom dobře. Jestli jsi masochista, klidně se prohrabávaje stovkami cvaků, když tě to baví. Znalec si kvalitu najde vždy. Mmch, jak fotíš ty, doufám, že to není ten případ, nad kterým jsem se nedávno bavil – můj známý žvanil podobné nesmysly, jaké tu zaznívají od milovníků Flexarety, cosi o nezastupitelné úloze středoformátů, nedostižném filmovém zrnu, on taky tahá asi dvacet kilo analogové techniky, jenže když jsem se podíval mna výsledek, nedá se na ty fotky koukat!!!! Mám rád dobré fotografie a je mi jedno, jak vznikly.
Jednou jsem udělal malý pokus, zaregistroval jsem se na jednom nejmenovaném fotoserveru pod cizím jménem, napsal do profilu, že fotím analogem a dával tam bw fotky vyfocené Nikonem D80 vytvořené v PS tak, aby vypadaly jako z analogu. Za chvilku jsem byl mezi místní šlechtou a všichni se rozplývali, jak je to úžasné a jak se pozná ten starý dobrý analog. Prd poznali!!!! Dobře jsem bavil…
devalvuje zcela bez diskuze
kterejpak server to byl? 🙂
Resp. bych rad videl ty fotky, ciste ze zvedavosti, nic jinyho za tim nehledej.
Jak to vidím já
Já jsem byl hodně dlouho zatvrzelým zastáncem filmu, ale musím přiznat, že se můj pohled na věc trochu změnil. Protože fotím i na SF tak mám jasno, že zátiší a příroda zustane na citlivé emulzi. Jiné je to však se sportem čí focením zvířat, kde spuštěný kulomet může opravdu znamenat zachycení jedinečného okamžiku a nebo také vyhození celého filmu do koše. Na tato témata skýtá digitál jasné výhody. Trochu na hraně bych viděl reportáž, kde se já osobně rád nechám fascinovat zrnem citlivějšího filmu i za cenu toho, že šetřením materiálu mi možná něco uteče. I Krajinu na dovolené raději fotím na kinofilm kvůli dynamickému rozsahu. Prostě jsem chtěl říct, že vzít si z obou možností to nej. a vzájemně je kombinovat, mi příjde nejrozumnější.
Ještě reakce na jeden z příspěvků. Jestli si někdo nechá vyvolávat filmy v drogérii, nebo v trafice a diví se, že mu za deset let zežloutnou, tak bych mu určitě digitál doporučil. Když bude mít štěstí tak mu bude mít za deset let co nezežloutnout.
neúcta
Mě spíš mrzí ta naprostá neúcta k papírové podobě. Přechodem od filmu k čipu naprostá většina uživatelů nemá žádné, nebo téměř žádné papírové fotografie.
Dříve se vyfotil film, třeba z kompaktu, donesl se do labu a byly snímky. Dnes se jen ukládá do datových zásobáren.
Blízký příklad – tchán si koupil nějakej lumix za deset, aby měl fotografie vnuka, větší počet, než dodávám ročně já (čb zvětšeniny na fomabromu). Fotoaparát je už po záruce a papírovej snímek ještě nemá. Nemá čas to donést, nebo poslat do labu. A přitom by potřeboval zpětnou vazbu. Potřeboval by vidět, že ty snímky ve stínu má všechny neostré, že by měl nastavovat jaké světlo je zdrojem, aby se to barevně blížilo, že by měl vyklopit blesk, v některých případech, že automatické režimy jsou v podstatě k ničemu, když nevíte, co dělají… atd. Zpětnou vazbu nemá, protože nemá za dva roky ani jednu fotografii.
čo je fotografia?
Zdravím,
myslím si, veľmi dôležité otázka je: Čo považujeme za fotografiu ????
Myslím si že žiadna fotografia nedevalvuje fotografiu či je vyhotovená digitálom alebo analógom.
Farbičkami vieme všetci ťahať po papieri a predsa málokto nakreslí obraz. Brnkať na gitare tiež vieme všetci, ale málokto vie niečo zahrať.
Ľudia zaznamenávajú udalosti, myšlienky, pocity odkedy sú tu a je jedno akým spôsobom (maľovanie, hudba, sochárstvo, písanie).
Ak záznam zachytil priestor, čas, pocity, ktoré vplývajú na pozorovateľa, tak asi to by mala byť fotografia.
Priestor a čas vieme zachytiť asi všetci. Dostať na emulziu alebo čip pocit to už vie málokto.
Krajinku vie zaznamenať asi každý digitálom aj analógom. Ale dať do toho záznamu niečo viac, to už málokto dokáže. Myslím, že to platí vo všade (krajinka, reportáž, portrét,…).
Ako vieme, že na fotografii je vystihnutý správny okamžik??? Tiež je to len o pocite, ktorý máme zo záznamu.
Prečo sa nám väčšina záznamov zdajú byť nudné “more a ona, ona a more,…”, pretože je to len obyčajný záznam, ktorý nám pripomenie niekedy v budúcnosti, že sme tam boli a všedej kôre sa nám obnovia niektoré neurónové spojenia, ale ostatným to nič nebude hovoriť ak neboli priamo zúčastnení.
Ten čo vie zachytiť priestor, čas pocit, ktorý bude mať vplyv na pozorovateľa t.j. preniesť to pozorovateľa ten vyhotovil fotografiu a mal by byť fotograf.
Alebo by to bolo treba nazvať nejako inak ?
Devalvace
Ano devalvuje. Vůbec mi přijde, že celý digitální svět devalvuje lidské vnímání. Díky digitální technologii je poměrně jednoduché vyrobit virtuální digitální obraz či zvuk v rádobyexcelentní kvalitě a velice jednoduše ošálit lidské smysly. Mám prostě pokrk těch dolazovaných fotografií celebrit s očima čirýma jak studánky, s dokonalou barvou pleti, dokonale bílýma zubama ….. Zajímá mě realita – ne virtualita, chci vidět obličeje takové jaké jsou, chci slyšet syrovej zvuk – ne rádoby čistej zvuk z digitálně upravenýho média.
Digitál versus analog
To, jestli digitální technologie znehodnocuje fotografii záleží myslím hlavně na přístupu fotografa. Fotil jsem na analog a při fotografování dodržoval jisté postupy jak nasnímat záběr tak, abych neplýtval materiálem…. Po přechodu na digitál jsem si všechny tyto postupy zachoval. Je to o tom, jestli fotograf chce podlehnout lákadlu “cvakání” nebo nechce. Když jdu na celodenní výlet fotit horský potok tak i přes to, že fotím na digitál, nevracím se domů s několika GB dat. Vracím se domů se čtyřiceti, padesáti záběry, stejně jako jsem se vracíval s analogovým fotoaparátem. U mě částečně hraje roli i vědomí opotřebení fotoaparátu. Když hobbyfotografové nacvakají na svém digitálu za rok desetitisíce záběrů je to na mechanických částech fotoaparátu za rok, dva znát. Bojuji je ale s rodinou. Ta nechápe, proč nechci fotit např. neteř na zahradě sedmkrát za minutu s argumentem, že je to přece jedno když je to na digitál… Zatím se úspěšně bráním…. :o))
hekticka soucastnost
Film a mokra cesta je nej, uz z toho duvodu,ze kvalita tisku i v profi pristrojich je co do delky zivotnosti velmi amaterska.Cil fotografa je nesmrtelne dilo, znate lepsi cil?