Drsná věcnost ve fotografiích Jiřího Severa

Nedlouho po Fotografickém archivu Jindřicha Štyrského je v bývalém bytě Josefa Sudka (dnes Malé Galerii Josefa Sudka v pražském Úvoze) další pozoruhodná výstava, která připomíná pozapomenuté dílo originální osobnosti dějin české fotografie 20. století – Jiřího Severa. Na rozdíl od nepochybně známějšího surrealisty Jindřicha Štyrského je však Sever i pro leckterého zájemce o fotografii velkou neznámou. Díky autorovi výstavy Janu Mlčochovi a Uměleckoprůmyslovému muzeu se s jeho dílem nyní můžeme seznámit (do 27.4.) podrobněji.

Fotograf Jiří Sever (*1904 v Brně) si celý život velmi liboval v tajemnu a nedořečenosti: s tím souvisí i fakt, že pro svou tvůrčí činnost důsledně používal pseudonym (ve skutečnosti se jmenoval Vojtěch Čech). Kromě fotografie, které propadl již jako student, se věnoval jazzové hudbě a literatuře – například velmi obdivoval francouzské prokleté básníky. Na tom by snad nebylo nic tak zvláštního, kdyby svým občanským povoláním nebyl technik – vždyť nejenže vystudoval Vysokou školu technickou, ale celý život pracoval jako chemik v oboru barviv a aromatických látek. Můžete podotknout, že chemie nemá k fotografii zase tak daleko, a budete mít pravdu: v případě Jiřího Severa se jeho zájmy s povoláním jistým způsobem opravdu propojily a umožnily tak vznik díla, které se vymykalo (a samozřejmě stále vymyká) ze zavedených konvencí.

Jiří Sever alias Vojtěch Čech musel být člověk nadmíru senzitivní: zatímco ve svém povolání se zabýval výzkumem vůní (a napsal pojednání o jejich emocionálním působení), jako fotograf objevoval kouzlo zanikajícího anebo již zaniklého světa pražských periferií. Tím se volně připojil k civilistickému programu Skupiny 42, zejména po seznámení s malířem Kamilem Lhotákem v roce 1940. Ostatně teoretik této významné umělecké skupiny Jindřich Chalupecký byl prvním, kdo začal uveřejňovat Severovy fotografie.

Ovšem touhou Jiřího Severa nebylo pracovat pro tisk a časopisy a rozhodně ho k tomu nevedly ani finanční pohnutky. Hlavní ambicí fotografa Jiřího Severa bylo vytváření fotografických knih – objektů. Za svůj život jich připravil celkem čtyřicet šest a některé z nich jsou k vidění i na současné výstavě. Již od prvního cyklu (a zároveň první knihy-objektu) s názvem Maskovaná Lucie a jiná setkání (1942) se Sever jeví jako vyspělý fotograf s „hotovou“ poetikou: možná to někomu bude připadat zvláštní, ale Severova estetika je vlastně estetikou naruby. Na jeho fotografiích prostě nenajdeme to, co se konvenčně považuje za krásné: starobylou architekturu, malebná městská zákoutí nebo fyzicky dokonalé a ušlechtilé lidi. Sever záměrně zachycuje (a opět ve volném souladu s poetikou umělců Skupiny 42) zcela obyčejné věci, které běžný divák již vůbec neregistruje – rozbitá okna starých činžáků, dřevěné polorozpadlé ohrady, plesnivé cihlové zdi, výlohy opuštěných obchodů, potrhané plakáty nebo pouliční osvětlení. Ukazuje jen kulisy velkoměsta, kde se, podle jeho oblíbeného Baudelaira rodí poezie: „Poezie se rodí z pobytu ve velkých městech, z křížení jejich rozličných vztahů“. A zvláštní, těžko definovatelná poezie dnes již dávno zaniklých velkoměstských periferií ze Severových fotografií dýchá dodnes.

Severův styl se samozřejmě postupem doby vyvíjel a vymaňoval z dříve formujících vlivů: z ranějších prací se jim vymyká již cyklus Čteno přes rameno (1947), který do Severových fotografií vtahuje živého člověka: je jím žena, kterou fotograf zdánlivě jen letmo sleduje na procházce Prahou. V určitém smyslu se popsané poetiky vymaňují také cykly inspirované Severovými zahraničními cestami – ať už ve čtyřicátých letech cykly pařížské, například Radost sídlí v dávném domě (1946) nebo Bez protijedu (1946), anebo ještě zřetelněji cykly americké, o deset let mladší, které jsou fotografovou poctou jeho milovanému jazzu: Haarlem Interlude, Lexington Avenue Blues, Manhattan Panorama nebo Chatham Bound (1956).
V 60. letech se Jiří Sever vrátil ke svým dřívějším východiskům: postupně tak vznikaly další cykly, například Fiesta, Fétiche (oba 1966), dílčími fotografiemi taktéž zastoupené na současné výstavě, nebo znamenité Pásmo magnetických poruch (1965), z něhož je také výše uvedená fotografie. V roce 1968 se jeho dílo definitivně uzavřelo.

Na závěr jen připomeňme, že první knižní monografie o Jiřím Severovi vyšla právě v roce 1968 (sestavil ji Ludvík Souček), v pořadí druhou chystá pražský Torst. Tím bude alespoň zčásti splacen dluh svéráznému pozapomenutému fotografovi, který celý život zcela programově usiloval „zmocniti se nejintenzivnějších prvků emocionality, jež nesídlí pod kůrou stromů, ale spíše pod potrhanými tapetami předměstských biografů“.