Druhá tvář hory Fudži – výstup na horu odpadků

Ze sportovního hlediska není zlezení Fudži výkon, který by stál za zmínku; ročně na ni vystoupí téměř milion “horolezců” včetně dětí, důchodců, cyklistů nebo studentů na chůdách.

Od roku 1948 se zde dokonce každoročně pořádají závody v běhu do vrchu, od radnice ve Fudži Jošida až na vrchol hory. Z hlediska výpravy do přírody je její návštěva, z výše zmíněných důvodů, také krok vedle. Pro Japonce, ale i pro cizince dlouhodoběji pobývající v Japonsku, je však pohled na svět z vrcholku Fudži nepsanou povinností.

Stín hory Fudži dopadající na okolní vesnice

Kořeny zdolávání Fudži sahají do dávné historie, kdy byl však výstup především náboženským rituálem a nikoliv turistickou aktivitou. Ještě dnes můžete na hoře vidět poutníky s dlouhými dřevěnými holemi a typickými bílými oblečky. Jsou to zřejmě stoupenci sekty Fudžiko, jejíž zakladatel, pan Fudžiwara no Kakugyo, na Fudži vystoupil celkem 128 krát! To je ve zjevném rozporu s japonským moudroslovím “Noboraru baka, nido noboru baka – jsou dva druhy bláznů, ti co na horu nevylezou nikdy a ti co tam lezou dvakrát”. Nejstarší osobou, která pokořila Fudži, byl v roce 1988 Igaraši Teiiči. Učinil tak ve svých 102 letech! Ženy bude zajímat, že zástupcům něžného pohlaví byl výstup na horu odepírán až do sedmdesátých let minulého století. Bohyně hory Fudži je totiž ženského rodu a na ostatní ženy v blízkosti by údajně žárlila.

Východ slunce fotografovaný z vrcholu Fudži.

Dnes vede na vrchol Fudži šest přístupových cest, které jsou rozděleny od úpatí k summitu do deseti takzvaných hladin. Většina turistů začíná výstup z páté hladiny ve výšce asi 2500 metrů nad mořem, odkud cesta na vrchol trvá přibližně pět až šest hodin. Někteří volí výstup v noci, v touze spatřit na vlastní oči “goraiko” – pohled na východ slunce z vrcholku Fudži. Stanování je na hoře zakázáno, ale za 5000 – 8000 jenů můžete složit hlavu v některé z asi dvaceti horských chat “zdobících” svatou horu. Komercializaci hory završuje fakt, že si ze samého vršku můžete zatelefonovat nebo poslat dopis.

Autem vyjíždím k startovnímu bodu výstupu, na pátou hladinu hory Fudži, kam jsem vpuštěn pod úplatou 2300 jenů. Jsem více než v polovině nejvyšší japonské hory, ale pokud bych se měl orientovat podle velikosti parkoviště, množství aut, autobusů, policistů směrujících dopravu, hotelů, restaurací, krámků se suvenýry….řekl bych, že jsem právě dorazil na Pražské výstaviště v době Matějské pouti.

Jak jsem již předeslal, v Japonsku jsou poměrně populární noční výstupy na horu Fudži – při trošce štěstí, námahy a náklonnosti počasí tak v jednom okamžiku můžete současně vychutnávat dva atributy neodlučně spojené s Japonskem – tedy horu Fudži a východ slunc.

Chvíli před východem slunce – fotografováno z vrcholku hory Fudži

Vařím večeři, balím batoh s teplým oblečením a ve 23:00 vyrážím na výstup. Počasí je na mé straně, dorůstající měsíc a obloha plná hvězd dostatečně osvětlují cestu a v jednodušších pasážích není třeba ani rozsvěcet baterku. Takových úseků je tu většina. Několik prvních kilometrů je to vlastně obyčejná široká cesta, uměle vybudovaná tak, aby absorbovala tisíce turistů – ve slunečných měsících hlavní “horolezecké” sezóny jich sem přijde i přes čtyřicet tisíc denně!

Protože jdu mimo sezónu a v noci, zácpa nehrozí – počet turistů nepřevyšuje jednu desítku. Během výstupu míjím nespočet horských chat a procházím několik “torii”, což jsou brány, obvykle značící vstup do šintoistické svatyně. Trail je dobře značen, často směřován řetězy a lany, takže ani potmě zde není jednoduché zabloudit. Většina výstupu vede po širším či užším chodníku nebo schodech, pouze ke konci začíná připomínat horský terén. Ale nelze říci, že výstup není fyzicky náročný. Únava z nevyspání, řídnoucí vzduch a těžký batoh – to vše mě nutí ke stále častějším a delším přestávkám.

Tori – šintoistická brána na vrcholu Fudži.

Ranní mraky obklopující horu.

Vrchol dobývám po pěti hodinách výstupu, ve čtyři ráno, teplota je slabě pod nulou. Celkem se nás tu ze všech přístupových cest schází asi tak dvě desítky. Převlékám se do suchého, chvíli odpočívám a pozoruji oranžový horizont. Všichni netrpělivě vyčkáváme okamžik, kdy první oranžové paprsky dnešního slunce prosvítí krajkovitě jemný okraj mraků nad obzorem. Slunce je “objednáno” na 5:25 a následně přivítáno synchronizovaným výdechem všech přítomných – “kiré” (krásné). Klimax výstupu, pro který jsem se pět hodin potil ve svahu, trvá jen několik málo okamžiků a je po všem, alespoň pro většinu japonských turistů, kteří okamžitě zahajují sestup. Mnohem úchvatnější než sama oranžová koule se mi však zdají stíny a barvy, které slunce maluje na hustou vrstvu mraku pod námi.

Konečně se rozednívá a slunce “osvětluje” vlastní vrchol hory. Kráter obehnaný poctivě vyšlapanou pěšinou, meteorologická stanice, pošta, spousta malých domečků se zdmi označkovanými lidskými exkrementy, několik torii, haldy odpadků v podobě igelitových tašek a plechovek od nápojů – takto to vypadá na “místě činu”, na vrcholu “svaté hory”. Pouze pohled do dálky, na vrcholky Japonských Alp schované v ranním oparu a na stín Fudži promítající se na vzdálené vesničky, mi zlepšuje náladu.

Pohled na Japonské Alpy z vrcholu hory.

Sestup nechává zapomenout na zbytky jakýchkoliv pozitivních prožitků z východu slunce a pouze umocňuje moje neveselé dojmy. Výstupové a sestupové cesty jsou odděleny, aby se zde davy turistů nemusely vyhýbat. Sestupuji po cestě “romanticky” nazvané “Bulldozer route”. Název, jak se zanedlouho ukázalo, byl velmi trefný. Bylo to poprvé v životě, co jsem se ve výšce kolem 3000 metrů nad mořem musel vyhýbat s buldozerem. Jeho mise na “posvátné hoře” mi zůstala utajena. Stejně tak mi unikalo, jak zde lidé po sobě mohli zanechat takové množství plechovek od piva, coca-col, vitamínových drinků a igelitových sáčků od všeho možného. Dokonce jsem narazil na povalenou obrovskou železnou bednu, z poloviny zasypanou lávou, která kdysi sloužila jako automat na prodej nápojů.

To, co bylo při nočním výstupu dočasně přikryto tmou, mě teď, v plném slunci, bodá do očí s o to větší intenzitou. Ne však ostatní turisty, kteří před mými zraky jenom na samém vrcholu nechali dvě igelitky plné odpadků. Nejsem sto pochopit, jak lidé mohou něco prohlašovat za “posvátné” a ve stejném okamžiku to balit do neprodyšného obalu z igelitu a plechovek. Na mnoha místech míjím cedule s “Pokyny pro návštěvníky hory Fudži”, které mě upozorňují, abych při sestupu neutíkal, dával pozor na padající lávu, neodnášel si z hory kamínky…, ale abych odpadky vrátil do batohu a odnesl je dolů, protože to za mě nikdo jiný neudělá, o tom tam není ani zmínka.

Fudži má dvě tváře. Ta první, známější, zvaná “krásná”, mizí přesně v okamžiku, kdy na horu stoupnete vlastní nohou.

Fotografie byly pořizeny aparáty Nikon F601 a FM2n a objektivy Nikkor 105/2.8, 50/1.4 a Tamron 70-210/2.8. Film: Fuji Velvia.