Město tmavého piva a spisovatelů

Říká se, že irskou kulturu nejlépe poznáte v irském pubu u sklenice tmavého piva. A kde jinde začít s exkurzí do irských tradic a zvyků než v Dublinu, irské metropoli, která je proslavená stovkami nezaměnitelných hospůdek a barů? Ve městě, jehož irský název Baile Atha Cliath zní vskutku vznešeně, by ale byla chyba zapomenout přitom na slavnou literární tradici.

Vstupní brána do parku St. Stephen’s Green

Dublinský pub

Peter Falley s manželkou chodí do parku St. Stephen’s Green během polední pauzy často. Najít volné místo na lavičce je zde zejména v létě obtížné, pro ty dva ale park v blízkosti centra Dublinu představuje oázu klidu. Ochotně mi vyprávějí o svých dalších oblíbených místech v irské metropoli a přitom si užívají slunečních paprsků. „Dublin sice není nejkrásnější město v Irsku, ale je plný života. Nedokázali bychom se přestěhovat jinam,“ vysvětluje Peter, zatímco se během chvíle obloha zatáhla a začalo drobně pršet. Náš rozhovor skončil skutečně příznačně – vrtkavé počasí je spolu s přetíženou městskou dopravou největší překážkou při prozkoumávání Dublinu.

Puby na každém rohu

Ačkoliv Dublin může na první pohled budit dojem uplakaného města, každoročně sem za vyhlášeným kulturním životem a zábavou přijíždí přes tři milióny turistů. Nepřitahují je většinou ani tak historické památky, jako spíše proslavené puby, tedy hospody, které dodnes představují centrum irské kultury. V Dublinu jich najdete přes osm set, a jak ústy svého románového hrdiny prohlásil irský spisovatel James Joyce: „bylo by skutečně složité projít Dublinem a nenarazit přitom na nějakou hospodu“.

Pub O’Neills	The Quay’s Bar v Temple Baru	Temple Bar ve stejnojmenné čtvrti

Obliba alkoholu má v Irsku ostatně hluboké kořeny. V době anglické nadvlády, chudoby a stesku po svobodě představoval alkohol společně s emigrací nejrychlejší cestu pryč z beznaděje. V množství spotřebovaného alkoholu jsou Irové třetí na světě, ale ze zemí Evropské unie má Irsko jednu z nejnižších spotřeb alkoholu na hlavu. Ačkoliv to po návštěvě pubu může znít zvláštně, údajně až třetina Irů se alkoholu nikdy ani nedotkne.

Hudebníci na Grafton Street	Živá atmosféra v dublinském pubu	Rušná pěší zóna na Grafton Street

Ti ostatní se společně s nedočkavými turisty každý večer vydávají do vyhlášené čtvrti Temple Bar na jih od řeky Liffey, kde můžete nejlépe objevovat jedinečnou atmosféru dublinských pubů. „Myslím, že sem turisty přitahuje irská kultura, která Dublin odlišuje od ostatních evropských měst. Narazíte tady na ní všude, každou noc, jen kousek od centra,“ vysvětloval mi Tom McKinnarney, když jsem tohoto zhruba pětapadesátiletého Ira potkal na lavičce u řeky Liffey. Přestože dublinské puby už nejsou tím co bývaly, stále se v nich Irové scházejí, aby si zazpívali, vyprávěli příběhy a jinak si užili craic, v irštině zábavu. Neodmyslitelně k ní patří i sklenice tmavého piva Guinness.

Nábřeží řeky Liffey	Řeka Liffey rozděluje Dublin na dvě části	Za mostem Ha’Penny Bridge začíná čtvrť Temple Bar

Úzké spojení mezi literaturou a alkoholem

Slavné reklamy pivovaru Guinness

Tradice výroby alkoholu je s irskou historií nerozlučně spjata. Už v 6. století pálili mniši obdobu dnešní whiskey, kterou nazývali niesce beatha (voda života), a od 12. století se rozšířilo vaření piva. Ve středověku tuto práci obstarávaly ženy a pivo bylo tak oblíbené, že se vařilo v každém třetím dublinském domě. Až v 18. století získaly dominantní postavení dva pivovary: v Corku na jihozápadě Irska Beamish & Crawford, který byl založený v roce 1792, a v Dublinu Arthur Guinness, jenž vznikl ještě o šestatřicet let dříve. A právě Guinnessův pivovar se stal legendárním.

Guinness nejprve soustředil svou strategii pouze na světlé pivo typu ale, po zkušenostech z Anglie však pochopil, že svým krajanům musí nabídnout něco jiného. Začal proto vyrábět tmavé pivo, relativně levný a kalorický nápoj, který slavil úspěch především u irské dělnické vrstvy. Ironií osudu je fakt, že Guinness je dnes jednoznačně nejdražším pivem, které si v dublinských pubech můžete dopřát.

Tudy prošel Joycův hrdina Bloom (O’Connell Bridge)

Stejně jako Guinness proslavili Dublin ve světě i spisovatelé a básnici, díky kterým získala irská metropole výjimečnou literární tradici. Irové si jich váží, vždyť jen málo zemí se může pochlubit čtyřmi laureáty Nobelovy ceny za literaturu.
Je přitom zvláštní, že James Joyce, George Bernard Shaw, Samuel Beckett nebo Oscar Wilde jsou známější spíše v zahraničí, kde je už nikdo ani nepovažuje za Iry, ačkoliv v Dublinu narazíte na jejich stopy poměrně často. Platí to především o Jamesi Joycovi, nejslavnějším dublinském rodákovi, který sice většinu života prožil v zahraničním exilu, ale své město znal z dětství dobře jako nikdo jiný. Jen ze vzpomínek jej dokázal mistrně popsat ve svém nejslavnějším románu Odysseus, ve kterém vylíčil jeden den Leopolda Blooma na cestě napříč Dublinem. Bloomovu trasu dublinskými ulicemi připomíná čtrnáct bronzových plaket s úryvky z knihy a řada dodnes fungujících pubů.

Pouliční umělec na Grafton Street	Kontroverzní socha Oscara Wilda	Spisovatelské muzeum	Socha spisovatele Jamese Joyce

Spojení hospod, alkoholu a spisovatelských velikánů je ostatně pro irskou literaturu příznačné, zvláště patrné je to pak v Dublinu. Puby jsou stále místy, která Irům pomáhají rozvíjet jejich silnou orální tradici a tříbit vypravěčský styl, jenž se v Irsku vyvíjí už několik tisíc let. Z generaci na generaci se předávají různé legendy a pověsti, které tvoří základ irské literatury. Oscar Wilde dokonce nazval Iry – tím pádem i sebe – „nejlepšími řečníky od dob starověkých Řeků“.

Památky během dopoledne

Wilde byl ale především bohém pobuřující tehdy silně konzervativní společnost v Londýně. Snad proto mu Dubliňané postavili sochu, která mladého spisovatele znázorňuje ležérně nataženého na velkém kameni, navíc v nezvykle pestrých barvách. Kontroverzní sochu naleznete v rohu náměstí Merrion Square, jen kousek od domu, kde Wilde prožil dětství. Zatímco tehdy zde žili převážně chudí, dnes se stejnou adresou pyšní ty nejvyhlášenější společnosti a advokátní kanceláře – Merrion Square je známé nejzachovalejší georgiánskou architekturou v Dublinu. Náměstí nechala v 18. století vybudovat irská šlechta, aby se Dublin vyrovnal Londýnu. Řadové domy, které se podařilo zachovat, navenek fascinují svou uniformitou, kterou se jejich majitelé pokusili narušit alespoň pestrobarevnými dveřmi a dalšími drobnými detaily. Barevné dveře se nakonec staly symbolem nejen Merrion Square, ale celého Dublinu.

Barevné dveře georgiánských domů na Merrion Square

Ačkoliv irské hlavní město nikdy nepostihlo žádné bombardování či velký požár, neoplývá takovým množstvím historických památek jako jiná evropská města. Na jejich prohlídku by vám dokonce měl stačit jeden den. Dublinu ale rozhodně nechybí zajímavá historie a nakažlivý genius loci některých míst. Pocítit ho můžete třeba ve dvou nejvýznamnějších katedrálách ve městě

Christ Church Cathedral

Areál Trinity College

– Christ Church Cathedral a St. Patrick’s Cathedral, jejímž děkanem se v roce 1713 stal Jonathan Swift. Irský spisovatel stejně jako řada dalších slavných dublinských osobností vystudoval Trinity College, kdysi prominentní anglickou univerzitu, kde studovali především potomci anglických šlechticů. Ti věřili, že v Dublinu budou jejich děti uchráněny před marnotratností londýnského života. Jak naivní a paradoxní. Stejně jako fakt, že nejslavnější a nejstarší univerzitou v převážně katolickém Irsku je právě donedávna striktně protestantská Trinity College. Třebaže tady už přes třicet let svobodně studují i katolíci, rozlehlý univerzitní komplex si dodnes uchoval jistou vznešenost z doby, kdy jej královna Alžběta I. nechala vybudovat.

General Post Office, dějiště Velikonočního povstání v roce 1916	Fronta na prohlídku slavné Book of Kells v Trinity College	Hlavní vstup do Trinity College

Bouřlivý rozvoj

Památník politika Pernella

Dublinské památky zůstávají pevným bodem v závratně se rozrůstajícím městě, které se za poslední roky mění z ospalého městečka v hektické a moderní evropské velkoměsto. Když byl loni v létě prodán luxusní dům v ulici Shrewsbury Road za 58 miliónů eur, Irové hned začali spekulovat, jestli je tajemným kupcem spíše zpěvák kapely U2 Bono Wox nebo Michael Flattley, který využil obliby irské hudby a se svým představením Lord of the Dance slaví úspěch po celém světě. Přestože záhadu pravděpodobně nevyřešili, zjištění, že v ceně nemovitostí Dublin poprvé předstihl Londýn, postačilo jako ujištění o nekončícím ekonomickém boomu Irska.

Památník obětem hladomoru	Památník Spire na O’Connell Street	Památník Spire na O’Connell Street	Detail dveří budovy General Post Office

Všude se něco přestavuje, bourá a staví, čímž Dublin postupně ztrácí svůj dřívější nezaměnitelný charakter. Mění se i část města na sever od Liffey, jenž byla vždy považovaná za nejvíce zaostalou. Její dopravní tepnou je rušná ulice O’Connell Street, ze které se po čtyřiceti letech stává elegantní bulvár evropského střihu. V první fázi rekonstrukce postavili Irové v jejím středu monument Spire, stodvacetimetrový kovový sloup ve tvaru špičky. Vyrostl na místě, kde v roce 1966 členové IRA vyhodili do vzduchu sochu admirála Nelsona, a má symbolizovat úspěšnou cestu Irska za prosperitou.

Použitá technika: Praktica BCA s objektivy Prakticar 50/1.8, Prakticar 135/2.8 a Prakticar 28/2.8. Všechny fotografie byly pořízeny na filmy Fuji Velvia a Fuji Provia. Skenováno na Minolta Dimage Elite 5400.