Dvě knížky fotografa Ladislava Sitenského

Doyen české fotografie Ladislav Sitenský (1919) má v knihkupectvích dvě knihy: vzpomínkovou Ladislav Sitenský vzpomíná s Karlem Helmichem a obrazovou publikaci Bílé opojení. O dobré fotografie v nich není nouze.

I když je pro mnohé Ladislav Sitenský známý především jako válečný fotograf působící nejprve ve Francii u československé zahraniční armády a později u československého stíhacího letectva v Anglii, válečná léta jsou jen jednou z epizod v jeho dlouhém a pestrém životě. Sitenský začal fotografovat ve svých čtrnácti letech, kdy svým prvním fotoaparátem značky Baldax zachytil v Řevnicích svého dědečka Hynka Pexidera stojícího na štaflích. S fotoaparátem zavěšeným na krku strávil potom většinu svého dlouhého a plodného života.

Ladislav Sitenský vzpomíná

Knížka nazvaná Ladislav Sitenský vzpomíná s Karlem Helmichem (Nakladatelství Lidové noviny, 2003) zachycuje na necelých třech stovkách stran nejdůležitější období Sitenského života. Literárně to sice není žádný skvost, ale přesto je to knížka svým způsobem dojímavá a milá. Velkou měrou k tomu přispělo velké množství fotografií z rodinného archivu rodiny Sitenských, které trochu neučesané a nevyvážené vyprávění dokreslují a dodávají mu „šťávu“. I když většina ze zařazených fotografií zachycuje buď přímo Ladislava Sitenského nebo členy jeho rodiny, jsou tu i ukázky ze Sitenského předválečných, válečných i poválečných fotografických souborů. Nechybí ani ukázka z první Sitenského fotoreportáže o pražských hasičích z roku 1937, zakázky, která je považována za jeho „fotografickou maturitu“. Sitenský je totiž klasický případ fotografického samouka, kterého počáteční úspěch popohnal k tomu, aby se vypracoval a fotografování se mu mohlo stát i povoláním.

Ladislav Sitenský na snímku Josefa Sekala. © Josef Sekal

Pokud ve čtrnácti začal s trochou rozpaků fotografovat členy rodiny, o něco později sice tajně, ale soustředěně fotografoval dění na „svém“ gymnáziu v Praze ve Slovenské ulici. Z dochovaných negativů později vznikl cyklus nazvaný Študáci a kantoři (o stejnojmenné výstavě v pražském Obecním domě jsme psali na těchto stránkách již dříve). Na jaře 1939 Sitenský propadl kouzlu Prahy. Fascinovaly ho zejména pohledy ze střech malostranských domů. Jak sám říká, Praha se stala jeho celoživotní milenkou. Soubor
Praha mého mládí, několikrát výstavně reprízovaný a také knižně vydaný, patří k Sitenského umělecky nejhodnotnějším pracím.

Sitenského slibně se rozvíjející fotografickou kariéru přerušila v březnu 1939 nacistická okupace. Když připravil svou první velkou výstavu na pražské technice s třemi stovkami snímků, mezi nimiž nechyběly ani metrové zvětšeniny, dlouho se z ní neradoval. Aby své fotografie zachránil, vynášel je potají se školy zadním vchodem.

I když má pověst výborného válečného fotografa, povětšinou i za války fotografoval z vlastního zájmu a často i tajně, bez oficiálního povolení a v primitivních podmínkách: „Snímky jsem pořizoval primitivními aparáty s ještě horší optikou. Filmy byly málokdy k dostání a nepříliš citlivé. Expozimetr jsem neviděl ani jednou a o nějaké výměnné optice se mi ani nesnilo. … Vyvolávalo se, jak to šlo. Zvětšoval jsem tak, že jsem na tyč upevnil měchový aparát, který jsem zrovna vlastnil, a nad něj jsem posadil krabici se žárovkou.“ (s. 97-98). A přesto vznikaly záběry mimořádné dokumentární hodnoty.

Ladislav Sitenský: Dokonalí malíři. Slunce a vichřice bičující pláň (Malá Fatra, 1964).© Ladislav Sitenský

Po válce – v roce 1947 – se stal z Ladislava Sitenského profesionální fotograf. Kromě Prahy začal fotografovat především přírodní krásy Československa. Jeho vyprávění o poválečné době v knížce Ladislav Sitenský vzpomíná postupně řídne a drobí se do tematických kapitol. Emoce a radost z vyprávění, příznačné pro pro počátek knihy, postupně nahrazují výčty a bilance. Ale tak tomu často bývá: stárnoucí lidé si mnohem více – a také raději – vzpomínají na doby svého dětství a mládí, než aby vzpomínali na výhry a prohry zralého věku. Bohužel mu v tom nepomohl ani spoluator knihy. Nejenže se málo dozvídáme o vlastním fotografování, které bylo Sitenského vášní a dlouhá léta také obživou, ale s výjimkou epizody s medvědem autor pomíjí i svá horská dobrodružství. A to je škoda, protože Sitenský byl vedle svého přítele Viléma Heckela patrně naším nejlepším fotografem hor, a vlastně také jedním z prvních skialpinistů, který na běžkách s přidělanými kovovými hranami zdolával i krkolomné vrcholy českých a slovenských hor.

Ladislav Sitenský v bílém opojení

Ve své vzpomínkové knize Sitenský píše: „Mou touhou je ještě vydat knížku o horách pod sněhem…“ (s. 201). Toto přání se mu právě nedávno splnilo. Velkoformátová fotografická publikace Bílé opojení (Agentura Victory, 2006) je sice textově i graficky trochu odbytá, ale je alespoň dobře vytištěná.

Není jasné, zda to byl záměr, ale když Bílé opojení vezmete do ruky, máte pocit, že kniha mohla vyjít i před padesáti lety. Formátem i grafickým řešením má blíž ke klasickým monografiím Karla Plicky než k fotografickým knihám nového tisíciletí. Největší slabinou je však textová část knihy. Namísto úvodu se tu jen opakuje tatranská příhoda z roku 1966, kdy Ladislav Sitenský zblízka fotografoval medvěda, kterého o několik dní později svou puškou skolil reformní komunista Alexandr Dubček. Celá epizoda je navíc vysázena velkými písmeny, což značně ztěžuje čtení. Pokud pomineme zmatky se jménem dr. Kirschnera v tiráži i narychlo „spíchnutý“ závěrečný rozhovor s autorem, dojdeme k tomu, že největší slabinou knihy jsou mnohomluvné, doslovné a rádobyvtipné popisky fotografií. Jsem přesvědčen, že fotografie hovoří vlastním „jazykem“ a ex post dodané texty, byť sebeduchaplnější, její vyznění spíš omezují. Posuďte sami. Hned u první fotografie je následující text: Černobílá fotografie se slavně vrací do naší kolorované doby. Proč? Možná uvolňuje divákovu fantazii… (Krkonoše, údolí Bílého Labe, 1938). Fotografie na s. 63 je opatřena textem: Při troše fantazie vám tyto sošné stromy mohou leckoho připomenout. A do třetice, na s. 153 je pod fotografií popisek: Může mít kamzík při tomto způsobu života infarkt? (Vysoké Tatry, 1951).

Ladislav Sitenský: Bílé opojení (Roháče, 1966). © Ladislav Sitenský

Sitenského fotografie jsou však natolik působivé, že textový doprovod, snad s výjimkou lokalizace a roku pořízení snímku, nepotřebují. Na zhruba stopadesáti černobílých fotografií z období 1934-1970 Sitenský zachytil krásu českých a slovenských hor. Jsou tu Krkonoše, Šumava, Beskydy, Jeseníky, Vysoké i Nízké Tatry. Nejvíce však Sitenskému učarovaly Roháče, kterým také v Bílém opojení věnoval nejvíce prostoru. Zatímco většina ostatních snímků má především krajinářský charakter, fotografie ze Západních Tater (Zuberce, Habovky a dalších míst) jsou zároveň i etnografickým dokumentem. Jsou i dokladem toho, že stačila čtyři desetiletí a kraj se nadobro proměnil.

Nedělejme však ze Sitenského staromilce nebo zastánce “starých dobrých“ časů. Vždyť vedle klasicky pojatých krajinářských záběrů v Bílém opojení najdeme i mnoho dynamických a velmi moderních záběrů. Všimněme si například minimalistického snímku Jdeme dál panenským sněhem, roháčskou mlhou (Roháče, 1959), dynamického Obratu (Roháče, 1959), výtvarně pojatého Mrazivého vlnění (Vysoké Tatry, 1965) nebo přízračného Osamělého poutníka (Krkonoše, bez datace).

Žít život s nadšením!

Tak zní životní krédo Ladislava Sitenského a z obou výše zmíněných knih je zřejmé, že se jím celý život řídil. Zatímco z jeho vzpomínkové knížky dýchá životní optimismus, z
Bílého opojení čiší životní energie. Jak již bylo zmíněno, Ladislav Sitenský je fotograf samouk. Zdá se, že mu nadšení pro fotografii ve spojení s mimořádným životním elánem výtvarnou školu docela dobře nahradilo.