Dvojí chvála sběratelů fotografií

Je sběratelství vášeň, posedlost nebo nemoc? Posuďte sami. Máte totiž možnost vidět to nejlepší ze dvou soukromých fotografických sbírek: německé sbírky F. C. Gundlacha a české Jiřího Jaskmanického. Obě výstavy rozhodně stojí za vidění.

Tváří v tvář: fotografie ze sbírky F. C. Gundlacha

F. C. Gundlach: Romy mit Kreuz (Romy s křížem), 1962, © F. C. Gundlach

Profesor F. C. Gundlach (1926) žije v Hamburku. I když je dnes známý především jako sběratel, dlouhá léta pracoval (od roku 1952) jako módní fotograf. Otevřeně přiznává, že ho vždy bavilo fotografování lidí – a na druhé straně nesmírně nudilo fotografování krajiny a zátiší. Gundlach svou sbírku fotografií buduje přes 30 let. Sám říká, že sbírka je živý organismus, který se postupně proměňuje. Některé dříve pořízené fotografie již prodal a nahradil jinými. Dnes jeho sbírka čítá asi 12 000 fotografií. V Praze můžeme vidět jen malý zlomek z tohoto počtu – celkem 42 snímků, které pro výstavu v Galerii Langhans vybral dr. Zdenek Felix.

Základní koncepci výstavy lapidárně vystihuje už její název Face To Face (Tváří v tvář). Dominuje tu portrétní fotografie, pohledy z očí do očí, nejrůznější podoby lidské tváře. Není divu, F. C. Gundlach měl vždy rád inscenovanou fotografii. Rád pracoval s lidmi jako modely – proto nečekejme, že ve vystavené kolekci tomu bude jinak. Nehledejme tu nejen krajiny a zátiší, ale ani – pokud pomineme několik fotografií z oblasti tzv. street photography – reportážní nebo dokumentární fotografii. I když kurátor výstavy tvrdí, že měl při výběru fotografií na pražskou výstavu poslední slovo, její koncepce je loajální k majiteli exponátů a k jeho zálibám. Jak by to také mohlo být jinak?

Aura Rosenberg: Mike Kelley/Carmen, ze série Kdo jsem, co jsem, kde jsem, 1996, © Aura Rosenberg

Většina vystavených exponátů pochází z doby po roce 1960. F. C. Gundlach naštěstí začal sbírat fotografie ještě dříve, než se o ně začaly zajímat velké galerie moderního umění, a dříve, než se kolem některých zastoupených autorů vytvořil kult. Díky tomu se v Praze představuje například Diane Arbusová (která spáchala sebevraždu v roce 1971) nebo její volný následovník Les Krims. Oba tito autoři se tvůrčím způsobem zaměřili na odvrácenou stranu své doby: zatímco Arbusová přímočaře (metodou „tváří v tvář“, většinou bez inscenací) zachycovala výjevy z okraje společnosti, Krims byl ve svých postupech rafinovanější a šlo mu spíš o promyšlenou kritiku mechanismů konzumní společnosti. Stačí si povšimnout fotografie z cyklu Making Chicken Soup (Příprava kuřecí polévky), v němž s kuriózní samozřejmostí použil jako model vlastní matku. Z fotografií Lese Krimse skutečně mrazí: nejsme my všichni součástí úděsné mašinérie, s níž nelze bojovat, natož ji zastavit?

Les Krims: Making Chicken Soup (Vaření kuřecí polévky), 1972, © Les Krims

Ovšem výstava Face To Face je příliš pestrá, než aby se vyčerpávala autory jednoho zaměření. Najdeme tu především klasický portrét, ať už v podání samotného F. C. Gundlacha (například dva portréty herečky Romy Schneiderové, z nichž je lepší Romy s křížem), Irvinga Penna (vynikající portrét Truman Capote v New Yorku) či Erwina Blumenfelda, ale také stylizovaný portrét Aury Rosenbergové Carmen. Nechybí tu ani práce švýcarského fotografa Roberta Franka, který ve své době podal překvapivě neotřelé svědectví o Americe, nebo nedávno zemřelého klasika módní fotografie Richarda Avedona. Z mladších se tu českému divákovi podruhé v krátké době představuje provokativní německý fotograf, který žije trvale v Londýně – Wolfgang Tillmans. Zatímco jeho představení v rámci nedávné výstavy současného britského umění Other Times nebylo příliš šťastné, nyní je dojem přece jen příznivější. Tillmans šesticí svých snímků nejenže neprovokuje, ale naopak dokazuje, že je schopen zachytit vnitřní svět fotografovaných postav. Kromě toho je velmi pozoruhodná i barva jeho fotografií.

Nejpřekvapivějším a patrně i nejzajímavějším autorem Face To Face je nejspíše Ralph Gibson, módní fotograf, který se svými cykly Days at the Sea (Dny u moře) a zejména Somnambulist (Náměsíčník) dostal dost daleko od klišé módní a reklamní fotografie a vlastně také od zaměření výstavy Tváří v tvář. Gibsonovy tajemné a nejednoznačné fotografie odkazují k jiným žánrům a pojetím fotografie – k surrealismu a konceptualismu a dalším moderním uměleckým směrům.

Je dobré, že Gundlachova sbírka není jen pokladnicí módní fotografie, ale skrývá v sobě i pozoruhodná díla menšinových fotografických žánrů. Pokud vezmeme v úvahu, že počet exponátů ve sbírce již přesáhl dvanáct tisíc, musíme dojít k závěru, že se v ní musí skrývat překvapivé věci. Škoda, že je výstava co do počtu fotografií tak skromná – i když část fotografií má velký formát, celkový počet jen málo přesáhne čtyři desítky. Mnohem více fotografií z Gundlachovy sbírky je k vidění v domovském přístavu – v Mezinárodním domě fotografie v Hamburku, který byl otevřen v říjnu 2003.

Sbírka Jiřího Jaskmanického v Centru české fotografie

Centrum české fotografie se nedávno přesunulo z pražské Náplavní ulice (naproti Tančícímu domu, kde nově sídlí pražská Leica Gallery) na Národní třídu do Topičova salonu. Dodejme, že k přesunům, ne nepodobným hře „škatulata, hejbejte se“, došlo na jedné straně kvůli úředníkům Pražského hradu, kteří Leicu z původního místa vyhnali, a na druhé straně kvůli vzrůstajícím ambicím Českého centra fotografie. V zahajovací výstavě, která má název Zlatý fond Českého centra fotografie, je představeno sto šedesát fotografií od různých autorů. Výstava nemá žádné jednoznačné zaměření ani koncepci, je to prostě jakési „best of“.

Jan Lauschmann: Dlažba, 1926

Na rozdíl od sbírky F. C. Gundlacha, která je koncipována velmi kosmopolitně a národní hledisko tu nehraje žádnou vážnou roli, je sbírka fotografií Centra české fotografie Jiřího Jaskmanického v první řadě procházkou po dějinách české fotografie. Na rozdíl od Gundlachových třiceti let má za sebou sbírka Jiřího Jaskmanického jen deset let. Pokud lze vůbec tyto dvě sbírky srovnávat, pak Jaskmanického sbírka je méně překvapivá a domáčtější, protože z ní přímo dýchá česká fotografie, ať už v důvěrně známých podobách (klasikové František Drtikol, Josef Sudek, nedávno zemřelý Alexandr Hackenschmied, Josef Ehm nebo Taras Kuščynskyj) či v dílech veřejnosti méně známých autorů. Vzhledem k tomu, že současná doba vede ke stále zjednodušenějšímu vnímání reality (i ve světě fotografie se neustále hovoří o vybrané hrstce fotografických celebrit a potom teprve o “těch ostatních”), zastavme se u několika zajímavých, ale méně proslulých autorů.

Taras Kuščynskyj: Portrét dívky, 70. léta

Centrum české fotografie má ve své sbírce například zcela mimořádné snímky stále nedoceněného Jana Svobody (nádherná Melancholie z roku 1963, Hrušky a Kamna z 60. let nebo o něco mladší Stůl), Antonína Gribovského (Pokladní a Zátiší z 60. let) nebo výtvarně orientovaného Ladislava Postupy (Marnost z roku 1969 nebo o něco mladší Tajemství či Ptáci). S těmito pracemi vnitřně ladí i fotografie Jana Lauschmanna (Schody
z roku 1930, Dlažba a Okno z roku 1926), autora o generaci staršího, který své nejlepší věci vytvořil již mezi dvěma světovými válkami.

Za zmínku rozhodně stojí, že v kolekci Jiřího Jaskmanického jsou i práce proslulého Josefa Koudelky, který v českých sbírkách příliš zastoupen není: Jaskmanický nepopírá, že je nezískal přímo, ale výměnou od amerického sběratele. Obě fotografie (Irsko z roku 1972 a Země Galů z roku 1977) mají nezaměnitelný styl a diváka svou vnitřní dramatičností zaujmou na první pohled. Ze současných autorů je na výstavě zastoupen například čtyřicátník Václav Jirásek (Spánek s rybami z roku 1992 a další práce), v depozitáři jich bude patrně mnohem víc. Výstava je celkově velmi pestrá a dá se říci, že si tady každý přijde na své.

Sběratelství: vášeň, posedlost, nemoc či záslužná práce?

Pokud jste jako děti někdy něco sbírali, jistě jste pociťovali menší či větší posedlost a libý pocit nad rozrůstající sbírkou. Velmi podobné je to u dospělých sběratelů. F. C. Gundlach v jednom interview popsal, že mu sběratelství přináší příjemné a nezvykle intenzivní fyzické pocity:

„Sbírání se určitě může stát posedlostí. Moje obsese vyplynula z toho, že jsem se obrazy intenzivně zabýval. Musím se přiznat, že když jsem nemohl do sbírky získat, co jsem chtěl, někdy jsem to pociťoval jako fyzickou bolest. Jak často jsem si říkal: „Konec! Přestaň! To stačí!“ Přesto jsou momenty, kdy se tento pocit, toto přání vlastnit určitý obraz znovu probudí. Je rozdíl, jestli určité dílo jen pozorujete nebo jestli se rozhodnete k jeho získání. Často vím předem přesně, kam v rámci sbírky určitý obraz zapadne. Může se stát, že některá fotografie není zajímavá samostatně, ale v kontextu sbírky je úžasným přírůstkem.“

Josef Ehm: Akt (solarizace), 40. léta

Vytvoření hodnotné sbírky fotografií vyžaduje nejen vkus, cit a odbornou erudici, ale především dostatek peněz: kdo už někdy zkusil koupit nějakou fotografii třeba českého významnějšího autora, zjistil, že se ceny pohybují v tisících, ale mnohem častěji v desetitisících korun. U řady zahraničních fotografů nebývají výjimkou ani skutečně astronomické ceny: například zmíněný Wolfgang Tillmans – ať už to jsme schopni pochopit nebo ne – patří k nejdražším fotografům současnosti. Nedělejme si však zbytečné iluze: sbírání fotografií je byznys, v němž se točí velké peníze. Na druhé straně vzhledem k tomu, že ceny většiny zajímavých fotografií s postupujícím časem rostou, bývá jejich pořízení dobrou investicí do budoucna i pro obyčejného smrtelníka.

Sběratelé umění však často suplují i to, čemu by se měl věnovat spíše stát. „Drobným dílem přispíváme k záchraně české fotografie,“ říká k tomu Jiří Jaskmanický. Významnější sběratelé své sbírky často zpřístupňují veřejnosti. Tak je tomu také nyní, kdy výběr ze dvou soukromých sbírek můžeme vidět v centru Prahy, jen několik set metrů od sebe.