„Svoje fotky nijak neupravuji, nemám rád vyumělkované krajiny, chci, aby byla fotka přirozená“. Podobné názory slýchávám od některých
krajinářů poměrně často. Jedná se však o základní omyl. Proč? To si vysvětlíme na následujících řádcích.
Zajisté jste se již při fotografování např. východů/západů slunce
setkali s tím, že na vaší výsledné fotografii byla obloha přepálená,
zatímco se spodek fotografie utápěl ve tmě a byl zcela bez kresby.
Příčinou takovéto fotografie je dynamický rozsah scény
přesahující možnosti fotoaparátu. Pod pojmem dynamický rozsah
scény můžeme rozumět také kontrast scény neboli rozdíl mezi
nejsvětlejší a nejtmavší částí fotografie. Nejlepší dnešní
zrcadlovky jsou schopny zaznamenat dynamický rozsah scény –
v laboratorních podmínkách – až o hodnotě cca 14 EV (EV = expoziční
hodnota, stupeň). Lidský zrak je ovšem schopen se adaptovat i na podmínky
až 30 EV! Tzn. že při východu slunce budeme vnímat naši kompozici jako
krásně prokreslenou, zatímco nám fotoaparát vyprodukuje fotografii zcela
odlišnou. Pojďme si řícit, jaké jsou možnosti eliminace tohoto nešvaru a
jak dosáhnout fotografie s podobným dynamický rozsahem, jaký vnímaly na
daném místě oči fotografa.
Přechodové filtry
První možností je použití tzv. přechodových filtrů.
S těmi se asi většina z vás již setkala. Vyrábějí se buď ve variantě
šroubovací/zasouvací, s pozvolným či ostrým přechodem (soft/hard) a
různou intenzitou ztmavení části scény (nejčastější jsou řady
označované 0,3, 0,6 a 0,9). Přechodové filtry (Neutral Density graduated
filter) jsou vyráběny jako dělené, přičemž jedna jejich část je zcela
čirá, druhá pak neutrálně šedá. Pomocí těchto přechodových filtrů
eliminujeme přílišný dynamický rozsah scény tak, že filtr natočíme
tmavší částí na světlé místo kompozice. Ve většině případů tedy
ztmavíme horní část fotografie (nebe) a spodní část zůstane stále
stejně světlá. Dojde tím k vyrovnávání dynamického rozsahu mezi horní
a spodní částí fotografie.
Používání přechodových filtrů je mezi krajináři velmi rozšířené,
já však přechodové filtry ze zásady nepoužívám. Vede mě k tomu
několik důvodů:
- Scény se sluncem v záběru jsou velmi náchylné na vznik odlesků, tzv.
prasátek. Čím více skel na sebe vrstvíme, tím více zvyšujeme riziko
vzniku odlesků, navíc často dochází díky množství filtrů ke zhoršení
kresby a ostrosti. - Zejména levné filtry trpí častým barevným posunem scény do
nechtěných barevných tónů (často do fialova). - Pořízení přechodových filtrů není levnou záležitostí. Pokud se
chceme vyvarovat alespoň některých výše uvedených negativ, potom nám
zbývá zřejmě jediná značka, a sice filtry Lee. Jejich kvalita je
pověstná, bohužel cena také. V dnešní době zaplatíte za sady
přechodových filtrů Lee soft a hard 0,3, 0,6 a 0,9 od cca 10 000,– Kč
výše. Nehledě na to, že čekací lhůty na filtry Lee dnes běžně
dosahují i víc jak půl roku. - Stejně jako jiná optika vyžadují filtry bezprecedentní údržbu.
Poškrábání filtru při neopatrné manipulace končí často nucenou koupí
filtru nového. - Manipulace s filtry v terénu je poněkud zdlouhavá, díky tomu můžeme
snadno propásnout unikátní světelné podmínky. - Filtry mají lineární přechod, což je problém v případě kompozic
s členitým horizontem. Díky tomu může být efekt přechodových filtrů na
fotografii snadno viditelný. - Dynamický rozsah scény může být vyšší, než je součet EV kompenzace
všech našich filtrů. Při náročných světelných podmínkách může být
expoziční rozdíl opravdu enormní a potom nám ani řada 0,3, 0,6 a
0,9 nebude stačit. O násobení počtu dalších skel před objektivem a
možných negativech jsem se již zmiňoval výše.
Expoziční bracketing
Pokud tedy nepoužíváme přechodové filtry, jaké nám zbývají další
možnosti, jak se vypořádat s dynamicky náročnou scénou? Odpovědí je
metoda expozičního bracketingu. Spočívá v tom, že jednu
kompozici vyfotíme vícekrát a každá fotografie bude odlišně exponována.
Jedna fotografie bude exponována „neutrálně“, tedy podle
expozimetru fotoaparátu (event. s naší korekcí podle histogramu), druhá
bude přeexponována a třetí
podexponována.
 |
| Ukázka expozičního bracketingu v praxi – zleva „neutrálně“ exponovaná podkladová fotografie podle expozimetru, podexponovaná a přeexponovaná, každá s rozdílem 1,7 EV. |
Všechny takto pořízené fotografie následně spojujeme v grafickém
editoru v jednu konečnou fotografii. V mnohém tato metoda připomíná dnes
tolik populární HDR, zásadní rozdíl je ale v tom, že spojujeme, resp.
překrýváme jen ty části fotky, u kterých potřebujeme provést
expoziční úpravy. Neprovádíme tedy spojování celých
fotografií, které zejména v automatických módech některých HDR programů
může končit fotografiemi na míle vzdálenými od reality.
V praxi to znamená, že „neutrálně“ exponovaná fotografie má např.
optimálně kontrastní střed fotografie, nebe je ale přeexponované (tedy
přesvětlené) a popředí je naopak příliš tmavé a bez kresby. Potom
vezmeme neutrální fotografii jako základ, oblohu neutrální fotografie však
nahradíme oblohou z podexponované (tmavé) verze. Tím dosáhneme, že obloha
je správně exponovaná (již není přesvětlená). Popředí neutrální
fotografie naopak překryjeme přeexponovanou (světlou) fotografií. Výsledkem
je snímek, který jsme ze tří podkladových fotografií složili v jeden,
optimálně exponovaný.
Ukázka výsledné dvouřadé panoramatické fotografie skládané
z expozičních vrstev.
 |
| Život s viagrou a bez ní – panorama složené ze 33 fotografií (11 plošně ve dvou řadách + 3× expoziční bracketing) |
Výhody a nevýhody expozičního bracketingu
- Nemusíme utrácet peníze za přechodové filtry. K expozičnímu
bracketingu nám stačí zapnout tuto funkci na fotoaparátu (možnost
expozičního bracketingu mají i poměrně staré zrcadlovky). - Nezhoršujeme kvalitu fotografie násobením skel před objektivem a
snižujeme možnost vzniku nežádoucích odlesků. - Nehrozí nám barevné posuny scény.
- Používání metody expozičního bracketingu v terénu je snadné a
nevyžaduje delší přípravu a manipulaci jako v případě filtrů. - Nevadí nám členitost horizontu. Různě exponované fotografie dokážeme
precizně překrýt i v případě velmi členitého horizontu. - Nejsme limitování počtem filtrů. Expoziční rozdíly jednotlivých
podkladových fotografií si můžeme jednoduše nastavit na fotoaparátu podle
dané scény, rovněž můžeme zvolit i vícenásobný expoziční bracketing
(např. jedna fotografie exponovaná „neutrálně“, dvě podexponované,
dvě přeexponované, každá s jinou expoziční hodnotou). - Pokud fotíme velkoformátové fotografie, zejména víceřadá panoramata,
potom je používání expozičního bracketingu jedinou možnou cestou, jak se
vypořádat s dynamicky náročnou scénou. U takovéhoto typu fotografie
totiž extrémně záleží na rychlosti a preciznosti, s jakou nasnímáme
podkladové snímky ve všech řadách (zejména při východech/západech
slunce). Pokud budeme pomalí, změní se nám světelné podmínky během
krátké chvíle tak, že nebudeme schopni výsledné panorama složit. Je
třeba si uvědomit, že při focení velkoformátových fotografií snímáme
např. i 10 jednotlivých fotografií vedle sebe, k tomu často ve dvou
i více řadách. „Laborování“ s přechodovými filtry u každé jedné
podkladové fotografie při snímání členitého horizontu je naprosto
nemyslitelné.
 |
| Toto panorama je složeno ze 6 fotografií plošně (+ 3 * expoziční bracketing), konkrétně se jedná o 3 fotografie ve dvou řadách nad sebou. Vzhledem k úhlu dopadu světla a scenérii jako takové by bylo použití přechodových filtrů prakticky zcela nemožné. |
A jaká skýtá expoziční bracketing úskalí? Jedno jediné –
větší náročnost úprav v editoru. Zvláště pokud
fotíme nepanoramatickou fotografii, tedy tzv. „oneshot“, potom nám
použití přechodových filtrů značně zjednodušuje úpravu finální
fotografie. Při použití expozičního bracketingu musíme i v případě
oneshotu fotografii skládat z několika podkladových snímků.
Je na každém z nás, jakou metodu si zvolí. Nezatracuji používání
přechodových filtrů, přesto jsou pro mě jejich negativa natolik výrazná,
že používám výhradně metodu expozičního bracketingu, ačkoliv to
v případě velkoformátových panoramatických fotografií znamená
skládání i několika desítek fotografií.
V příštím článku se seznámíme s metodou expozičního
bracketingu krok za krokem a řekneme si, jak používat tuto metodu
i v případě víceřadých panoramat.
uskali … jeste jedno
nazor laika: pokud bude ve scene neco, co se mi pohne (strom/trava ve vetru), bude vicenasobna expozice problemovejsi…. nebo ne?
uskali … jeste jedno
Problém to v drtivé většině případů není, protože při ručním překrývání expozičních vrstev (maskování) v editoru si vybíráme na danou část fotky tu expozici, která nám vyhovuje. Byl by to problém u klasického HDR, kde automatické režimy softwarů spojují celé expozice. Osobně jsem se za celou dobu používání expo bkt s tímto problémem nesetkal.
jde o to to
Jde o to co je ještě fotografie a co už fotografika. Podle mého skromného názoru je fotografie vše co se udělá optickou cestou.Upravy na počítači sice v tomto konkretním případě jsou pochopitelné,ale – s čistou fotografiií už nemají moc společného. Viděl jsem na výstavách i na nettu mnoho krásných digitálně dokonalých -fotografik. Málo vidím pravou třeba i nedokonalou fotografii.S nápadem.
jde o to to
Omlouvám se, ale zřejmě došlo z Vaší strany k nepochopení meritu věci. Expoziční bracketing (anebo u někoho přechodové filtry) neslouží k tvorbě fotografik, ale k přiblížení zobrazení dané scény tak, jak ji viděly oči fotografa, ale fotoaparát nebyl schopen zachytit. Přečtete si publikace o nestorech analogové černobílé fotografie jako byl např. Ansel Adams. Budete se divit, co všechno s fotografiemi musel udělat, aby dosáhl kýženého výsledku. Jen používal temnou komoru, zatímco dnešní fotografové používají editory. Ale zjistíte, že samotný obsah práce je defacto stále stejný. Čili i Adams a další jiní fotografové museli vyrovnávat dynamický rozsah scény. Tedy rozumím Vašemu volání po fotografickém purismu, ale v případě krajinářské fotografie se už historicky jedná tak trochu o nonsens.
Filtry
Dobrý den, snad se zase neschyluje k nějakému diskusnímu klání… 🙂 Tak přidám vlastní názor či zkušenost:
Osobně se přikláním k přechodovým filtrům, Fotím na formát 6×7, takže nic jiného nezbývá, ale na filmu není potřeba tolik vyrovnávat. Pokud fotím ze stativu, užívám masky,( když je hodně členitý horizont atp…) které vystřihnu podle tvaru z černého krycího pásu ze svitku a zamaskuju světlou část obrazu a na podruhé do stejného políčka světla doexponuju. Nic na tom není. Při focení z ruky jedině ty přechoďáky podle situace. Většinou je však netřeba.
No a pokud bych fotil digitálem, jakožto, že k tomu nemám důvod… Určitě fotku složím ze dvou – tří různě exponovaných záběrů. Polarizákem také není někdy na škodu odstranit odlesky nebo mlžný opar.
A úpravy…kapitola sama o sobě.. určitě není dobré dát ručně nazvětšovat velkou plachtu z diáku i s tečkama a škrábancema a vyžranýma stínama, ale je lepší to naskenovat, počítačem prohnat a kvalitně vytisknout na baryt.
ČB samozřejmě do zvětšováku a nikam jinam….
A nakonec: Pokud využijete možnosti kvalitního skenovacího softvéru, možnosti skeneru a filmu, zjistíte, že žádný přechodový filtr není potřeba. Z jednoho tiffu jde krásně vytáhnout stíny a potlačit světla tak aby to odpovádalo “realitě”.
Takže je hodně možností jak se s těmy rozsahy vypořádat, záleží na “nádobíčku”, motivu a přístupu.
Krásný den všem.
filtry
Určitě se k diskuznímu klání neschyluje…:) Koneckonců já jsem prezentoval jen svůj přístup k věci a určitě ho nepovažuji za jediný možný nebo jediný správný.
Jinak jsem rád za pohled a názor někoho, kdo fotí analogem.
S polarizákem máte, i když je to trochu jiná kapitola, určitě pravdu. Pro mě je v případě focení např. vody téměř vždy nepostradatelný.
Možná
Možná nechápu co pan Šmíd měl na mysli,ale chci jen upřesnit,že digitál opravdu hodně svádí k fotografice. Můj názor je takový, že opakuji, by fotografie ( a ti i digitální) měla býti vytvořena hlavně optickou cestou a to i za cenu jakési nedokonalosti. Takže já používám filtry a v krajině, pokud ji dělám přechodáky,polarizák apod. Ona ta určitá nedokonalost( ale je to můj názor) k té fotografii patří. Nakonec dnes je opravdu protipolem dokonalosti -návrat (veliký) k analogu, nakonec i k dírkové komoře, k plastovým čočkám se všemi možnými optickými vadami apod. I v tom je krása fotografie, pokud ovšem má autor svůj záměr a nedělá třeba dokonalé fotky do katalogu cestovky.
možná
Určitě s Vámi musím souhlasit v tom, že digitální fotografie k fotografice svádí daleko víc. Grafický editor dokáže být dobrý sluha, ale špatný pán. A určitě se shodneme, že vždy záleží na přístupu každého fotografa. Jinak jsem osobně velkým fandou analogu, starých skel atd. Jen se zřejmě lišíme v tom, že právě krajinářskou fotografii osobně považuji za oblast, ve které je precizní TK jedním z klíčových atributů.
možná
Osobně si nemyslím, že správná fotografie je to, co dostaneme čistě optickou cestou, jak se psalo, vždy se člověk snažil i černé komoře přiblížit co nejvíce realitě, protože možnosti techniky jsou sice čím dál lepší, ale stále omezené. Pokud si pamatuji, tak veškeré úpravy krajinářů spočívaly hlavně v dosažení co největšího DR, myslím, že to není žádná manipulace s fotkou. Přehnané HDR vypadající jako omalovánka se opravdu nelíbí, ale přepaly a temné stíny také ne. Film byl daleko pružnější a přesto nestačil, přechodové filtry jsou velmi nedokonalé a navíc je to nežádoucí optická překážka v cestě obrazu na čip, která dle kvality více, nebo méně zhoršuje kvalitu obrazu. Fotografika obnáší zněmu obsahu fotky, výměnu oblohy, prostěvýsledek obsahuje něco jiného, než bylo původně vyfoceno, to je o něčem jiníém, ale tyto úpravy k tomu patří. Naopak, nedokonalost způsobená technikou k fotce nepatří určitě.
Mám zkušenost, že většina fotografů. kteří puritánsky brojí proti zásahům v editorech to dělají hlavně proto, že tyto úpravy neovládají a vůbec digi postproces jim tak trochu unikl a tak kvůli zachování tváře raději úpravy odmítají.
Stejně tak si dovolím tvrdit,že většina těch pokusů s analogem, plastovým čočkám a pod. je snaha přijít s něčím neotřelým, protože většině současných fotografií nechybí technická kvalita, ale obsahová a tak si část fotografů hraje na skutečné tím, že začne používat analog, pokud možno velmi starý i plně manuální a nebo používají jiné techniky od plastovek, přes pinholi a mnohé jiné rádoby techniky profesionálů.
možná
Lze samozřejmě s mnohým souhlasit. co fotograf to názor. Faktem zůstává, že digitál posunul fotografii takřka k dokonalosti spolu s výkonnou technikou. Z druhé strany výtvarno ve fotograffii je hlavně o emocích ( a o nápadech). Nahradit nápad laciným plastovým objektivem samoúčelně je laciné.
Ale člověk, vnimatel, není strojový robot, a dnešní přehnaná dokonalost působí již proti výtvarnému pojetí. Samozřejmě v jiných oblastech má své oprávněné
opodstatnění. Nakonec ten zmiňovaný velký návrat k měkkému analogu je toho důkazem.
možná
ad jirisefrna:
Plně s Vámi souhlasím, hlavně s tím, že někteří jedinci pomlouvají (a brojí proti) především to, čemu nerozumí/neumějí. To jste ťal do hodně živého !!! Sám jsem se s touto “užitou praxí” mnohdy setkal a co více, někteří jedinci to ani neskrývali.
A co se týče úvodu Vašeho příspěvku, svatá pravda. Ve své podstatně jde stále o stejný cíl, jen ve vazbě na dobu a její možnosti o různé cesty, jak cíle dosáhnout. Jestli spojím ebkt vrstvy, či použiju přechodový filtr nebo pod zvětšovákem vymaskuji část záběru připravenou maskou, případně použiji v ČB více-expozici pod zvětšovákem, všechny tyto různě přesné cesty (jež jsem sám praktikoval) končí ve STEJNÉM cíli. Tedy by aspoň měly. Bohužel jsem se již setkal i s případy, kdy z editorového zpracování lezou větší zmetky a nedodělky než z pod-zvětšováku. 🙁
možná
No, myslím , že to často není tak samoúčelné.Třeba na výstavě, kde jsou dokonalé digitální tisky spolu s fotografiemi dělané klasikou ve fotokomoře, mají jednoznačně úspěch tyto. Samozřejmě foto musí míti nápad a obsah.
Jinak pro příznivce počítačů a programů a dokonalých (až nepřirozených) fotografiií mám špatnou zprávu. HDR už maj jako program nové kompakty i zrcadlovky. Tak nevím. Co budou ted ďělati.
Skládání
Mě osobně zajímá to skládání fotografií. Pokud se budeme bavit o panorama v článku, které je složeno ze 6*3 fotografií, zajímalo by mě, jak se skládá v tomto případě. Nepředpokládám, že mraky se v těchto podmínkách ani nehly. Chtěl bych se tedy zeptat, a možná to bude součástí dalšího článku, jak se to v tomto případě dělá. Podle mě než se dostanu z levého horního rohu do pravého dolního, musí se mraky o kousek pohnout. Za jak dlouho jste tedy schopen tuto scénu nafotit? Přibližně 🙂 Díky.
skládání
Jestli dovolíte, nechal bych část Vaší otázky dočasně bez odpovědi, konkrétně o tom skládání, protože to skutečně bude součástí příštího článku, který se zde objeví cca do 14 dnů. Ale jinak mraky (či voda) se většinou hnou nikoliv o kousek, ale o pěkný kus, nicméně není zase tak složité si s tím poradit. Takže vydržte, ještě chvilku Vás budu s tímto napínat 🙂 Co se týká rychlosti nasnímání, tak 6*3 ve dvou řadách při těchto světelných podmínkách je otázkou cca do 40s. Ale zrovna v případě zmíněné fotografie není kam spěchat…mraky ujedou tak jako tak, i kdyby byl člověk seberychlejší a jinak při bokosvitu nehrozí rychlá změna světelných podmínek jako při východu/západu se sluncem v kompozici.
skládání
Než se dostanete z levého horního rohu do pravého dolního, věru nějaká doba uběhne. Když se k tomu přidá 4..5..6 násobný expoziční bkt (při slunci v záběru) a dostaneme se na 40..60..80 podkladových snímků, můžeme se dostat z řádu 10ek sekund na cca 2 minuty. Je třeba mít ale na paměti, že ve chvíli, kdy fotografujeme pravý dolní roh (končíme), tak nás mraky už “nezajímají” (jsou dávno mimo záběr). Esencí postupu je si vše promyslet předem (odkud kam snímat, jak řešit kombinaci panování a exp. bkt v návaznosti na typ scény a dynamické děje v ní probíhající) a nic neřešit při snímání. To už musí odsýpat. Neméně důležité je zvolit prioritní cíl v záběru (kde se “něco” děje) a na něj zacílit. Poté v rámci postupu řešit ostatní (připraveným způsobem). Chci tím říci, že postup nelze paušalizovat a každá scéna, každé panorama, si žádá své a do určité míry individuální přístup k jeho nasnímání. Autor se dalšími fázemi postupu bude jistě zabývat, jak proklamuje. Některé scény v sobě skrývají překvapení. Samozřejmě pohyb v obraze (př. vlající větve) napříč všemi exp-bkt verzemi, jak zde kdosi zmiňoval, sesazení stěžuje. Ale nic není takové, s čím by si nešlo poradit.
RAW
V nouzi může pomoct i slušně exponovaný raw. Fotím tak třeba 360° panorama. Ale jinak se samozřejmě poctivému bracketingu asi nic nevyrovná:)
Tomáš Adamec
Foveon
Fotili jste někdy foveonem? Zkuste to! Tenhle článek i diskuze se stane více jak z poloviny zbytečnou…
Lightroom ani Aperture bohužel neumí z Foveonu dostat obstojný výsledek a je třeba použít soft třeba od Sigmy.
foveon
Já jsem např. s foveonem nefotil, takže budu určitě rád, když nás podrobněji seznámíte s výhodami/nevýhodami, event. poskytnete nějaké referenční snímky atd.
Nicméně je publikovaný článek primárně orientován na dnes běžně dostupné a současně rozšířené zrcadlovky se standardními čipy (DX či FX). Díky omezení, které mají, se musí fotografové vypořádávat s výše uvedenými problémy. Ale je fajn registrovat příspěvky od autorů, kteří jdou odlišnými cestami.
foveon
foveonu se pravidelně věnujeme na deep in it, stačí sledovat příslušný tag. aktuálně probíhá testování nejnovějšího počinu, sigmy dp3, a to v rukou no-Xe, letitého a asi největšího českého experta na foveon:
http://diit.cz/tagy/foveon-x3