Erice a soliska u Marsaly

Dnes dojedeme do nejzápadnějšího cípu Sicilie, podíváme se, jak se získává z mořské vody sůl a navštívíme další město na kopci.

Erice
Šťastně jsme projeli nekonečnou Marsalou a dostali se do otevřené krajiny na samém západě Sicilie. Plochu vlevo od silnice zabírají obdélníkové mělké bazény, oddělené od sebe nízkými náspy. V některých z nich muži v holinkách narušují sekáči bílou krustu, jinde jsou již krystalky soli shrabány na hromádky a skupinky dělníků je nakládají na kolečka, vozí na cestu, vedoucí podél odpařovacích nádrží a sypou na dopravník, který je pak vrší do úhledných hromad. O kousek dál je vidět větrné mlýny. Dnes se již jejich kola neotáčejí a voda se do odpařovacích nádrží čerpá jiným způsobem. Sůl se zde těžila již pro egyptské faraony a výrobní postup se po tisíciletí příliš nezměnil.
Vzadu za nádržemi, směrem do vnitrozemí, se zvedá do výšky třičtvrtě kilometru osamělá Monte Erice, hora, na které před dávnými časy stál u posvátného pramene Afrodítin chrám. Dnes však naše oko upoutá nejprve změť stožárů na západním konci hory a teprve pak pohled sklouzne doprava, kde je nad strmějším svahem usazené město Erice, starodávný Eryx.

Ještě tam ale nejsme. Ještě musíme projet Trapani, kde si díky mizernému značení zajedeme až do přístavu, potom nás ukazatele provedou, jak už je na Sicilii zvykem, po vyhlídkové cestě jednosměrkami vilovou čtvrtí (stylem doprava doleva doleva doprava doleva doprava doprava doleva atd.), vilky zmizí, silnice stoupá stále prudčeji a v serpentinách, postupně se se zvětšující se nadmořskou výškou otevírá výhled na moře a severní pobřeží, jemuž vévodí hora Monte Cófano.

v pozadí Erice

A pak jsme minuli zmíněnou smečku ocelových stožárů, zaparkovali před hradbami a byli jsme tam. Toto cizinecké městečko s křiklavými obyvateli a kupčíky bylo proti tomu všemu, co jsem v životě viděl, opovrženíhodné, a ještě horší se mi zdálo, když jsem stanul na jeho hradbách, navršených z kamení a bláta, a hleděl na nekonečné moře, jež obklopovalo mys. (Mika Waltari, Tajemný Etrusk) Ne, ne, tak to přeci nebylo.
Prošel jsem bránou v hradbě, postavené Elymy před dvěma tisíci a sedmi sty lety, a kráčel jsem po dlažbě, položené snad ještě v době římské nadvlády. Ulice byly čisté a klidné a patrové domy je chránily před slunečními paprsky, takže i v horkém dni bylo mi příjemné se po nich procházet a nahlížet otevřenými vraty a průjezdy do dvorků, oživených kvetoucími oleandry.

Ani ty nejužší uličky, ve kterých dospělý muž musel jít jedním ramenem napřed, nebyly znečištěny močí a odpadky.

Lidé v ulicích byli příjemní, nevtíraví a s úsměvem poradili nejistému poutníku, kudy dojít k chrámu Afrodíty Erykejské.
Chrám sám, bohužel, vzal již zasvé a na jeho místě dnes stojí středověký normanský hrad zvaný Castello di Venere. Zda je v něm stále ještě posvátný pramen se mi zjistit nepodařilo. Co jsem myslel, že tam najdu? Najednou jsem měl strašný pocit, že jsem se narodil na svět sám a že již nevěřím v bohy. (Mika Waltari, Tajemný Etrusk) Věnoval jsem tedy několik pohledů sousednímu saracénskému Castello Pepoli a pokračoval jsme v obchůzce do třetího cípu města, k pozůstatkům španělských kasáren, odkud je krásný výhled na východ a sever.

Nic se nedá protahovat do nekonečna, takže po příjemném posezení v kavárničce zbývalo už jen stavit se ve věky omšelém dómu a vystoupat na zvonici. Ta byla postavena na počátku čtrnáctého století, stojí v těsném sousedství chrámu a na jejím vrcholku je zavěšeno šest zvonů různé velikosti. A tady jsem uviděl, že jsem vlastně už blízko místa, kde jsem procházku zahájil. Ještě jeden pohled a Sbohem, Erice. Jsi jedním z mála míst, kam bych se rád ještě někdy vrátil.