Externí expozimetry

Expozimetr je přístroj používaný ke stanovení správných expozičních hodnot na základě fotoelektrického měření intenzity osvětlení nebo jasu fotografovaného předmětu. Tento článek si klade za cíl poskytnout začátečníkům základní přehled o jednotlivých součástech a typech expozimetrů.

Expozimetry existují v zásadě dvojí – vestavěné a externí. Protože v prvním případě jde o nedílnou součást fotoaparátu, nebudeme se jimi zde zabývat. K čemu vlastně existují externí expozimetry, když by mohly stačit ty vestavěné?

Určování expozice pomocí vestavěných expozimetrů je totiž zcela spolehlivé pouze při čelním osvětlení scény s vyrovnaným rozložením jasu. Při fotografování v protisvětle, při velkém kontrastu nebo také při fotografování subjektů extrémně světlých či tmavých barev často dochází u vestavěných expozimerů k nesprávnému měření. Speciální expoziční programy moderních přístrojů mohou tyto chyby částečně korigovat, ale nejspolehlivější je v těchto případech použití externího expozimetru, který umožňuje měřit jak odražené, tak dopadající světlo.

1. Konstrukce přístrojů

Základními součástmi expozimetru jsou:

• fotoelektrické čidlo
• elektrický měřící přístroj
• směrový optický systém
• kalkulátor

Fotoelektrické čidlo může být tvořeno buď selénovým článkem nebo polovodičovou fotodiodou CdS. V prvním případě jde o expozimetry, které nepotřebují zdroj energie (baterii) a pracují jako solární články; tento způsob využívaly hlavně levnější přístroje, jejichž nevýhodou bylo to, že časem se selénový článek vyčerpal a přístroj přestal správně fungovat. U expozimetrů na baterie je jejich funkčnost omezena pouze způsobem zacházení a stavem baterií (pak je výhodné, má-li přístroj indikaci stavu baterií).

Elektrický měřící přístroj samostatných expozimetrů je většinou analogový, pouze výjimečně se místo ručičky pohybuje stupnice (nebo má přístroj displej). Místo ručičky může být použita optická indikace, která indikuje žádoucí rovnovážný stav (tzv. nulové měření) – např. zhasne červená dioda a v tomto okamžiku odečteme na stupnici správné expoziční hodnoty.

Optický systém vymezuje úhel světla dopadajícího na měřící světlocitlivý článek. Je-li měřicí úhel velký (cca 50°), jde o expozimetr integrální, pokud je měřicí úhel malý (max. 5°), jde o bodový expozimetr, tzv. “spotmetr”. Spotmetr měří výrazný detail snímaného objektu; přístroje jsou přesnější, avšak mnohem dražší. Mezi amatéry nejsou proto příliš rozšířené. Moderní expozimetry jsou často kombinací obou výše uvedených variant.

Kalkulátor je několik vzájemně synchronizovaných stupnic, s jejichž pomocí můžeme odečíst správnou expozici. Na jedné stupnici je třeba nastavit citlivost filmu, na zbylých dvou pohyblivých stupnicích jsou clonová čísla a expoziční doby.

Kromě nich může expozimetr mít také stupnici expozičních stupňů (EV). Správná expozice se odečte tak, že se na soustředně uspořádaných stupnicích časů a clon čtou dvojice ležící nad sebou (výběr určité dvojice závisí už pouze na konkrétních autorských záměrech; změřené hodnoty pak ručně nastavíme na kameře), příkladem je následující tabulka.

Clona	f/1	f/1.4	f/2	f/2.8	f/4	f/5.6	f/8	f/11	f/16
Čas	1/4000	1/2000	1/1000	1/500	1/250	1/125	1/60	1/30	1/15

2. Měření v praxi

Měření odraženého světla

Měřenou veličinou je jas, jednotkou je kandela na čtvereční metr (cd m²). Při tomto způsobu měření je osa optické soustavy rovnoběžná s osou objektivu fotopřístroje; měříme z místa snímání směrem k fotografované scéně. Podle konstrukce přístroje lze měřit integrálně nebo bodově. S přístroji vestavěnými do těla přístroje lze měřit pouze tímto způsobem.

Měření dopadajícího světla

Měříme osvětlení a jednotkou je lux (lx). Osa optické osy expozimetru je orientována tak, aby na čidlo dopadalo stejné osvětlení jako na fotografovaný objekt, tedy proti světelnému zdroji. Nejběžnější jsou předměty s reflexním faktorem cca 18%, což odpovídá poměru odraženého k dopadajícímu světlu 1:6. Měření dopadajícího světla se provádí zejména v případech, kdy se odrazivost fotografovaného předmětu výrazně odlišuje od výše uvedeného reflexního faktoru a kdy je nutné tuto odchylku eliminovat. Chceme-li přihlížet ke všem světelným zdrojům v měřicím úhlu expozimetru, musíme na optický systém expozimetru nasadit transparentní (bílou) rozptylnou destičku nebo polokouli.

Měření za různých podmínek

Kdy je tedy vhodné použít externí expozimetr? Je to zejména tehdy, chceme-li měřit dopadající světlo, a také v případech, kdy je pomocí bodového měření třeba zjistit, jaký je expoziční rozsah celé fotografované scény. Externí expozimetr najde své uplatnění i při snímcích v noci, protože automatické měření ani závěrka přístrojů často nemá potřebný rozsah (dlouhé časy) – závěrku tedy nastavíme na čas B (použijeme stativ a dálkovou nebo drátěnou spoušť), změříme expozici a na stopkách odpočítáme potřebný čas expozice. V tomto směru se mi velmi osvědčuje ruský expozimetr značky Sverdlovsk 4, který je velmi přesný a spolehlivě “umí” měřit až do času v délce dvou hodin (!).

Žádné měření expozice, ani tím nejlepším expozimetrem, není stoprocentně spolehlivé. Žádný expozimetr totiž neměří sám, a proto je třeba se jej naučit správně používat, třeba i metodou pokusu a omylu. Údaje změřené expozimetrem jsou spolehlivé a přímo použitelné pouze za běžných světelných podmínek. Pro jakékoli extrémní či nestandardní podmínky je i u externího expozimetru potřeba určitá korekce hodnot. Obecně platná pravidla pro korekci expozičních hodnot neexistují, protože se v podstatě nikdy nevyskytují na dvou různých místech zcela identické podmínky. Pro některé vícemnéně obvyklé situace lze formulovat doporučení, kterými se lze orientačně řídit.

Např. při snímcích proti světlu je třeba “přidat” nejméně +1 EV (při integrálním měření), nebo zblízka změřit expozici hlavního detailu, popř. použít bodové měření. Není-li to možné (objekt je příliš daleko nebo není k dispozici bodové měření), lze změřit expozici na ploše podobných reflexních vlastností (reflexní faktor cca 18%), např. na neutrálně šedé tabuli nebo jiném podobném předmětu, ale ten musí být stejně osvětlen jako objekt, který chceme fotografovat. Jako náhrada šedé tabule může posloužit i dlaň ruky umístěná před čidlo expozimetru a osvětlená stejně jako motiv snímku; v tomto případě však musíme provést korekci +1 EV, neboť dlaň ruky je poněkud světlejší než zmíněná 18% šedá.

Při pochybnostech nebo ve zcela nestandardních podmínkách je nanejvýš praktické pořídit několik záběrů s různou expozicí (zejména v případě, že fotografujeme na inverzní materiál, který je na chybnou expozici mimořádně citlivý).

Technické informace byly zpracovány podle knihy Dr. Ing. Evžena Hrušky, CSc.: Fotografie na malý formát (SNTL, Praha 1983).