Faerské ostrovy 1

Když Bůh stvořil Zemi, vyškrábal si hlínu co mu zbyla za nehty a pohodil ji kdesi do vln severního Atlantiku. Tak vznikly podle pradávné legendy Faerské ostrovy, malý archipelag napůl cesty mezi Islandem, Skotskem a Norskem.

Stodoly na strmých svazích ostrova Streymoy

Faerské ostrovy ještě nestačila schvátit masová turistika. Jak E. Taylorová ve svých článcích z počátku 20. století, tak Lonely Planet o sto let později se shodují, že většina turistů je na ostrovech vlastně proti své vůli, jelikož zde tráví povinnou dvoudenní přestávku při plavbě z Dánska na Island. Nezájmu turistů se ani nelze divit; země bičovaná větrnými poryvy a zmítaná vlnami Atlantiku, země, kde dle statistických ročenek prší, chumelí nebo padají kroupy třista dní v roce, není obležená autobusy japonských turistů. Na druhou stranu strmé útesy, bezlesé hory, mořští ptáci kroužící nad skalisky, majáky na nepřístupných skalnatých výběžcích, vesničky barevných domků, kaskádovité vodopády řítící se z hor skýtají pro návštěvníky ojedinělou podívanou. Koneckonců, statisíce ptáků, kteří se sem rok co rok vracejí hnízdit určitě vědí proč. Zvolíte-li k příjezdu na ostrovy cestu letadlem, kolébání letounu mezi stametrovými příkrými útesy několik minut před dosednutím nabídne nezapomenutelnou podívanou a předznamená dobrodružství následujících dní.

Vestmannské útesy

Přístav ve Vestmanna

„Peníze dnes vybírám předem, moře je neklidný, tak pro jistotu, kdybyste mi někdo přepadl přes palubu“, špásuje kapitán Skúvadal, když s americkým fotografem a dánským párem vstupuji na palubu lodi Barbara k projížďce mezi světoznámými vestmannskými útesy. Plavba je nad očekávání poutavá; možná právě díky rozbouřenému moři. Divoké vlny se tříští o strmé útesy a jejich zvuk se mísí s kakofonií tisíců alkounů, papuchalků, buřňáků, racků a dalších mořských ptáků vysoko nad námi. Kapitán zručně nastavuje bárku vlnám a v klidnějších úsecích plavby nám vysvětluje techniku odchytu ptáků a sběru vajec: „Chlapci tu na skalách riskují vlastní krky, aby mohli zakroutit krkem těch ptáků a domů se vrátit jako chlapi. Spouštějí se po řetězech dolů z útesů a sbírají vejce, nebo pomocí sítí, takových lakrosových pálek, chytají poletující ptactvo“. Pohled na řetězy a lana připevněná na kolmých skaliskách stovky metrů nad hladinou rozbouřeného moře je závratný. Jenom americký fotograf nemá čas naslouchat poutavému vyprávění a obdivovat okolí; většinu plavby tráví v záchvěvech, ohnut přes kovové zábradlí lodi.

Gunnar Skúvadal vede svou loď mezi vestmannskými útesy

Útesy Vestmanna, jakkoli se to může zdát nepravděpodobné, jsou podle slov kapitána Skúvadala také vyhlášenou pastvou pro ovce. Farmář své ovce v podstatě vidí dvakrát za život: když je sem na člunu přiveze a vyžene nahoru a podruhé, když si pro ně přijede s popravčím nářadím. Tráva na útesech je totiž díky ptačímu trusu obzvláště výživná a ovčí maso je potom mimořádně kvalitní.

Kostelík s travnatou střechou, Saksun

„Támhle, jak jsou ty baráky, tak to je opuštěná vesnice Slaettanes,“ ukazuje kapitán na stále zachované domky na pobřeží vedlejšího ostrova Vágar. „Školákům odtamtud jsem jako kluk záviděl. Do osady nevedla silnice a učitel se tam proto ukázal vždycky jenom na týden a pak učil dva týdny po jiných vesnicích. Chápeš, oni měli dva týdny ze tří prázdniny,“ povzdychává si, jako by ho to dodnes mrzelo. Při opouštění lodi mi Gunnar Skúvadal nabízí odvoz na sever: „Přes hory tam půjdeš den nebo dva, jestli chceš, hodím tě tam autem.“ S díky odmítám a vydávám se poznat další tvář Faerských ostrovů.

Čtvero ročních období za odpoledne

Museum Dúvugardur, Saksun

Cesta přes hory z Vestmanna na sever ve mně oživuje vzpomínky na Skotskou vysočinu – zelené travnaté kopce se sněhovým melírem, říčky v tobogánech zaříznuté do skal končící dlouhým vodopádem v mořských vlnách, tisíce ovcí na jednoho turistu. Jenom počasí je tu ještě o něco nevyzpytatelnější než to kaledonské – slunce a déšť se střídají tak rychle, že nestojí za to se zastavovat a převlékat, mlha na několik hodin znemožní jakýkoliv přesun a konečně sníh pro narušení stereotypu. Hory Faerských ostrovů jsou ideální místo kde zakusit čtvero ročních období během jednoho odpoledne.

Kostelík s travnatou střechou, Saksun

Výhledy z hor na vesnice v údolích pode mnou působí jako klišé, kterého se nelze nasytit. Pestrobarevné dřevěné domky se zeleným trávníkem na střechách, bílý kostel se špičatou věží, příkré útesy jako neprostupné středověké hradby kolem dokola, moře vysílá příbojové vlny na balvanitou pláž. Dvoudenní toulání v horách mě vede přes nejmalebnější osadu celého souostroví, Saksun s tradičně romantickým bílým kostelíčkem, a končí ve vesničce Tjørnuvik na samém severozápadu ostrova Streymoy. Společně se soumrakem a neustálým deštěm se přes plot vkrádám do osady a zastavuji prvního domorodce. Rozhovor probíhá podle neradostného scénáře:

„Hospoda?“ – „Ne“.
„Obchod?“ – „Ne“.
„Ubytování?“ – „Ne“.
„Autobus?“ – „Zítra“.

Dešťové kapky mi bubnují do klobouku a stékají po zádech. Chmurnou náladu a kručení v břiše rozptyluji pohledem na zvlněné moře. Na horizontu rozeznávám siluety Risin a Kellingin, dvou obrů, kteří chtěli přitáhnout Faerské ostrovy blíže k Islandu, ale dříve, než se jim to podařilo, zkameněli.

Příboj v zátoce u Tjørnuviku – v pozadí skaliska Risin a Kellingin

Z osamělé meditace mě probouzí domorodcova dcera: „Tatínek mě posílá, že prý máte hlad a nemáte kam jít. Pojďte k nám na večeři,“ švitoří za mnou hlásek blonďaté dívenky a já ani ze slušnosti neodmítám. Následuji dívku do malého stavení z černých fošen; abych se dostal dovnitř musím se notně ohnout.

Poezie deštivého dne na Faerských ostrovech

Po narovnání jsem v pohádce z předminulého století. Vyhřátá místnůstka – roykstova – s drobnými okny, obložená syrovým dřevem, prostoupená arómatem masa, z přítmí za dřevěným stolem mě zkoumají čtyři páry modrých očí: tatínek a maminka Jakobsenovi a zbývající dvě dcery. Můj pohled však přitahuje spíše obložený stůl – nejrůznější druhy masa, pečiva či nakládané zeleniny překonávají veškerá očekávání. Tradiční faerskou pochoutkou je takzvaný skerpikjøt, neboli sušené jehněčí maso. Jeho příprava probíhá velmi jednoduše. Celá jehněčí noha se prostě usekne a pověsí do dřevěné boudy – hjallur – s otvory ve stěnách a tam se nechá asi rok sušit větrem. Zajímavé, že to funguje jenom zde na Faerských ostrovech.

Děti na kamenité pláži u Tjørnuviku

„Žila jsem několik let na Islandu a taky jsme to tam zkoušeli, ale vůbec to nebylo dobré“, sděluje mi paní Jakobsenová. Je-li k vyslovení skerpikjøt třeba ostrý jazyk, ke konzumaci této pochutiny je nezbytný ostrý nůž a zdravé zuby – sušené jehněčí chutná asi jako podrážka mých sešlapaných pohorek, ovšem je poněkud tužší konsistence. S dalšími nástrahami faerské tabule se vypořádávám se ctí, až na grind og spik – velrybí maso s tukem – jehož pozření mi činí očividné problémy. Od faux pas mě zachraňuje pan Jakobsen a na kostku velrybího sádla v mé ruce přikládá sušenou rybu – „Takhle to bude lepší“, uklidňuje mě.