Faerské ostrovy 3

Putování po Faerských ostrovech nás zavede na nejzazší sever souostroví. A na rozloučenou s ním se dozvíme něco všeobecných údajů o tomto opuštěném konci světa.

Severská výspa ostrovů

Krajina ostrova Borðoy

Ostrovy Kalsoy, Kunoy, Borðoy a Viðoy na severu souostroví jakoby dýchaly v jiném rytmu a dívaly se jiným pohledem než jižní sousedé. Lidé jsou tu taktéž ochotní, ve většině případů, ale jakoby žili bez úsměvu na tváři a bez radosti v očích. Centrem severu a druhým největším městem ostrovů je Klaksvík s pěti tisíci obyvatel. Městečko plné barevných stavení se za bezvětrných rán odráží na nehybné hladině zátoky a během dne se ponoří do neproniknutelné mlhy, deště či sněhu.

Časné ráno v klaksvíckém přístavu

Dominantní budovou je kostel Christianskirkjan. Domácí jsou na něj patřičně hrdí a snaživě shánějí klíče, aby mě mohli kostelem provést. Christianskirkjan je první kostel, postavený ve starém severském stylu, s typickou vikingskou střechou, žebrovou konstrukcí a s okny ve štítu střechy. Uvnitř všech faerských kostelů jsou na stropech zavěšeny modely lodí pro ochranu rybářů na moři. Christianskirkjan je však unikátní tím, že zde místo modelu visí skutečná osmiveslice, údajně jediná, která se zachovala po tragédii vesnice Skarð na ostrově Kunoy.

Za nezvykle slunečného rána se stavení Klaksvíku zrcadlí v hladině moře

Při vánočním rybolovu v roce 1913 zahynula na moři téměř celá mužská populace; ve vesnici zbyl pouze jeden chlapec, stařec a ovdovělé ženy. Po čase zoufalé snahy o přežití se rozhodli vesnici opustit a přesunout se do jižnější osady Haraldssund. Na místo tragédie se vydávám na kole vypůjčeném od jednoho vesničana a nacházím zde pouze mechem obrostlé ruiny kamenných stavení jako memento drsného života s nešťastným koncem.

Kostel Christianskirkja church v Klaksvíku s rybářským člunem zavěšeným pod stropem

Sousední Kalsoy si co do odlehlosti a osamělosti s ostatními ostrovy v ničem nezadá. Jediný způsob jak se na něj dostat je, v závislosti na počasí, malá loď Barsskor odplouvající dvakrát denně z Klaksvíku. Ostrov je formován pásem vysokého pohoří, ze západu skrojen neschůdnými útesy, na východě místy uspokojivě rovinatý pro lidský život. Pozoruhodností Kalsoye jsou čtyři úzké, neosvětlené, neventilované tunely, propichující hory cestou na sever. Právě vybudování těchto tunelů v 80. letech odvrátilo hrozící vylidnění ostrova a dodnes zde tak pulsuje život ve čtyřech osadách čítajících celkem asi 140 obyvatel.

Kapitán trajektu Barsskor vede svou loď z Borðoy do Kalsoy

Autobusem, tedy drncavou dodávkou, se jako jediný pasažér vydávám z přístavu skrz hustou mlhu na cestu do nejsevernější osady Trollanes. Řidička Annika Hansenová za volantem mi cestou přibližuje zdejší život: „No jednoduchý to tady nemáme, ale nestěžuji si, hlavní je neonemocnět. Nejbližší doktor, zubař nebo gynekolog je v Klaksvíku. To je sice necelých dvacet kilometrů, ale při zdejším počasí to taky může znamenat několikadenní čekání na loď. Vybudování tunelů život na ostrově zachránilo.“

Typické domky vesnice Trollanes

Výstavba tunelů na Faerských ostrovech se stala trnem v očích dánských daňových poplatníků. Z ekonomického hlediska lze jejich výhrady chápat; poslední tunel na Kalsoy v hodnotě miliónů dánských korun slouží jenom asi 20 lidem a dokonce je v něm vybudovaná i „odbočka“ pro vyhánění ovcí na pastvu. Z hlediska ulehčení, nebo možná zachování života na Kalsoy, mají však tyto tunely hodnotu nevyčíslitelnou.

Opuštěná stodola na pobřeží u Trollanes, jedné z nejodlehlejších vesnic Faerských ostrovů

Po projetí posledním tunelem se mlha nečekaně rozplývá a pode mnou se objevuje sluncem osvícená Trollanes, osada několika domků, bez školy, bez obchodu nebo hospody, bez autobusové zastávky, obklopená skalisky ze tří stran a mořem ze strany čtvrté. Na konci osady stojí rozestavěný domek a u něj si chlapec čutá s balónem; na nedalekém políčků mladý pár sází brambory, jedno dítě pomáhá, druhé spí na mezi v kočárku. Je zarážející, ale o to příjemnější na vlastní oči vidět, že tu lidé ještě chtějí a umějí žít.

Silueta faerských hor

V nejsevernější vesničce celého souostroví, Viðareiði na ostrově Viðoy se poprvé setkávám i s nedůvěrou k cizincům a poněkud odměřeným jednáním. Viðareiði leží v nádherném místě ve stínu Ennibergu, údajně nejvyššího útesu na světě. Odlehlost místa jako by se promítala do duší zdejších obyvatel. Ve vesnici je nápadný klid – není slyšet jinak všudypřítomný dětský křik, štěkot psů, bečení ovcí. Jenom vlny příboje se s rytmickým povzdechem tříští o útesy pod vesnicí. „Vidíš támhleten sloup na obzoru? Tak tam končí vesnice. Za ním si můžeš postavit stan, kde chceš,“ sděluje mi místní prodavačka na otázku, kde mohu přespat. A když už stan konečně stojí, přijíždí za mnou z vesnice stařík na kole: „Tady stanovat nemůžeš, tady hnízdí ptáci.“ Jediným člověkem, který se tu se mnou dává do řeči je postarší muž u kostela. Je bohužel tak opilý, že společné téma k rozhovoru nenacházíme.

Rackové doprovázejí loď k ostrovu Kalsoy

I zde na severu se mnou počasí hraje svoji nerovnou hru. Výstup na útes zahajuji za ostrého slunce, vrchol dobývám po dvou hodinách obklopen deštivými mraky, večer mě uspává bubnování kapek na stan, ráno fotografuji krásný východ slunce nad sousedním ostrovem Fugloy a po necelých dvou hodinách je můj zvednutý palec smáčen lijákem, když stopuji na kraji místní silničky.

Osada Haraldssund pod strmými útesy ostrova Kunoy

Loučení s Ovčími ostrovy nemohlo být symboličtější. Letiště přikryl baldachýn husté mlhy a odlet se posouvá nejméně o dvě hodiny. Využívám volného času a odcházím do blízké vesnice. Dřevěný kostelík se připravuje na domácí slavnosti a místní důchodkyně cídí lustry. Jen co mě zahlédnou za okny, zvou mne dál, bez ptaní nalévají kávu a přikládají oplatky. Už poněkolikáté se stávám terčem nekonečné laskavosti a pohostinnosti.
„Musím už jít, za chvíli mi letí letadlo,“ loučím se.
„Možná.“

Trocha informací

Kostelík ve vesnici Kunoy

Poněkud prozaičtější vysvětlení o původu ostrovů než to se špínou za božími nehty hovoří o formování krajiny během třetihor, v dobách, kdy se kontinenty Severní Ameriky, Evropy a Grónsko oddělily a vydaly vlastní cestou. Ostrovy jsou tvořeny dlouhými horizontálními ložisky čediče prokládanými pyroklastickou horninou vulkanického původu.

Prvními návštěvníky Faerských ostrovů byli zřejmě irští mniši vedeni Svatým Brendanem, kteří sem zabloudili v šestém století, pravděpodobně cestou za hledáním duší, které by mohli spasit. Z tohoto období se také datují názvy Faereyiar (Ovčí ostrovy) a Mykines (Ptačí ráj).

Východ Slunce nad ostrovem Fugloy

Podle Faerské ságy, sepsané ve 13. století, došlo k osídlení ostrovů kolem roku 700 irskými mnichy, po sto letech byly kolonizovány Vikingy a za dalších dvě stě let pokřesťanštěny norským králem. Vzpomínkou je nedokončená gotická katedrála z osady Kirkjubøur. Faerské ostrovy se v roce 1035 staly norskou provincií a v roce 1380 byly, spolu s celým Norskem, předány Dánsku. Někteří Faeřané se s tím dodnes nesmířili.

Vesnice Viðareiði na ostrově Viðoy s nejvyšším evropským útesem Enniberg v pozadí

V roce 1849 dánská legislativa oficiálně přičlenila Faerské ostrovy k Dánsku a přidělila mu dvě křesla v parlamentě. Už v 90. letech devatenáctého století ale začali Faeřané volat po samostatnosti. Volání nebylo vyslyšeno ani po druhé světové válce, kdy ostrovy opustili britští vojáci. Dánsko vydalo Act on Faroese Home Rule a oficiální statut ostrovů se změnil z „Dánský správní obvod“ na „Samosprávná komunita dánského království“.

Od moře se plíží mlha a přikrývá vesnici Viðareiði na ostrově Viðoy

Ostrovy dnes mají vlastní vlajku, faerština byla prohlášena oficiálním jazykem (děti se však musejí učit i dánsky) a Løgting, původně něco jako krajský úřad, dnes funguje jako legislativní orgán. Dánsko stále drží kontrolu a zodpovědnost nad pojišťovnami, bankami, obranou a justicí a každoročně Faeřany dotuje asi 200 miliony amerických dolarů. Poválečný plebiscit, který skončil většinou hlasů pro samostatnost, byl přehodnocen po volbách do Løgtingu, ale vyjednávání v Kopenhagenu dále pokračovala.

Husté mraky obklopují hory Faerských ostrovů

V roce 1948 byla ostrovům udělena možnost vlastní vlády, samozřejmě pod autoritou Dánska, s vlastní vlajkou a měnou a Faeřanům byla udělena rovnoprávnost s Dány.
V roce 1965 byla v Tórshavn založena Univerzita Faerských Ostrovů. Když Dánsko vstoupilo do Evropské Unie, Faerské ostrovy jej nenásledovaly, aby nepřišly o výsostných 200 mil pro rybaření.

Na duben 2001 bylo plánováno referendum o plné svrchovanosti ostrovů a nezávislosti na Dánsku. Ovšem nezávislost ztroskotala na otázce finančních dotací. Dánský premiér Poul Nyrup Rassmusen byl ochoten nezávislost akceptovat s tím, že do čtyř let Faeřané přijdou o každoroční dotace. To se ale nelíbilo ostrovanům, kteří požadovali na „zvládnutí přechodu k nezávislosti“ dotace po dobu 15 let. Referendum bylo na poslední chvíli odvoláno a Faeřané tak s Dány nadále zůstávají v podivném manželství z rozumu.