Něco o focení v ZOO

Pár postřehů z focení v zoologických zahradách, které třeba budou někomu užitečné…

Několik poznámek na úvod

Tento článek si ani v nejmenším neklade za cíl být kompletním průvodcem pro
tuto oblast focení, jde jen o některé postřehy. Neuškodí si hned na začátek
definovat určité cíle. V mém případě jsou požadovaným výsledkem dobře vypadající
fotky na papíře ve formátu 20x30cm s možností v případě potřeby jít i na
30x45cm. Preferuji snímky, na kterých zvířata vypadají realisticky a působí co
nejvíce jako z volné přírody, proto věnuji hodně snahy volbě pozadí, snaze o
jeho zneostření, atd. Z tohoto ohledu také berte veškerá doporučení okolo
techniky atd., pokud by vám stačila fotka na web, tak se vše hodně zjednoduší.

Proč vlastně fotit v ZOO?

Osobně si myslím, že naprosto dostatečná odpověď je “a proč ne?”. Návštěva
zoologické zahrady je příjemnou relaxací a není důvod ji nespojit s focením.
Výsledné snímky jsou často velmi pěkné a působivé. Kromě toho považuji focení v
zoo za výbornou metodu procvičení si postřehu a obsluhy techniky, která se vám
bude velice hodit i ve volné přírodě.

Co se smí a co ne?

Přesná pravidla záleží na konkrétní zoo. Obecně lze ale některé věci naznačit
celkem jasně. Prvním kladným zjištěním je fakt, že se v dnešní době smí
fotografovat v praktické každé zoologické zahradě, se snahou focení zakazovat už
jsem se hodně dlouho nesetkal. Je ale samozřejmě nutné respektovat případné
specifické pokyny. Příkladem může být například používání fotoblesku. Obecně
většinou omezen není, pokud je ale někde výslovně zakázán (v pražské zoo mě
napadá třeba výběh ocelota), tak je velmi žádoucí to respektovat. Zrovna tak
může být omezeno fotografování v nějakém specifickém místě, třeba kvůli narození
vzácného mláděte.

Vedle výslovných zákazů či omezení je ale dobře pamatovat i na slušné chování
a ohleduplnost. Opět konkrétní příklad – v pražské zoo není nijak zakázáno
použití stativu. Ovšem postavit si stativ v nějakém stísněném pavilónu v době
víkendové návštěvní špičky by asi nikoho příliš nepotěšilo a pokud by si to
nějaký fotograf příliš vynucoval, tak bychom se nejspíš časem dočkali výslovného
zákazu. Podobných příkladů je spousta. Velmi doporučuji snažit se
kvůli focení dostat do zoo spíše ve všední dny, kdy je mnohem klidněji.
Samozřejmě to s ohledem na pracovní povinnosti většiny z nás nemusí být
jednoduché, ale pokud to vyjde, tak to opravdu stojí za to.

Technické vybavení

Osobně bych velice doporučoval použití jednooké zrcadlovky, na typu ale nijak
moc nezáleží. V zoologické zahradě se dá výsledek odhadnout přeci jen snáze než
v přírodě a tak se dá určitě bez potíží pracovat i s analogem, nicméně DSLR je
ve výhodě. Nijak moc ale nezáleží na typu, nároky na rychlost ostření atd.
nebývají zase až tak dramatické a dá se předpokládat, že rozdíly v práci s Canon EOS 300D
a třeba 20D budou relativně zanedbatelné. To samé platí u analogových přístrojů.

Horší je to ale s optikou. Tady bohužel musím upozornit, že nároky na dobré
teleobjektivy jsou poměrně vysoké. Setkal jsem se i se záběry, u kterých mi
ohnisko 400mm (tedy 640mm kinofilmový ekvivalent) prostě nestačilo. Příkladem
může být hnízdo kormorána ze zooparku Chomutov, které vyjde při tomto ohnisku
poměrně malé, blíže se ale prostě jít nedá! Měl
jsem možnost pracovat i s objektivem s rozsahem až do 600mm (960mm kinofilmový
ekvivalent) a mohu odpovědně prohlásit, že se i v zoo dá využít velmi dobře. Dobrý
teleobjektiv či asi lépe telezoom s kvalitní kresbou i při ohniskové vzdálenosti
aspoň 300-400mm je zkrátka základním sklem. Výhodná je i co největší světelnost,
která umožní lépe rozostřit pozadí, nicméně osobně užívám nejčastěji objektiv,
který má při ohnisku 400mm světelnost jen 5,6 a není to nepřekonatelný problém.
Velkou výhodou je optický stabilizátor. Pro záběry v interiérech a případné
záběry krotkých (vlezlých) zvířat se hodí běžné zoomy cca 28-70mm, občas se hodí
i makroobjektiv cca 100mm.

Z dalších pomůcek je velice užitečný systémový blesk. Praktické je i použití
monopodu, nejde ani tak o obranu proti rozklepání, důležitější je to, že při
delším čekání na pravý okamžik vás nebude bolet ruka. Zkuste si držet u oka
třeba jen 5 minut Canon EOS 10D s EF 100-400 IS L a pochopíte… K použití klasického
stativu v zoo jsem poměrně skeptický, viz výše.

Zajímavou otázkou je použití různých lepších digitálních kompaktů či
“nepravých” zrcadlovek. Můj názor je malinko rozpačitý. Tyto přístroje sice mají
často přijatelný rozsah zoomu a velmi slušnou obrazovou kvalitu, malinký snímač
ale v důsledku vede k mnohem větší hloubce ostrosti a je mnohem těžší
fotografovaný objekt dostatečně odsadit od pozadí. Máte-li tedy k dispozici něco
jako Minoltu A1/A2 nebo Olympus C765, tak je bez obav do zoo vezměte, ale
dávejte si opravdu velmi velký pozor na prostředí snímku!

Mříže, skla a podobné věci

Jednou z hlavních otázek, kterou bychom si měli před focením v zoo položit je
to, jaké si přejeme vyznění fotografie. Mám na mysli to, zda se budeme snažit o
pořízení snímku, který působí, jako by byl z volné přírody, anebo zda nám mříže
a další rušivé prvky zas až tak moc nevadí (nebo je dokonce vnímáme jako klad).

V každém případě se je až na výjimky žádoucí vypořádat s mřížemi či sklem
před zvířetem. Postup záleží na konkrétní expozici. U řidších mříží se většinou
dá najít průhled, u hustších ale nezbývá než pracovat s hloubkou ostrosti a
snažit se je totálně rozostřit. V praxi to zejména u delších objektivů docela
jde a výsledek vypadá poměrně dobře. Samozřejmě to jde tím lépe, čím blíže k
mříži se dostaneme, optimální je objektiv o mříž přímo opřít. Nezapomeňte ale na
zdravý rozum a opatrnost, nejde jen o poranění od šelmy, ono by moc příjemné
nebylo ani důkladné šťouchnutí tlapkou do čočky od zvědavé opičky… Podle mé
zkušenosti dále počítejte s tím, že při focení přes mříže může často zlobit
automatické ostření, to ale není zas tak velký problém, prostě se chvíli ostří
ručně. Dále bych chtěl upozornit na obvyklou začátečnickou chybu: pozor na stíny
od mříží! Můžete klec dokonale rozostřit, ale pokud vrhá stín přímo na zvíře,
tak nemá cenu namáhat se s focením, přijďte k ní při jiné poloze slunce.

Kromě mříží se setkáváme i s výběhy krytými sklem, typicky v teráriích a
uzavřených pavilónech vůbec, v moderních zoo ale někdy i v exteriérech. Postup
je v tomto případě jednoznačný – objektiv přímo na sklo (nejlépe se sluneční
clonou), pak většina reflexů zmizí a dá se fotografovat poměrně bez potíží.
Zkoušel jsem laborovat i s polarizačním filtrem, ale výsledky byly většinou
nevalné. Filtr navíc ubere minimálně jednu clonu, což také není potěšitelné.
Nezapomeňte také, že přes sklo a většinou i přes mříže je většinou dost
problematické použití
blesku (nehledě k tomu, že různá terária jsou místem, kde je užití blesku dost
často zakázáno).

Ale, copak to je? U pandy je nějaké topení či co? V tomto případě by pomohl ořez.	Focení přes sklo nemusí být problém, na kvalitě tohoto snímku se to nijak zvlášť nepodepsalo.
Pokud vyjde světlo podobně, jako u tohoto příkladu, je zbytečné ztrácet focením čas.

Pozor na pozadí!

Jestli je něco při focení v zoo těžší než ve volné přírodě, tak je to nutnost
neustálé kontroly pozadí snímku. Mříží v popředí se dá zbavit, navíc v moderně
řešených zoo najdete řadu expozic, kde není kontakt se zvířetem ničím 
rušen, na věci za foceným objektem si je ale nutno dávat pozor vždy. I když se
nesnažíte o záběr působící jako z volné přírody, tak jistě uznáte, že třeba
hasící přístroj, vodovodní kohout či holá betonová (zato dobře prokreslená) zeď snímku na kvalitě
nepřidá. A pokud chcete něco vyloženě přirozeně působícího, tak je to ještě
horší, pak už je nutno hlídat zcela vše. Jako základní recept vidím práci s
teleobjektivem a snahu nepřehánět clonění, pokud se pozadí rozostří díky malé
hloubce ostrosti, tak je půl práce hotovo. A pak už se stačí jen dívat a hledat
vhodný úhel záběru. Často se stačí posunout o metr do strany, abychom dostali
podstatně lepší pozadí. Záleží samozřejmě i na foceném zvířeti, jak z hlediska
jeho barvy, tak i z hlediska našich představ o jeho prostředí.

Ne, ten plot opravdu není hezký.	Podobné místo, ale jiný úhel záběru. Škoda stínu stromu a chce to odretušovat větev, ale pořád je to lepší než snímek vlevo…

Prostředí zvířete

Kromě vyloženě rušivých prvků, o kterých jsem psal v předchozím odstavci, se
není od věci zamyslet ani nad prostředím zvířete obecně. Nelze si vždy vybírat,
ale pokud se focení v zoo věnujete pravidelně, tak brzy zjistíte, že působivost
fotky může být v určitém ročním období zásadně jiná, než v jiném. Třeba klokan
na sněhu vypadá dost divně, naopak ale snímku sibiřského tygra sníh velmi
pomůže. Stepní zvíře zas působí přirozeněji buď zjara na trávníku, který ještě
pořádně nezačal růst anebo na trávě pocuchané horkým suchým létem, naopak u
jiných zvířat je krásně zelená tráva vítána. Další záludnost je v tom, že v
mnoha případech je možné působivou fotku získat jen v jediném místě výběhu,
například je všude zeď, ale v jednom místě před ní roste vyloženě fotogenický
keř. V tom případě je prostě třeba počkat, až se tam zvíře uráčí postavit.

I v zoo dále platí doporučení, že se při focení není od věci fotit z výšky
očí foceného tvora. Zkuste se k ptáčkovi například sehnout do jeho výšky (no
dobře, vynechám eufemismus a natvrdo řeknu, že si máte lehnout na zem :-).
Výsledek vás překvapí.

Všechno chce čas

Pokud máte aspoň trochu slušnou fototechniku a umíte s ní dobře zacházet, tak
není důvod, abyste si z návštěvy zoo nepřinesli hezké fotky hned napoprvé. Ovšem pokud chcete
docílit vyšší kvality a zajímavosti, tak počítejte s tím, že v různých zoo strávíte spoustu
času. Zvířata si nedají poručit, osvětlení je také pokaždé jiné. Někdy je to i o
troše štěstí a náhody – třeba něco ve výběhu vyroste, zvířata se seskupí do
zajímavé skupiny, atd. Prostě chodit a fotit a hlavně hledat nové netradiční možnosti… Tuto radu
lze snadno respektovat u vaší “domácí” zoo. Podstatně horší je to už na cestách
ve vzdálenějších lokalitách. Pokuste se ale vyhradit si na focení aspoň celý
den, snažit se proběhnout větší zoo za 2 hodiny je z fotografického hlediska
opravdu nesmysl.

Mám spousu fotek téhle čírky. Ale pak najednou v jejím jezírku vyrostla řasa, vyšlo slunce a konečně je to skoro ono.	Když se v pražské zoo objevily průchozí voliéry, tak proč nezkusit i letovky?

Nějaký závěr?

Pokud mají výsledky být zajímavé, tak není focení v zoo ani
zdaleka tak jednoduché jak se může zdát. Minimálně se nelze vyhnout požadavku na
dostatek času na opakované návštěvy. Na druhé straně ale nejsou nároky na
vybavení (a koneckonců i na ten čas) zas tak velké, jako ve volné přírodě.
Myslím si, že času, který tomuto oboru focení věnujete, nebudete muset litovat.

Chtěl bych ještě podotknout, že fotografie u tohoto článku jsou
voleny jednoznačně s ohledem na ilustraci textu. Pokud vás zajímá větší počet
mých snímků z tohoto oboru, zkuste se podívat na patřičné galerie na
www.fotozona.cz. Anebo přijeďte na nějaké
fotosetkání organizované okolo Paladixu, na nich patrně snímky budu mít v
papírové podobě v patřičném formátu 🙂