Fotograf jako autorizovaná biografie Jana Saudka

Nový film Ireny Pavláskové Fotograf, který právě vstoupil do kin, vzbuzuje stejně jako dílo Jana Saudka mnoho protichůdných reakcí. Jeho problémem však není dlouhá stopáž ani dlouhý zástup nahých kyprých žen, ale malý nadhled a snaha za každou cenu „vyprat špinavé prádlo“.

Foto Bioscop

Film Fotograf, který proslulý fotograf Jan Saudek vytvořil s režisérkou Irenou Pavláskovou, byl dobrou příležitostí k životní bilanci a hlubšímu zamyšlení nad Saudkovým kontroverzním dílem, jež vždy vzbuzovalo na jedné straně nekritický obdiv, na druhé nelítostné zatracení. V tomto ohledu film však selhává. Saudek s Pavláskovou napsali scénář, jemuž chybí nadhled, noblesa a životní moudrost; je to text psaný záští, jehož hlavním smyslem je posílit obraz Mistra Jana jako „božského prasáka“ a zároveň „vyprat špinavé prádlo“. Jinými slovy, vyrovnat se s bývalou partnerkou Sárou, která ho připravila o peníze, o dům a nakonec i o celoživotní práci, i s četnými kritiky jeho díla. Všechno, co jsem dosud napsal, sice vyznívá spíš negativně, ale i když první diváci při hodnocení na ČSFD nejednou křičí „odpad“, Fotograf vyložený propadák není. Přinejmenším v kontextu dosavadních filmů Ireny Pavláskové patří – spolu s raným Časem sluhů – k tomu nejlepšímu, co režisérka dosud natočila.

I když ve Fotografovi Pavlásková jako by ztratila cit pro míru a film zahltila množstvím nadbytečných epizod a obrazů, film je přece jen méně křečovitý než její předchozí opusy Bestiář a Zemský ráj to napohled. Jako by načichla saudkovskou živočišností, přestala řešit složité rovnice lidských vztahů i jejich společenské pozadí a snažila se co nejvíc „odvázat“. I když film má dlouhou stopáž a na první pohled může působit komplikovaně, jeho příběh je velmi prostý. Jan Saudek vypráví příběh o své závislosti na kyprém ženském těle a o vlastní nepoučitelnosti, jako by ilustroval staré známé rčení „kdo s čím zachází, s tím také schází“. Na konci filmu sice padá až na samé dno, ale poučit se nehodlá. Naopak, další kolo může začít…

Foto Bioscop

Na úplném začátku filmu sedí Jan Saudek s představitelem hlavní role Karlem Rodenem v křesílkách a říká: „Nikdo nechce znát pravdu, budeme si spíš vymýšlet…“ Problémem filmu však paradoxně je spíš nedostatek fantazie a přílišné lpění na přísně vybraných životopisných epizodách. Film se navenek tváří hodně svobodomyslně, ale jeho snahou je vytvořit pokud možno jednoznačný a zaručeně „správný“ obraz umělce jako „božského prasáka“ a génia, jehož „malé“ české prostředí v čele s výtvarnými kritiky nebylo schopno správně pochopit a docenit. I když je pravda, že se Saudek zejména v 90. letech, v nichž se převážná část filmu odehrává, stal terčem kritiky a kdekdo si na něm brousil ostrovtip, o významu jeho – zejména raného – díla nemůže být pochyb. Z tohoto hlediska je snad trochu škoda, že se film zaměřuje především na Saudkovo „barokní“ období, kdy fotograf svou dřívější invenci již začal nahrazovat stále větší křiklavostí svých fotografických obrazů. Pokud však film neměl být jen marnotratným sledem klipů s těly obézních žen, potřeboval příběh a ten, který se nabízel, je pevně ukotvený právě v 90. letech minulého století. Studií pokřivené ženské postavy, jež osudově zasahuje do života mužů, Fotograf navazuje na zmíněný debut Ireny Pavláskové Čas sluhů, který vznikl před čtvrtstoletím. Ivanu Chýlkovou v někdejší roli manipulativní intrikánky nyní velmi zdařile nahradila Marie Málková; Karel Roden je sice vynikající herec a profesionál schopný zahrát cokoli, ale saudkovský svět mu podle všeho není úplně blízký. Možná je to jen dojem, ale připadá mi, že mu hospodské hlášky typu „okozlily mě vaše kozy“, „jdu kvůli tomu mrdu“ nebo „dámy jsou čistotné, myjí se jednou týdně jako já“ přece jen v ústech trochu drhnou.

Foto Bioscop

Pro filmaře, který chce točit o umění a zároveň zaujmout širší publikum, je umělec typu Jana Saudka opravdovou spásou. Jeho život má v sobě všechno, co film potřebuje: lechtivou živočišnost, kontroverznost, dojemnou epizodu z dětství, jíž se dá vysvětlit fotografova záliba v kyprosti, četná nepochopení i bezelstnost, s jakou dokáže naletět ženám… Kdo by točil film dejme tomu o vynikajícím fotografovi Ivanu Pinkavovi, který tvoří soustředěně v ústraní a o soukromí – natož o svých milostných peripetiích – nemluví a vůbec se neobjevuje na stránkách bulváru? Z tohoto hlediska má Fotograf svůj pendant v současné literatuře v knize o pozapomenuté básnířce Vladimíře Čerepkové, již pod názvem Beatnická femme fatale vydala novinářka Alice Horáčková. Nikoli dílo, ale divoký, nespoutaný život s mnoha milostnými eskapádami tu byl úžasným materiálem, který volal po zpracování.

Fotograf, který žánrově osciluje mezi autorizovanou (!) biografií, dokumentem a fikcí, je nekonvenční především v zobrazení ideálu ženské krásy. V době, kdy je pod vlivem pornoprůmyslu považována za krásnou především vyhublá a důkladně vyholená žena s velikými silikonovými prsy, Fotograf naznačuje, že řadu mužů přitahují i kypré ženy bez plastických operací: „Muž není pes a kosti nežere…“ zní z filmu další lidová moudrost. Nepatří snad k paradoxům života, že žena má o tom, jak má vypadat, docela jiné představy než její muž? Jeden můj známý žije již dlouhá léta se štíhlou a svalnatou ženou typu Vilmy Cibulkové (která mimochodem ve Fotografovi přesvědčivým způsobem zahrála kunsthistoričku, zaujatou fotografovým tělem i dílem), ale na ploše v telefonu má Saudkovu fotografii ženy s vystrčeným ohromným pozadím. Něco, po čem potajmu touží… Hranice mezi krásou a ošklivostí je velmi individuální; platí to pro lidské tělo a samozřejmě i pro nový film Ireny Pavláskové.