Fotograf je mrtev. Fotograf žije.

Proslulý válečný fotograf Robert Capa je sice již padesát let po smrti, ale jeho dílo žije dál. Dobře to dokládá i jeho současná pražská výstava Tváře dějin, kterou můžete vidět do 11. července v Obecním domě.

Ruth Orkin: Robert Capa v kavárně, 1952

Robert Capa žil sice pouhých čtyřicet let (1913–1954), ale stačil toho hodně. I když je známý především jako válečný fotožurnalista, který s fotoaparátem prošel španělskou občanskou válkou, druhou světovou válkou a na počátku 50. let též válkou ve Vietnamu, a také jako zakladatel fotoagentury Magnum, byl i člověkem z masa a kostí: nejprve Endre Friedmannem, synkem krejčího z Budapešti, poté talentovaným fotografem s levicovými názory, mystifikátorem, vytvářejícím vlastní fotografickou legendu, bohémem a milovníkem žen, „benevolentním diktátorem“ ve fotografické agentuře.

Robert Capa: Smrt španělského republikána, 1936

Nás však Robert Capa zajímá především jako fotograf. Pomiňme, že po něm zůstal archiv čítající zhruba 70 000 negativů – a to se řada dalších ve válečné vřavě nebo v průběhu následujících let ztratila. Čísla jsou jen čísla, která málokoho ohromí. Navíc i odkazy proslulých fotografů se postupem doby zredukují na jakési „Best of“. Se jménem Roberta Capy jsou ztotožňovány především dvě legendární fotografie: první z nich, Smrt španělského republikána (někdy též Padající republikán), vznikla ve španělské občanské válce, druhá vešla ve známost pod názvem Den D. Invaze v Normandii, 6. června 1944. Obě tyto fotografie jsou zajímavé i z hlediska fotografické techniky. Zaprvé jsou fotografovány z bezprostřední blízkosti (technikou „close-up“ byl Capa proslulý – jeho výrok „když tvůj snímek není dobrý, může za to fakt, že jsi nebyl dostatečně blízko“ byl citován tak často, že zní téměř jako otřepaná fráze), zadruhé jsou rozostřené, což podtrhuje v prvním případě dramatičnost a osudovost situace, v druhém pak panoptikální rozměr jedné z největších válečných akcí v dějinách. Pozoruhodná je také fotografova odvaha. Oba záběry Capa totiž pořídil doslova v dešti kulek, Den D navíc v pohybu a zády k nepřátelské palbě. Ovšem redukovat Capovo dílo na dvě fotografie by bylo nehorázným zjednodušením. Z tohoto hlediska je dobře, že kolekce Tváře dějin je plnohodnotnou retrospektivou, která zachycuje všechny etapy Capovy tvorby, od začátečnických pokusů z 20. let až po válečné fotografie z Vietnamu z roku 1954, jimiž se dílo proslulého fotografa uzavřelo.

Výstava Tváře dějin je koncipována chronologicky, každou etapu Capovy tvorby navíc divákovi přibližují doprovodné texty. Ve vstupním kruhovém prostoru jsou vystaveny jeho rané fotografie, v levém sále snímky ze španělské občanské války a z druhé světové války, v pravém sále pak fotografie přátel, snímky dokumentující první okamžiky státu Izrael a poslední fotografie z Capovy vietnamské „zakázky“. První publikovanou Capovou fotografií je údajně snímek Lva Trockého přednášejícího v Kodani v roce 1932. Devatenáctiletý fotograf tehdy poprvé „zabodoval“ – podařilo se mu dostat do samé blízkosti Trockého, který se nerad fotografoval a fotografy nesnášel. V té době mladý fotograf žil – ještě jako židovský mladík Endre Friedmann – v Berlíně. Po nástupu fašismu však odchází do Paříže a kvůli honorářům si začíná hrát na bohatého amerického fotografa Roberta Capu. Kupodivu to funguje a jméno Capa se dostává do povědomí. V roce 1936 odjíždí do Španělska a s plným nasazením se začíná věnovat válečné fotografii. Ve stejném roce vzniká Smrt španělského republikána, fotografie, o níž se ještě dlouho po Capově smrti vedly vzrušené diskuse: Není to celé zinscenovaný podvod? Je voják opravdu zasažený – a co to má vlastně za uniformu? Proč padá dozadu, když běží ze svahu? Dnes už však víme, že je fotografie pravá, dokonce známe jméno zastřeleného republikána.

Robert Capa: Den D, 1944

Robert Capa sice byl sice válečným fotografem, ale zajímaly ho především osudy obyčejných lidí: ve srovnání s dnešní agresivní válečnou fotožurnalistikou je na jeho fotografiích minimum krvavých scén. Hrůza a strach se však zrcadlí v lidských očích a je zřetelná i v mimice jejich tváří. Nejpůsobivější Capovy válečné fotografie zachycují nejbezbrannější oběti války, osamocené, vystrašené děti. Po Capově smrti o jeho tvorbě kdosi výstižně napsal: „Uměl ukázat hrůzu národa ve tváři dítěte.“ Fotografie z Barcelony z let 1936 a 1939, ze Sicílie po americkém náletu v roce 1943 nebo z Amsterodamu v roce 1945 jsou toho nejlepším dokladem.

Robert Capa samozřejmě nefotografoval jen válku. Zachytil celou řadu svých přátel (jeho žena Gerda Taro tragicky zemřela pod pásy tanku ve Španělsku): velmi rád například fotografoval Ernesta Hemingwaye (na výstavě je několik jeho fotografií, ovšem především z jedné – Ernest Hemingway se synem Gregorym – dýchá mimořádně pohodová atmosféra), Pabla Picassa, Gary Coopera, Johna Steinbecka a mnohé další.

Do Vietnamu na „záskok“ za jiného válečného fotografa se Capovi vůbec nechtělo. Jako by tušil, že ho tam nečeká nic dobrého. A také nečekalo – 25. května 1954 Robert Capa fotografoval skupinu vojáků ve vysoké trávě a šlápl přitom na minu. Zemřel tragicky, ale stylově, se svou oblíbenou leicou v ruce. Jeho dílo však žije dál.

Fotografie Roberta Capy © Cornell Capa Magnum Photos, 2001