Fotograf nedopovězených příběhů

Po Nobuyoshi Arakim se českému publiku představuje další významný japonský fotograf – Shomei Tomatsu. Oproti Arakimu je Tomatsu méně efektní a také opravdovější. Jeho fotografie v sobě spojují syrovost dokumentu s prvky abstraktní fotografie.

Shomei Tomatsu: Prostitutka, Nagoja, 1958. © Shomei Tomatsu.

Shomei Tomatsu (1930) patří ke generaci, která 2. světovou válku sice prožila, ale vzhledem ke svému mládí v ní nebojovala. Přesto ji zážitky z posledních válečných let zásadně ovlivnily. Co horšího mohli tito příslušníci „ztracené“ generace ještě prožít? Shomei Tomatsu se narodil v Nagoji, městě, které bylo střediskem japonského průmyslu. Vzpomíná, že nálety na jeho rodné město byly v posledním válečném roce tak časté, že už se – s cynickým šklebem patnáctiletého výrostka – ani neobtěžoval utíkat do krytu. Naopak. Zůstával ležet na posteli a nastavenými zrcadly sledoval bizarní „světelné“ divadlo. Říká se, že v Nagoji zůstal stát jeden dům z deseti. A to nejhorší mělo ještě přijít: Hirošima a Nagasaki. Z Japonska se stala spálená země. Japonci pro obraz zkázy mají zvláštní výraz: jaki no hara.

Shomei Tomatsu začal fotografovat o několik let později a v podstatě náhodou. Jeho bratr tehdy sloužil v armádě a jako zpravodajský důstojník měl přístup k fotografickému materiálu. Právě odřezky špionážních filmů se staly prvními negativy Shomeie Tomatsu. I když Japonsko povstávající z popela bylo v té době aktuálním tématem fotožurnalistů, Tomatsu se ke svému stylu propracovával postupně. Spěch a honba za aktualitami nikdy neměly v jeho tvorbě místo. Spíš naopak: vždy přišel pět minut po dvanácté a na opuštěných místech hledal otisky minulého času. Když se ho snažili kritikové nebo kolegové z branže pasovat na dokumentaristu, ostře se ohražoval. I když publikoval v časopisech, vydával knihy a zúčastnil se nejrůznějších výstav, ze skupinových programů se vždy trochu vymykal.

Shomei Tomatsu: Bez názvu [Iwakuni], z cyklu Žvýkačka a čokoláda, 1960. © Shomei Tomatsu.

Shomei Tomatsu se od mládí díval na svět svým osobitým způsobem. Možná k tomu přispělo bizarní „náletové“ divadlo v dospívání, které bylo tak časté, až mu zevšednělo. A určitě se na tom podepsala jeho fascinace surrealismem. V roce 1950 v jedné nagojské kavárně objevil nástěnnou malbu, která ho uchvátila natolik, že pod jejím vlivem začal fotografovat bizarní objekty. Teprve později se dozvěděl, že šlo o neumělou reprodukci části obrazu Salvadora Dalího Narcisova proměna.

Dílo Shomeie Tomatsu je mnohotvárné a bohaté. Tomatsu se věnoval jednomu tématu až do chvíle, kdy mu připadalo, že vyčerpal všechny možnosti. Často pracoval na několika cyklech zároveň. K některým tématům se sice po letech vrátil, ale většinou rozvíjel nová. Začínal nesměle, často cudně skláněl aparát objektivem k zemi a fotografoval, co viděl na zpustošené zemi: bahno, zapomenuté gumovky, nedopalky cigaret, rozpraskanou zem nebo lidské stíny. Jedním z jeho prvních cyklů sice byli Váleční invalidé, ale nevěnoval se mu tak soustředěně jako další pováleční fotožurnalisté. Zatímco ve své známé fotografii Sekční šéf, Nagoja, 1958 projevil i smysl pro humor, jeho asi nejpublikovanější fotografie z konce 50. let zachycuje ženu, která vyfukuje kouř oběma nosními dírkami. Půlstoletí je dost dlouhá doba na to, aby se povědomí o morálce změnilo. Změnilo se i Japonsko, takže z dnešního hlediska nic nenaznačuje, čím se žena na fotografii Prostitutka, Nagoja, 1958, živí. Během 50. let Tomatsu vytvořil emocionální dokument o svém rodném kraji, plný podivuhodných figurek, přímých a nepřímých obětí války.

Shomei Tomatsu: Ocelová přilba s lebkou přivařenou výbuchem atomové bomby, Nagasaki1963. © Shomei Tomatsu.

Již v roce 1952 začal Tomatsu paralelně pracovat na svém dlouholetém cyklu Američané, na který později navázal soubory Amerikanizace Jsem král. V těchto rozsáhlých cyklech zkoumal vliv americké okupace a importovaného amerického způsobu života na japonskou společnost. Fotografuje obhroublé americké vojáky, ženy z posádkových měst, obchody s alkoholem, noční kluby, prostitutky. Experimentuje s pohybovou neostrostí, inscenuje. Z tohoto hlediska je velmi zajímavá bezejmenná fotografie z cyklu Žvýkačka a čokoláda, na níž rozdovádění mariňáci dupou po těle “nebohého” japonského fotografa, který to zespoda zachycuje svou kamerou. Samozřejmě je to dvojznačná hra, která staví na hlavu zavedené představy a klišé. Jsou to namyšlení okupanti, kteří zdevastovali zemi, nebo zábavní chlapíci, kteří do Japonska přinesli svobodu?

V roce 1960 dochází v dosavadní práci Shomeie Tomatsu ke zlomu. Souhrou náhod je požádán, aby jel do Nagasaki a fotografoval následky výbuchu atomové bomby. Výsledkem měla být kniha-memento, určená pro americký a ruský trh. Když kniha Hirošima-Nagasaki. Dokument 1961 vyšla, překvapila rozdílným pojetím dvou fotografů, kteří se na ní podíleli. Zatímco Ken Domon, kterému připadla Hirošima, fotografoval převážně znetvořené obličeje a těla postižených lidí, Tomatsu po návštěvě nagasackého Muzea atomové bomby zvolil jiný úhel pohledu. Zužitkoval zkušenosti, které udělal před deseti lety měl s fotografováním vlastních „dadaistických“ objektů, některé předměty si z muzea vypůjčil a – jak říká teoretik Leo Rubinfein – „hrál s nimi divadlo“. Tak vznikly podivuhodné fotografie plné náznaků, hádanek i zlověstné temnoty. Co zbylo z vojáka, kterému patřila pohozená přilba? Jen ten škvarek uvnitř? A co je ten děsivý smotek ve tvaru lidského embrya? Je skoro vedlejší, že ve skutečnosti jde o žárem zdeformovanou pivní láhev. Shomei Tomatsu se rozhodl na rozdíl od jiných fotografů o „bombě“ hovořit spíše v náznacích, ale nikoli s menší působivostí.

Shomei Tomatsu: Bez názvu, z cyklu Zlatá houba, 1990-1992. © Shomei Tomatsu

Děsivá zkušenost s tématem, které bylo v Japonsku dlouho tabu, i jistá statičnost práce s „objekty“ Tomatsu přiměla k návratu do divočejšího života. Výsledkem tohoto “přitakání životu” je mimo jiné pozoruhodný cyklus fotografií z tokijské bohémské čtvrti nazvaný Ó Šindžuku! Již v roce 1973 však Tomatsu ztrácí zájem o Američany i o městský „underground“ a jeho tvorba se postupně začíná zklidňovat. Zanechá dokonce slibně se rozvíjejícící pedagogické a kurátorské kariéry, zbavuje se majetku a vydává se fotografovat na jihojaponský venkov. O něco pozdějí, na počátku 80. let začíná pracovat na velkém souboru fotografií kvetoucích třešní. Jak je pro Shomeie Tomatsu příznačné, ani malebnost souboru Sakura, sakura, sakura není jednoznačná, protože vůně třešňových květů je v japonském kontextu i „vůní smrti“.

Shomei Tomatsu: Zahrada v troskách, Tokio. 1964. © Shomei Tomatsu

I když to není v žádné souvislosti s „vůní smrti“, v roce 1986 postihne Shomeie Tomatsu těžký infarkt. V rekonvalescenci si začíná na pláži hrát s polaroidem a podobně jako ve svých začátcích začíná obracet objektiv směrem k zemi. Míří k abstrakci: pokud na začátku 60. letech fotografoval podivuhodné obrazce v rozteklém asfaltu, nyní – už na barevný film – vytváří s pomocí vyplavených přírodních materiálů působivé obrazy, připomínající abstraktní malbu nebo pozdější digitální manipulace.

Shomei Tomatsu patří mezi těžko zařaditelné fotografy, jejichž dílo se vzpírá jednoznačné interpretaci. I když mezi jeho fotografiemi najdeme řadu vyloženě dokumentárních snímků, ještě větší množství se tomuto zařazení vymyká, protože Tomatsu pracuje s náznaky a své fotografické „příběhy“ zásadně nedopovídá. Tomu odpovídá i rozmístění jeho fotografií jen po jedné stěně výstavních sálů Galerie Rudolfinum. Něco bylo vyřčeno, další si musí divák domyslet. Pokud toho není schopen, bude se neskonale nudit.