Fotografická mumifikace času

Výstava současných polských fotografů nazvaná Dotek reality, kterou je možno vidět až do konce prázdnin v Pražském domě fotografie (dvůr domu č. 31 na Václavském náměstí), je vlastně svérázným domácím cvičením. Fotografie všech osmi autorů totiž vznikly na základě eseje, který jim předložila kurátorka výstavy Elzbieta Lubowicz.

Maciej Hnatiuk: Bez názvu

I když prázdniny bývají spojovány spíše se zábavou a oddechem, Pražský dům fotografie příznivcům umělecké fotografie na srpen připravil patrně tu „nejtěžší“ část ze svého letošního výstavního programu: projekt Dotek reality totiž vznikl na základě eseje, který zúčastněným fotografům vymezil prostor dvěma citáty.

První je z Ovidiových Proměn a zní:

To, co vidíš, nic neznamená, to je pomíjivé – obrať se k tomu, co miluješ.

Druhý je od Mistra Eckharta a zní:

Všechna stvoření jako taková jsou nicotností a stávají se něčím až tehdy, kdy na ně dopadá světlo, z něhož čerpají své bytí.

Patrycja Basinska: Dotek reality 1

Text eseje rozebírá z různých úhlů a za pomoci citátů významných osobností kultury a filozofie problematiku iluze a pravdivosti v umění. Jakou roli hraje realita ve fotografickém umění? Pokud si pomůžeme citací z uvedeného eseje, dá se velmi zjednodušeně říci, že se reality můžeme dotknout ve chvíli, kdy vnímáme fotografii, která nám způsobí obrovské nenadálé překvapení, katarzi.

Avšak povšimněme si jedné důležité věci: uvedené citáty si vlastně protiřečí. Zatímco Ovidiův citát staví na hlavu prazáklad schopnosti fotografovat, totiž schopnost vidění, Mistr Eckhart naopak tvrdí, že v podstatě není rozdíl mezi světem a jeho odrazem. Z výše uvedeného jsou zřetelné dvě věci: jednak se takto orientovaného projektu mohli zúčastnit jen hloubavější fotografové s jistou schopností filozofického nadhledu, jednak i fakt, že na výstavě nemají místo líbivé a snadno interpretovatelné obrázky.

Stanislaw J. Wos: Den, ve kterém zhaslo slunce

Projekt, který začal vznikat zhruba před třemi lety, byl k vidění již v polské Vratislavi – v Praze je představen v poněkud skromnějším rozsahu. Můžeme tu vidět snímky osmi polských autorů střední a mladší generace – zatímco například Piotru Komorowskému bude brzy padesát, Justyně Kochanowské je pouhých třiadvacet. Věk autorů však v projektu
Dotek reality nehraje žádnou roli: není to žádný generační ani skupinový manifest, ale spíš schopnost tvořivě zareagovat na výzvu: fotografové tu na výzvu teoretičky fotografie Elzbiety Lubowicz odpovídají svou vlastní řečí – řečí fotografie.

Patrycja Basinska: Dotek reality 3

Zásadními příspěvky do této diskuse jsou fotografie výše uvedeného Piotra Komorowského a jeho vrstevníka Stanislava J. Wose: nejenže jsou snad nejhůře uchopitelné a tudíž těžko popsatelné, ale mají v sobě kus i provokativní záhadnosti. I kurátorka výstavy přiznala, že z vystavených prací jdou nejhlouběji pod povrch věcí. A přitom jsou tak rozdílné: zatímco Komorowski jde ve svém snímku nazvaném Genesis směrem k prazákladu věcí, Wos se ve svém záběru Den, ve kterém zhaslo slunce spíše pokouší svým aparátem „mumifikovat“ čas.

Ovšem výstava nestojí na dvou fotografiích, protože každý ze zbývajících šesti autorů přináší svůj názor, svůj pohled, svou poetiku. Všimněme si například katolické orientace nejstaršího z vystavujících autorů Andrzeje Rózyckého nebo naopak nejmladší Aleksandry Kwiatkovské. Rózycky, který patří k výrazným osobnostem polské fotografie již od 60. let minulého století, se tu představuje cyklem čtyř fotografií nazvaným Kristus trpící, Kwiatkovská zpracovává podobné téma ve svém Obětování. Jsou zde i fotografie mnohem přístupnější: například pro Macieje Hnatiuka má zásadní význam ženské tělo, Patrycja Basinská zachycuje prosté věci kolem sebe. Fotografie je pro ni „pokusem o zachycení pomíjivých stavů každodenní reality, stejně tak jako způsobem jejího subjektivního vnímání“.

Patrycja Basinska: Dotek reality 2

Výstava Dotek reality je souborem originálních fotografií současných polských autorů. Jak kurátorka výstavy předesílá, její prohlídka může připomenout bloumání kouzelnou zahradou. Přináší totiž nečekaná myšlenková spojení, překvapující objevy i okouzlení. Zároveň je to výstava pro diváka neobyčejně náročná. Vyžaduje přinejmenším to, co mladá fotografka Justyna Kochanowska nazývá „zvláštním stavem vnímavosti“. Divák, který není naladěn na podobnou strunu a není ochoten se do hry s významy nechat vtáhnout, může být hořce zklamán.

P.S.: Autor se čtenářům omlouvá za to, že ve jménech zúčastněných autorů vždy důsledně neužíval polské znaky.