Jako každý rok jsme před Vánocemi prošli pražské galerie a výstavní síně. Zjistili jsme, že nejzajímavější výstavy jsou věnovány experimentální a manipulované fotografii.
Introvertní experimentátor Jaroslav Rössler
Jaroslav Rössler (1902–1990) je dnes sice považován za jeden z pilířů české meziválečné fotografie, ale dlouho stál v ústraní. Skutečnost, že se své první samostatné výstavy dočkal až v šestašedesáti letech, je dostatečně výmluvná. Rössler byl totiž nejen výjimečně nepraktický člověk, ale také přecitlivělý introvert, který se celý život stranil lidí a měl jen velmi málo přátel.
 |
| Jaroslav Rössler: Světlík, 1923. © Uměleckoprůmyslové muzeum, Praha. |
Pozoruhodné je, že se Rössler k fotografii dostal především díky velmi špatnému prospěchu na školách, které začal studovat – nejprve na gymnáziu a o něco později na obchodní škole. Vzhledem k tomu rodiče mladého Jaroslava rozhodli, že půjde do učení na fotografa. Souhrou náhod se Rössler dostal do proslulého pražského ateliéru Drtikol a spol., kde se nejen vyučil řemeslu, ale s přestávkami i řadu let působil.
U Drtikola se nejen naučil fotografickému řemeslu, ale poznal tam i svou celoživotní družku – o osm let starší fotografku Gertrudu Fischerovou (1894–1976). V dnešní době je už těžko pochopitelné, že i když spolu žili a měli dceru, do konce života si vykali. Rössler se v ateliéru Drtikol a spol. sice převážně zabýval zakázkovou portrétní tvorbou, ale brzy zjistil, že mu to k seberealizaci nestačí. Jeho první významnější umělecká fotografie Opus I je datována rokem 1919. Ta sice ani na jedné z probíhajících Rösslerových výstav není, ale najdeme tu znamenité práce z let následujících – třeba jednu z variant fotografie Světlík (1923), Transmisi (1924), noční snímek Avenue de Wagram (1926) a několik ukázek z rané pařížské série.
 |
| Jaroslav Rössler: Kávová zrna, 1925. © Jaroslav Rössler, dědicové. |
Z perpektivy dnešní doby je zřejmé, že Rösslerovým vrcholem byla dvacátá léta. I když si i v následujícím desetiletí udržoval vysokou úroveň své volné tvorby a řadu pozoruhodných fotografií vytvořil i v poválečných letech, ve 20. letech byl doslova na špici světového vývoje. I když z časopisů znal významné zahraniční fotografy, kteří si na začátku 20. let „hráli“ s tzv. fotogramy, Rössler u fotogramů dlouho nezůstal a začal fotografoval světelné a pohybující se objekty, které působily jako z jiného světa. Ve stejné době si vytvořil zvláštní hranolovou předsádku, která mu umožňovala násobení motivů. Tu však využil spíše až 50. letech, kdy se snažil zužitkovat starší snímky ze svých dlouhodobých pobytů v Paříži. Když ve Francii pobýval podruhé, stala se mu nepříjemná událost. V roce 1935, když v podstatě náhodou fotografoval stávku státních zaměstnanců, byl v Paříži zatčen, několik dní strávil ve vazbě a následně byl ze země vyhoštěn. To s přecitlivělým Rösslerem velmi otřáslo, takže se ještě více stáhl do sebe.
Obě současné výstavy Rösslerových fotografií jsou sice uvozeny autorovým autoportrétem, ale koncipovány jsou odlišně. Komorní výstava v Ateliéru Josefa Sudka představuje malou kolekci Rösslerových vlastních zvětšenin – a co je pozoruhodné, v autorově vlastním výběru. Rozsáhlá výstava v Galerii fotografie Louvre pak vedle sebe klade Rösslerovy fotografie z meziválečného období a pozdní práce z 50. a 60. let. I když úroveň vystavených fotografií je vysoká, výstava je také dokladem postupné ztráty umělcovy invence. Díky svým starším fotografiím je však Jaroslav Rössler považován za průkopníka moderní fotografie a jeho jméno bývá citováno v sousedství známějších jmen – Josefa Sudka nebo Jaromíra Funkeho.
Extrovertní obrazová manipulátorka Veronika Bromová
 |
| Veronika Bromová: Dětství, z cyklu Bytosti, 1997. © Veronika Bromová |
Výstava Veroniky Bromové Království je dobrým dokladem toho, jak se s nástupem nových médií proměnilo umění. Ve dvou výstavních patrech Domu U Kamenného zvonu, kde před nedávnem vystavovali klasici jako Emila Medková, Jindřich Štyrský nebo dokumentarista Jindřich Štreit, se představuje umělkyně, jejíž doménou je digitální manipulace s obrazem. I když to z výstavy není zcela zřejmé, Bromová byla opravdovou průkopnicí v práci s digitálním obrazem. Už v polovině 90. let, kdy ve vztahu k digitální fotografii a počítačovým úpravám fotografií ještě panovala velká nedůvěra, pracovala na svých průlomových projektech.
 |
| Veronika Bromová: z cyklu Zemzoo, 1998. © Veronika Bromová. |
Tím zásadním a dodnes nepřekonaným projektem Veroniky Bromové jsou Pohledy (1996), cyklus kombinující fotografie s anatomickými průhledy do ženského těla. Ve stejném roce vznikl proslulý záznam performance Zemzoo, v němž si autorka postupně „upravuje“ vlastní tělo lepicí páskou. Výsledkem této performance na téma svobody a násilí jsou mrazivé obrazy zrůdně deformovaného ženského těla. I když autorka pracuje s digitálním obrazem, své práce nenazývá fotografiemi, ale „nemalovanými“ obrazy. K tradičnímu fotografickému pojetí má nejblíž její cyklus Místo na zemi; soubor nazvaný Efekt Defekt sice také pracuje s klasickými fotografickými prostředky, ale zároveň s nimi polemizuje. Do obrazu se totiž dostává „narušitel“, který jeho vyznění posouvá a zpochybňuje. Nemanipulované obrazy jsou však u Bromové spíše výjimkou – už další cyklus Kousky mě – Kousky N.Y.C. kombinuje formou dvojobrazů „cestovatelskou“ fotografii s intimními prožitky. Intimita a introspekce se stávají jejím ústředním tématem nejen v souboru Autobiograf, ale především v bezbřehém cyklu Království.
Království je mnohotvárný soubor, který může vzbuzovat nejrůznější reakce, od nadšení až po znechucení. Je to jakýsi obrazový deníček vlastních pocitů, ovšem zvětšený do gigantických rozměrů. Soubor, který zabírá několik sálů, je katalogem autorčiných pocitů a postojů. V trojici dráždivých fotografií Výzva / Exhibicionistka / Na vrcholu je například přítomná erotická výzva a touha nenechat se ničím svazovat. Autorka tu vědomě pracuje s prvky pokleslé erotické tvorby, takže výsledek je zvláštním mixem parodie, směšnosti a absurdity.
Celkově je Království až provokativně sebestředné. Divák má pocit, že je nekonečné: přestává zkoumat detaily a dochází k přesvědčení, že už nejde ani tak o výsledek, jako o vlastní akt tvorby. Je docela zábavné představit si, jaké pocity musí při prohlídce této výstavy zažívat zastánce klasického umění. Nejspíš si musí myslet, že svět se už úplně zbláznil.
