Fotografie jako cesta ke svobodě a pohodě

Kdo by asi tak měl právo vystavovat v Ateliéru Josefa Sudka na pražském Újezdě? Kromě Sudka samotného nejspíš lidé z okruhu jeho blízkých přátel. A právě mezi ně patřil i „fotograf města Zlína“ Antonín Horák, který své nejlepší záběry udělal ve 30., 40. a 50. letech. V letošním roce je Antonínu Horákovi pětaosmdesát let.

Zvláště v době, kdy jsme neustále přesvědčováni o nezbytností využívání nejmodernějších technologií a kdy jsme zváni na čím dál „senzačnější“ a obsáhlejší výstavy fotografů ze světa reklamy, není marné se na chvíli zastavit a ohlédnout zpátky.

Antonín Horák: Třída Tomáše Bati za deště, 4O. léta

Antonín Horák patří mezi regionální fotografy, kteří sice velkou díru do světa neudělali, ale přesto mají v dějinách české fotografie své místo. Horák je celoživotně spojen se Zlínem: právě ve Zlíně prožil dětství, první lásky, chodil tu do školy a tady si také poprvé ohmatal fotoaparát. Také zde o něco později vznikla většina jeho nejlepších fotografií, ať už záběrů městských scenérií, zátiší, portrétů nebo aktů. Fotograf Pavel Dias, který vlastně pozapomenutého zlínského fotografa znovuobjevil, má slova uznání především pro Horákovy „městské“ fotografie. „Horákovy fotografické obrazy ze Zlína 30. a 40. let jsou znamenitými, umělecky dokonalými a atmosférou vynikajícími pracemi. Ze všedních deštivých okamžiků Zlína vytvořil básnické kouzlo, krásný zážitek,“ napsal o nich Dias. Škoda, že Horákových městských fotografií není na současné výstavě více – dají se spočítat na prstech jedné ruky. Avšak i to má svou logiku, protože výstava je koncipována jako malá retrospektiva a je tu celkem pouhých šestnáct zvětšenin: jeden akt, dvě zátiší, dvě krajinky, několik městských scenérií. Celá jedna strana Ateliéru Josefa Sudka je přitom věnována portrétům, druhé oblasti, ve které Horák zvláště vynikal. Kromě regionálních osobností portrétoval i známé osobnosti ze světa filmu Hermínu Týrlovou, Elmara Klose, Alexandra Hackenschmieda. Není divu, protože celý svůj pracovní život zasvětil filmu a zlínským filmovým ateliérům a jako kameraman se podílel se na vzniku několika set loutkových i hraných filmů (včetně filmů Hermíny Týrlové nebo Karla Zemana, abychom jmenovali alespoň ty nejznámější).

Antonín Horák: Zlínská elektrárna, 40. léta

Za připomenutí stojí i fakt, že právě Josef Sudek byl osobností, která Antonína Horáka nejvíce ovlivnila. Antonín Horák byl svého času tím mladíkem, který tahal po Zlíně Sudkův stativ, když Mistr dostal zakázku a nějaký čas v tomto městě fotografoval. Tehdy se sblížili a stali se z nich přátelé. A tak ve svých nejplodnějších letech mohl být Horák častým návštěvníkem míst, kde nyní visí jeho fotografie. Horákovu tvůrčí dráhu na poli fotografie o něco později přerušilo totální nasazení za druhé světové války v německém Limbachu.

Volné fotografii se Antonín Horák věnoval zhruba tři desítky let. Fotografoval velkoformátovou kamerou Linhof 9×12 a dřevěným měchovým přístrojem formátu 18×24 a mimořádnou pozornost při tom věnoval kompozici a světlu. Od 60. let, kdy sám sebekriticky usoudil, že už nic nového ve fotografii neobjeví, postupně fotografovat přestal. Ale jak sám říká, i v době, kdy pracoval ve zlínských ateliérech a poslouchal jen samé příkazy a zákazy, pro něj byla fotografie především možností svobodného vyjadřování. „Fotografování pro mě bylo cestou ke svobodě a pohodě,“ říká o tom pětaosmdesátiletý Antonín Horák. A to je zatraceně dobré krédo.