Fotografie jinak

První výstava rekonstruované galerie Národního muzea fotografie v Jindřichově Hradci představuje výběr z tvorby českých i zahraničních studentů Katedry fotografie FAMU. Výstava – pro běžného diváka patrně hůře stravitelná – představuje nejen neznámá jména, ale i autory známé ze samostatných výstav.

Z cyklu fotografií Matúše Tótha

V Jindřichově Hradci vzniká instituce, která by mohla mít pro českou fotografii značný význam. Národní muzeum fotografie by nemělo být jen muzeem v tradičním slova smyslu, které uchovává a shromažďuje historické i současné fotografie, ale i odborným pracovištěm, které by se fotografií zabývalo na vědecké úrovni. I když zprávy o vzniku muzea se objevily již dříve, významným datem v historii této instituce je 23. březen 2004, kdy byly otevřeny zrekonstruované výstavní prostory a prostory pro depozitář. Dodejme, že Národní muzeum fotografie vzniká v bývalé Jezuitské koleji v Jindřichově Hradci. A právě ve třech sálech této koleje a v přilehlé chodbě nyní – až do 2. 5. – vystavují studenti Katedry fotografie pražské FAMU. Jejich výstava má poněkud okázalý název – Jinak. Ptejme se tedy, vůči čemu se takto vymezují – proti komerční fotografické tvorbě, proti stávajícím veličinám české fotografie, proti tradičním postupům? Při podrobnějším zkoumání vystavených fotografií, které mohou u různých diváků vyvolat protichůdné reakce, dojdeme k paradoxnímu závěru, že autoři vlastně vůbec nemají potřebu se vůči někomu nebo něčemu vymezovat. Nenajdeme tu žádnou výraznější spojovací niť, žádný společný program, ale tři desítky individualit, které povětšinou hrají samy za sebe. Určitým styčným bodem jejich tvorby je odpor k doslovnosti ve vyjádření a k technické dokonalosti fotografií – tu, zdá se, nechávají zakázkovým fotografům a fotožurnalistům. Jistý druh amatérismu je pro řadu z nich dokonce vděčným tvůrčím prostředkem.

Z multimediálního projektu Zorana Kovacevice

Ovšem jsou tu i výjimky, které ctí fotografické „řemeslo“. Například takový Karel Tůma bezesporu patří k velkým talentům tradičně pojaté černobílé dokumentární fotografie. Je to autor, který dobře ví, na co navazovat, a jeho výsledky jsou přesvědčivé. Společně s dalšími „tradicionalisty“, Jitkou Hejtmanovou, Davidem Kumermannem, Štěpánem Honem a dvojicí Gabriela Kontra + Dora Kubíčková byli „vykázáni“ ze tří výstavních sálů na přilehlou chodbu. Ovšem na chodbě, ještě před vstupem do sálu, jsou umístěny i nepřehlédnutelné a veskrze moderní fotografické „příběhy“ Miroslava Páska s názvem Portréty 03 (What´s your mail) . Autor v nich umně spojuje realitu s fikcí a na základě e-mailů, internetových seznamek a chatů konstruuje (nebo rekonstruuje) příběhy dnešních lidí.

Tomáš Dittrich: Z deníku

Ve třech výstavních sálech – pokud započítáme multimediální, téměř hodinovou projekci „za plentou“ ve spojovací chodbě – najdeme práce tří desítek rozdílných autorů. Převládá tu silně subjektivní, výtvarně orientovaná výpověď mladých umělců, povětšinou obrácených do svých vzpomínek, vysněných světů a podvědomých stavů. Ne nadarmo jeden z nedávných absolventů FAMU Tomáš Rasl, člen skupiny Dřevák, ke své tvorbě řekl: „Kocovina jest trest za zakázané uvolnění, nemoc na krátko (dlouho), stav doprovázený melancholickýma očima.“ „Melancholické oči“ jsou ovšem jen jedním z přístupů.

Vzhledem k tomu, že na výstavě téměř úplně chybí humor (světlou výjimku tvoří Lenka Fritschová, která ve svém cyklu Rodinné album spojila vtip a hravost s rodinnou geneaologií a úctou k rodinným tradicím), by se dalo říci, že se většina autorů bere až příliš vážně. Na druhé straně, kdo se ve dvaceti letech nepitval sám v sobě? Za podobně naladěné autory výstižně hovoří Tomáš Dittrich: „Zaznamenávám intenzivní citové prožitky, jež ve mně vyvolávají hluboké existenciální pocity nesourodosti. Věčně procházím sám sebou a reflektuji území své nejniternější duše do podoby vizuálních obrazů“. Poněkud jiný přístup zvolil Viktor Tuček ve své Školní knize 1. Autor se bez fotoaparátu po určité období ani „nepohnul“ a zaznamenával svůj život včetně těch nejbanálnějších situací. Výsledné černobílé fotografie potom přebral, svázal do podoby knihy a knihu uložil do vlastnoručně vyrobené bedny se zámkem…

Pavla Honcová: Bez názvu

Protože nemá smysl popisovat práce všech zúčastněných autorů, zmiňme jen některé z nich: například Jakub Brožek inklinuje k filozoficky pojaté výtvarné fotografii (cyklus Poslední geneze), zatímco Matúš Tóth s fingovanou nezúčastněností parafrázuje postupy známé z kriminalistické fotografie a „zvýznamňuje“ tak některé banální věci našeho života. Barbora Mrázková velmi působivě kombinuje fotografii nočních městských zákoutí s inscenovanou fotografií. K formalistním fotografickým hříčkám inklinují Linda Antalová a svými ne-fotografiemi zejména Pavla Honcová.

Národní muzeum fotografie zahájilo svou činnost představením svérázných autorů, pro něž je základním hnacím motorem hledání nových forem a přístupů. Je to výstava na jedné straně inspirativní, na druhé těžko uchopitelná a pro staromilce nestravitelná. Otázkou je, nakolik je autorům nonkonformismus vlastní a nakolik je ovlivněný atmosférou školy. Nezbývá než doufat, že studentům hledačství zůstane i po absolutoriu a nedočkáme se od nich kýčovitých cyklů à la Tváře Novy, které jsme mohli vidět před několika dny na Interkameře 2004

.